Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Láska na první poslech s Martinou Kociánovou: Pestrý, ale trochu rozvleklý výlet na Jih

Láska na první poslech s Martinou Kociánovou: Pestrý, ale trochu rozvleklý výlet na Jih

11.10.2019 Hudba

Janáčkova filharmonie ve čtvrtek představila vyprodanému sálu Domu kultury města Ostravy program nazvaný Hudební rytmy Jihu. Koncert z cyklu Láska na první poslech tradičně provází moderátorské slovo, jehož se tentokrát zhostila zkušená Martina Kociánová. Sólových partů se ujala houslistka Olga Šroubková a provedení řídil venezuelsko-americký dirigent Ilyich Rivas.

Zvětšit obrázek

Martina Kociánová uváděla koncert Láska na první poslech.
Foto: Ivan Korč

Populárně-naučné koncerty s průvodcem v podobě moderátora se v Ostravě tradičně těší velké oblibě. Janáčova filharmonie v minulosti úspěšně spojila síly se známými ostravskými herci a herečkami: nezapomenutelné byly zejména kreace otce a syna Sedláčkových či Vladimíra Poláka s Pavlou Gajdošíkovou. Tehdy se sešla hudba i s vtipnými asociacemi, historkami a improvizací.

Martinu Kociánovou má většina posluchačů v podvědomí patrně jako známou a oblíbenou „zprávařku“, její životopis však uvádí mnoho zkušeností i v muzikálové či operní branži. Možná proto chtěla moderátorka oslnit diváky svými znalostmi, poněvadž si připravila opravdu výživné průvodní slovo ke každé skladbě večera a nic neponechala náhodě. V úvodu zazněla předehra Bachianas brasileiras č. 4 brazilského národního skladatele Hectora Villa-Lobose. Toho znají v tuzemsku povýtce kytaristé, pro které napsal kanonický soubor 5 preludií a 12 etud, jež jsou prubířským kamenem každého konzervatoristy. Jeho orchestrální předehra byla ukázkou zajímavé synkreze brazilského folkloru s hudebním impresionismem a neoklasicismem.

Olga Šroubková. (Foto: Ivan Korč)

Ástor Piazzolla z Argentiny byl představen částí ze svého neslavnějšího cyklu Čtvero ročních dob v Buenos Aires. Jeho Léto přišla za doprovodu zeštíhlené Janáčkovy filharmonie zahrát houslistka Olga Šroubková. Možná jste zaregistrovali, že tato sympatická mladá dáma se stala vůbec první houslistkou v historii České filharmonie, která usedne na místo koncertního mistra. Chvála ženám, neboť jejich místo v umění je stejně cenné a inspirativní jako v opačném případě. Olga Šroubková zahrála Léto s četnými analogiemi na Vivaldiho slavnou skladbu se stylovými prostředky a odpovídajícím výrazem. Nebála se přitlačit na smyčec v glissandech, skvěle pracovala s rubatem a témbrovými rejstříky. Piazzollovo tango nuevo (tento podstatný termín mi v povídání Martiny Kociánové patrně unikl) vyznělo v provedení Janáčkovy filharmonie a Olgy Šroubkové jako sugestivní, vášnivý a latinskými rytmy sálající skvost.

Následující kompozici Brazilské imprese jsem slyšel v „live“ provedení vůbec poprvé. Její autor, italský skladatel Ottorino Respighi se zapsal do povědomí evropské hudby zejména oslnivým triptychem symfonických básní Římské fontány, Římské pinie a Římské slavnosti. Jako přední autor hudebního impresionismu zaujal Respighi i v této skladbě zdůrazněním sonicky nezvyklých, tónově-prostorových poloh, zvukově barevných modelů a skvrn, které více než na logiku hudebního proudu cílí na zachycení subjektivních, těkavých a lyrických nálad. První půli koncertu zakončilo rozpálené Mambo z Bernsteinova muzikálu West Side Story, který je kulturní Ostravou již netrpělivě očekáván jako premiérový hit sezóny Národního divadla moravskoslezského. Tříminutovou prskavku si filharmonici vychutnali jako třešničku na dortu.

Dirigent Ilyich Rivas. (Foto: Ivan Korč)

Po přestávce se pokračovalo Čarodějnou láskou Manuela de Fally. Z jeho hudby ke stejnojmennému baletu zazněl podmanivý Tanec ohně, který ukázal obdivuhodnou syntézu francouzského impresionismu a španělské folklorní rytmiky a melodiky. Na pódium se vrátila i Olga Šroubková, jež přednesla Introdukci a tarantellu Pabla de Sarasate. I v této virtuózně koncipované skladbě houslistka potvrdila svůj mimořádný talent, tentokrát spíše v technicky náročném partu s četnými pasážemi a figuracemi. Nemohla chybět nejslavnější opera s jižními rytmy – Bizetova Carmen. Z její nestárnoucí hudby zazněla pochopitelně Habanera.

Závěr patřil Maurici Ravelovi a jeho Boleru. Notoricky známé šestnáctitaktové téma, jež se opakuje v neměnném rytmu, tempu, intonaci a harmonii, leč s neustálým pozvolným dynamickým stupňováním a proměnlivou instrumentací, bylo kýženým hudebním vyvrcholením koncertu, který se však časově tak nějak rozmělnil do více než dvou hodin.

Janáčkova filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Když jsem se po koncertě podíval na stopáže jednotlivých skladeb, nedostal jsem se více než na 30 minut v první i ve druhé polovině, to znamená, že průvodní slovo Martiny Kociánové bylo stejně dlouhé a někdy i delší, než některé skladby. Všechna čest před zodpovědnou přípravou této šarmantní moderátorky, která posluchače zahltila faktografickými údaji ze života skladatelů. Její povídání bylo bezesporu zajímavé a mnohdy obohacující, přesto mohlo být daleko stručnější a vést akcent na nejdůležitější a nejzajímavější momenty, které jsou pro skladby a jejich autory signifikantní, nevšední a zajímavé. Sečteno, podtrženo: někdy méně znamená víc, časově byl koncert prostě předimenzovaný.

Martina Kociánová. (Foto: Ivan Korč)

Trochu mne také překvapily (s ohledem na to, že se jedná o profesionální umělkyni) terminologické a výslovnostní lapsusy (choro se čte „čoro“, Falla jako „Falja“ apod…) a zbytečná překotnost, s níž Martina Kociánová chrlila divákům biografické údaje. Možná bych od ní očekával více osobní přístup, když se jedná o cyklus, který zdůrazňuje emocionální vztah k hudbě.

To nic nemění na tom, že se jednalo o seriózní a pestrý hudební zážitek, který Janáčkova filharmonie zvládla s obvyklou interpretační bravurou a vysokým standardem. Vedle skvělé Olgy Šroubkové se dobře uvedli hráči na dřeva (už v Respighim), žestě (v Bernsteinovi i Ravelovi) a bicí nástroje. Dobře se vyjímala harfa a solidní výkony předvedli hráči celého spektra smyčců. Dirigent Rivas se představil jako rychlý, energický a spíše upozaděný muž, který na sebe nijak neupozorňoval a odvedl spolehlivě svou práci. Vypadlo to, že orchestru nechává spíše volnou ruku k vlastní vizi a projevu, což je taky cesta, jak ukázat tvůrčí i interpretační představy.

Můžeme se těšit, jak si s náročným moderátorským úkolem cyklu Láska na první poslech poradí Barbora Seidlová, která s Janáčkovou filharmonií provede diváky svými hudebními láskami 23. ledna 2020.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.