Poklad, který máme na dosah: Smetanovo Tajemství se po jednatřiceti letech vrátilo do Slezského divadla

Zatímco klenot české národní opery, Prodaná nevěsta, se těší neutuchající přízni repertoárových dramaturgií i širokého obecenstva, následující Smetanova komická a zralá tvorba byla u nás stále tak trochu v jejím stínu. Přitom právě v Tajemství, zkomponovaném v letech 1877 až 1878 v tichu jabkenické myslivny, dosáhla Smetanova vokálně-dramatická řeč svého vrcholu.

Výstižně tento paradox pojmenoval přední český muzikolog a publicista Jan Špaček, když upozornil na zploštělý smetanovský mýtus: „Česká smetanovská ostuda (…) je zřejmá: hrajeme Mou vlast, ale ignorujeme Valdštýnův tábor. Vychutnáváme monumentalitu České písně, ale necháváme stranou nesmírně působivé a dramaticky i lyricky komplexní mužské sbory. (…) Milujeme Prodanou nevěstu a tak nějak nám uniklo, že takové Tajemství je celkově nesrovnatelně zdařilejší a z hlediska melodiky snad nejkrásnější Smetanův dramatický opus, mezi venkovskými v každém případě.“ Špaček zároveň trefně připomíná, že model maloměstské společnosti rozdělené na nesmiřitelné tábory „kalinovců“ a „malinovců“ v sobě nese neobyčejně živou, až mrazivě aktuální paralelu k dnešku.

O to obdivuhodnější zůstává vnitřní síla partitury, uvědomíme-li si, za jakých podmínek vznikala. Smetana v té době již několik let žil v absolutní hluchotě, potýkal se se závratěmi i hlubokými depresemi, a navíc čelil tíživé existenční nejistotě, kdy mu Prozatímní divadlo pozastavilo vyplácení gáže. V dopise dr. Ludevítu Procházkovi ze září 1877 skladatel s trpkostí poznamenal, že je bídným invalidou, který se ptá, zda nepůjde žebrat. Přesto v sobě nalezl vůli k tvorbě: „Vzdor všemu tomu prosím přece o brzké zaslání II. jednání. Když se tak zabéru do hudebního blouznění, tak přec na chvilky zapomenu na vše, čím jsem k stáří tak krutě pronásledován,“ psal s nadějí své libretistce Elišce Krásnohorské.

Příběh sám přitom nabízí mnohem víc než jen žánrovou venkovskou taškařici. V jeho jádru leží dvacet let stará křivda a zraněná pýcha mezi konšelem Kalinou a radním Malinou. Kalina se kdysi ucházel o Malinovu sestru Rózu, byl však rodinou odmítnut pro chudobu. Ze vzdoru se oženil s nejchudším děvčetem ve vsi, zatímco Róza zůstala neprovdaná a zatvrzelá. Dvě dekády trvající sousedský svár nyní ohrožuje štěstí mladé generace – Kalinova syna Víta a Malinovy dcery Blaženky. Když Kalina získá tajemný odkaz nebožtíka frátera Barnabáše slibující pohádkový poklad na hradě Bezdězu, začíná groteskní i teskné pátrání. Podzemní chodba však neústupného furianta nedovede ke zlatu, nýbrž přímo do pece v domě nenáviděného rivala – k nohám stárnoucí panny Rózy, která je tím skutečným, po léta nepřiznaným a zapíraným pokladem jeho života.

Každý v sobě nosí nějaké tajemství, ale ne vždy se dostane na světlo. Někdy ho nosíme v sobě až do konce života. Otázka je, jestli to někdy není na škodu – a právě s touto myšlenkou si Smetanovo dílo s lehkostí pohrává. Režisér Dominik Beneš, který od srpna 2025 zastává post dramaturga opavské opery, přistoupil k titulu s osobní vazbou i vyzrálým odstupem. K Tajemství se vrátil po čtrnácti letech od své kritikou rozporuplně přijaté plzeňské inscenace. Beneš neklade důraz na muzeální folklorní ilustraci, ale pokládá klíčovou existenciální otázku: Co vlastně hledáme, když hledáme poklad? V jeho vidění je Kalinova umanutá honba za podzemním zlatem metaforou naší vlastní zaslepenosti – snahou dokázat svou cenu, získat zpět ztracený status a zadostiučinění, zatímco to podstatné leží celou dobu přímo před námi.

