Múzy Ilji Hurníka: Když plyšový patron hlídá radost ze hry, která nemá mantinely

Zábřežská ZUŠka a celý Moravskoslezský kraj se k odkazu svého slavného porubského rodáka hlásí s citem a porozuměním. Ilja Hurník nikdy nebyl autorem akademicky strohým, ale ztělesněním hravosti, laskavé moudrosti a humoru. Přesně v tomto duchu přistoupilo k organizaci vedení školy v čele s paní ředitelkou Jeanettou Polákovou Faiglovou a její organizační tým. Žádný chladný odstup ani soutěžní stres se nekonal – o to se postaral mimo jiné velký plyšový pes příznačně zvaný Ilja, který po celý víkend dohlížel na dění přímo z pódia. Tento dobrý duch pomyslně snímal z mladých interpretů trému a připomínal jim to nejpodstatnější: že hudba není závodní disciplína, ale neomezený prostor pro jejich kreativitu a radost.

Sobotní hudební blok patřil instrumentálním výkonům a nabídl pestrou škálu nástrojových barev i interpretačních přístupů. Tradičně nejsilněji byl zastoupen klavír, kde se představila řada talentů. V nejmladší kategorii doslova odzbrojila Emma Vantuchová, která si za muzikální a svěží přednes vysloužila zvláštní cenu. Mezi dalšími klavíristy suverénně zaujal jazzově orientovaný Matyáš Vondráček, odměněný zlatým pásmem a zvláštní cenou poroty. V další kategorii se blýskla například Sofie Štoudková, jež si odnesla speciální cenu předsedy poroty, hudebního skladatele Edvarda Schiffauera.

+ 17

Kromě klavíru rozezněly sál i další nástroje. V dechové sekci zanechala dojem hra na zobcovou flétnu v podání Lady Vojtěchovské,  jíž přirozené dýchání s nástrojem, čistota tónu a cit pro frázování vynesly zaslouženou zvláštní cenu. Pestrost doplňovaly ušlechtilé tóny violoncella a sonorní barvy žesťů – lesní roh, trubka a trombon.

Osvěžující kapitolu napsali mladí kytaristé. Místo usedlého klasického repertoáru někteří sáhli po moderních, perkusivních technikách. Kytara se v jejich rukou stala rytmicko-melodickým instrumentem v jednom: údery do těla nástroje, hra přes kobylku a vrstvení netradičních zvukových ploch ukázaly, že mladá generace vnímá kytaru jako neomezený zvukový prostor pro vlastní vyjádření. Vystoupení bratrů Ivannikových ukázalo, že v Ostravě roste silná kytarová generace.

Neděle patřila pěveckému umění, které organizátoři přehledně rozdělili podle ročníků narození – od těch nejmenších předškoláků a prvňáčků (ročníky 2020–2021) až po ročníky 2003–2005. Právě tento široký věkový rozptyl nabídl časosběrný pohled na postupné zrání dětského a mladého hlasu.

V nejmladší kategorii se děly věci. Děti okouzlily publikum svou bezprostředností a kreativitou. Zvláštní cenou byla odměněna například Amálie Bordovská za svůj mimořádně poutavý zpěv písně Vosa a bodlák od české skladatelky Ivany Loudové.  Nezapomenutelným momentem dne se stalo vystoupení Viktorie Žákové – ta po dozpívání své písně propukla v nefalšovanou euforii, začala na pódiu skákat radostí a do publika ke své mamince doslova dotančila. Právě v takových okamžicích se zrcadlí nejhlubší smysl celé akce.

Excelentní výkon předvedla také Vanessa Cielecká, která se představila s reprezentativním programem složeným z písní Viktora Kalabise a Pavla Jurkoviče. Její pěvecká jistota i stylová čistota se opíraly o znamenitý klavírní doprovod pedagožky Oldřišky Honsové.

Porota nešetřila zvláštními cenami ani v dalších kategoriích, kde ocenila výrazné interpretační osobnosti: Adél Helena Košč si odnesla ocenění za neobyčejně citlivou interpretaci, Nela Šnejdarová zaujala plastickým a výrazným ztvárněním písně Kočka od skladatele Jiřího Línka a Theodora Skálová byla oceněna za technicky i výrazově vynikající přednes. V silně obsazené kategorii ročníků 2012–2014 zaujal porotu Šimon Bátor, který si svým muzikálním projevem rovněž vysloužil zvláštní cenu poroty.

Závěr pěveckého maratonu obstaraly nejstarší ročníky, v nichž zanechala nejvýraznější stopu Karolína Brožková a také Sofie Čermáková se svou působivou interpretací písně Bázlivá kočka od Pavla Kratochvíla.

Zpěv na pódiu nikdy nestojí osamocen – jeho nepostradatelnou oporou je klavírní doprovod. Porota ocenila práci pedagogů a korepetitorů, mezi nimiž zaznělo především jméno klavíristy Martina Panchochy. Jeho vytříbený, zvukově vyvážený a muzikální přístup představoval ukázkový příklad vzorové spolupráce doprovázejícího pianisty, který mladému interpretovi dává pevnou hudební půdu pod nohama. Pančocha se zpěváky doslova dýchal a jeho frázování i psychická podpora soutěžících v podobě klidu a nadhledu jsou velmi inspirativní.

Na vystupujících v instrumentální i pěvecké části bylo patrné, že nehrají a nezpívají z povinnosti nebo kvůli pouhé honbě za úspěchem. Šlo o výkony, v nichž se zrcadlila hravá radost. Právě tato nepodbízivost a autenticita rezonovaly u odborné poroty nejvíce.

K přátelské atmosféře přispěl i samotný systém hodnocení. Pásmové členění (zlaté, stříbrné, bronzové) stírá zbytečnou rivalitu – nikdo neodchází s pocitem prázdna či porážky a každý výkon má na cestě osobního rozvoje svou hodnotu. Letošní atraktivní novinkou byly navíc zlaté medaile, které si vedle diplomu odnášeli držitelé zlatých pásem.

Předávání ocenění se neslo v neformálním, uvolněném a svěžím tónu. Milým zjištěním bylo, že radost dětí byla všeobecná – stříbrná a bronzová pásma nevyvolala žádné zklamání ani stín rozpaků, ale upřímné nadšení a spokojenost. Půvabnou tečkou za celým děním bylo společné focení, při němž se někteří malí i velcí účastníci zvěčnili s plyšovým Iljou. Tento dobrý duch přehlídky – pojmenovaný po legendárním pedagogovi, klavíristovi, hudebním spisovateli a osobnosti, jež zanechala nesmazatelnou stopu v české kultuře – byl pro děti věrným parťákem po oba dny. Fotku s ním nevynechala dokonce ani porota hudební části přehlídky, v níž letos zasedli Milan Bátor, Karolína Levková, Lukáš Poledna a Edvard Schiffauer. Další letošní novinkou byl originální fotokoutek – velkoformátový obraz s věrnou a roztomilou podobiznou maskota pejska Ilji s velkýma ušima, u něhož si malí hudebníci pořizovali památeční snímky se svými diplomy, medailemi, pedagogy či rodiči.

Múzy Ilji Hurníka se etablovaly jako nevšední spojení moderní hudby