Režie trefně zrcadlí lidskou ješitnost a neschopnost udělat první krok k usmíření, zároveň však dává naději, že odhodit falešnou pýchu a napravit vztahy není pozdě ani po dvaceti letech. A to je nesmírně důležité.

+ 8

Jevištní podoba nové opavské inscenace v mnohém zachovává úctu k tradici, současně ji však posouvá směrem k modernímu divadlu. Režie důsledně setrvala v poloze symbolické stylizace a vyvarovala se popisnosti. Výraznou zásluhu na tom má výtvarnice Dana Haklová. Její scéna inklinuje spíše k poetické, až pohádkové rovině než k všednímu maloměstskému realismu. Pracuje s velmi střízlivou architekturou – jeviště vymezují pouze čisté obrysy domů a silueta kostela. Žádný prvek nepřekáží, nic není nutné složitě přestavovat či obcházet, takže vznikl velkorysý, volný prostor pro pohyb sboru i sólistů. Tento inscenační záměr působí svěže a svižně. Výborně s ním souzní i kostýmy: jsou výtvarně i barevně harmonicky vyladěné, nepoutají na sebe nepatřičnou pozornost a nepůsobí ani fádně či omšele.

Dominik Beneš navíc pracoval s obdivuhodným nasazením pro detail. Inscenaci obohatil o nápady, které jí dodávají osobitou tvář. Pozoruhodným motivem je všudypřítomný sbor permoníků. Působí jako tajuplné, okolnímu světu neviditelné bytosti s kouzelnou mocí, které nenápadně zasahují do dění, berou či podávají předměty a rozhýbávají jevištní situace. Jejich výstižnou a přiléhavou choreografii připravil Martin Tomsa. Režijní cit pro pointu a přesné načasování se ukázal i v milostném výstupu Víta a Blaženky: v závěru jejich zamilované árie se začne spouštět opona a oba pěvci se těsně před jejím dopadem na zem společně odkutálejí do zákulisí. Humorným a funkčním oživením je také využití jízdního kola konšelem Kalinou v podání Martina Štolby. Jeho jízda – kdy sedí na bicyklu a předvádí rychlý pohyb, aniž by šlapal – připomíná techniku zrychleného gagu ze starých němých grotesek. Všechny tyto prvky, včetně pochodového nástupu obou znesvářených rodů na jeviště, diváka přirozeně baví, nepůsobí křečovitě ani násilně a plně rezonují s povahou Smetanova díla.

Pěveckému obsazení jednoznačně vévodili představitelé mladé generace. Martin Javorský v roli Vítka a Barbora Čechová jako Blaženka vytvořili mimořádně semknutý pár, mezi nímž panovala vzácná lidská i pěvecká synergie. Javorský potvrdil svůj velký dramatický talent – jeho hlas suverénně ovládl jeviště, nesl se s velkou naléhavostí a vroucí citovostí, která mířila přímo k srdci posluchače. Barbora Čechová mu byla rovnocennou partnerkou: její kultivovaný lyrický soprán zaujal jemnými odstíny a půvabem, přičemž v dramaticky exponovaných místech dokázal být patřičně průrazný a nosný.

V dalších úlohách odvedl spolehlivou práci Petr Urbánek, jehož konšel Malina nepostrádal zemitou bodrost a přesvědčivost. Panna Róza v podání Kataríny Jordy sice nezapře, že pěvkyni po vokální stránce ještě o něco více konvenuje janáčkovský dramatický terén, herecky však – zejména ve druhém a třetím dějství – vystavěla postavu stárnoucí zatvrzelé ženy, která našla sílu uznat svůj omyl, velmi plasticky a jímavě.

Otazník však visí nad volbou obsazení ústřední role konšela Kaliny. Martin Štolba sice do svého partu vložil maximum pěveckého i hereckého nasazení, dramaturgická volba jeho hlasového typu se však s touto postavou poněkud míjí. Štolbův témbr je z podstaty jemnější, posazený v jiné barvě a postrádá onen hutný, zemitý barytonový fond, jaký si Smetanův furiant přirozeně žádá a jaký známe z velkých dramatických interpretací – například v podání Martina Bárty či Svatopluka Sema. V tomto případě jde tedy spíše o spornou volbu obsazení než o nedostatek samotného pěvce. Štolbovu naturelu tato poloha jednoduše nesvědčí, a navíc na scéně vznikl i zvláštní vizuální paradox: po boku Martina Javorského působil spíše jako jeho bratr než jako autoritativní otec.

Bude proto nanejvýš zajímavé sledovat, jak si s těmito klíčovými postavami poradí protagonisté úterní druhé premiéry. V roli Kaliny se totiž představí ostravský barytonista Roman Vlkovič a pannu Rózu ztvární Anna Nitrová. Ta v této úloze excelovala již v ostravském Národním divadle moravskoslezském, kde se režie ujal Tomáš Studený v rámci ambiciózního cyklu kompletního smetanovského nastudování.

Z epizodních postav zaujal Milan Vlček v roli Skřivánka, i když jeho pěvecky spolehlivému pojetí chybělo výraznější klaunské a komediální gesto, na něž jsme u lidového barda zvyklí. Alexander Vovk vtiskl mistru zednickému humornou figuru nešikovného nemotory a Zdeněk Kapl jako duch frátera Barnabáše vděčil za svůj působivý part zvukové technice, díky níž jeho hlas burácel ze záhrobí s až hororovou atmosférou. Vizuálně se na jevišti prosadila Andrea Plachká v roli Hospodské a Vojtěch Koubek jako zvoník Jirka, u nějž nelze nepochválit detailní a věrohodnou imitaci hry na kytaru, prozrazující skutečnou muzikantskou zběhlost. Operní sbor zpíval solidně, i když v kontextu předešlých opavských inscenací nešlo o jeden z jeho nejlepších výkonů. Celkově však pěvci nabídli v rámci možností opavského divadla spolehlivý standard – výkony, které možná neoslní virtuozitou, ale rozhodně neurazí a drží celek pohromadě.

Vážnou výtku si však opavské divadlo zaslouží za absenci titulkovacího zařízení. Předpokládat, že dnešní publikum zná libreto Elišky Krásnohorské zpaměti, je vůči divákovi krajně nevstřícné. Smetana v Tajemství pracuje s bleskurychlou, kompozičně hustou deklamací, která svou kadencí místy evokuje až moderní rap. V takto exponovaných pasážích pak i zkušený operní návštěvník ztrácí zřetel nad jednotlivými slovy. Zavedení titulků v češtině a případně i v angličtině pro zahraniční hosty by mělo být v moderním provozu naprostým standardem.

Hudební nastudování Miloslava Oswalda se vyznačovalo precizností a smyslem pro adekvátní tempové a dynamické odstínění (s výjimkou úvodní fugy v předehře, která působila příliš těžkopádně). Oswald nevedl orchestr k okázalým zvukovým exhibicím; hudební složka byla v harmonickém souladu s jevištním a scénickým děním. Z orchestru zaslouží nejvyšší uznání smyčcová sekce, jejíž měkký a ušlechtilý tón nechal naplno rozeznít komické i tajuplné odstíny Smetanovy partitury. K lepšímu souznění a přesnosti se během premiéry propracovaly taktéž exponované žestě.

Dominik Beneš připravil inscenaci, která namísto řachavé lidové komedie sází spíše na poetický, pohádkový ráz, jemuž odpovídá čisté a nezatížené scénografické ladění. Představení je díky tomu velmi srozumitelné a vstřícné pro nejširší publikum – bez rozpaků na něj může vyrazit zvídavý dětský divák stejně jako poučený senior. Ačkoli jde o večer časově náročnější, závěrečné dějství má už bryskní spád. Místo obvyklého prostého vykutálení z rozbořené pece navíc režie v samém finále publikum chytře znejistí: chvíli to vypadá, jako by se vynořilo jakési strašidelné zjevení či samotný duch frátera Barnabáše. Režisér tak udržuje diváctvo v příjemném napětí až do poslední chvíle.

Premiéra nové inscenace Smetanovy opery byla opavskými diváky přijata s bezvýhradným nadšením. To by nemělo zůstat tajemstvím.

*

Tajemství. Hudba: Bedřich Smetana. Libreto: Eliška Krásnohorská. Hudební nastudování a dirigent: Miloslav Oswald. Režie: Dominik Beneš. Scéna a kostýmy: Dana Haklová. Dramaturgie: Alžběta Matoušková. Choreografie: Martin Tomsa. Sbormistryně: Kremena Pešakova.  Recenze je psaná z premiéry uvedené v neděli 25. 10. 2026 ve Slezském divadle Opava.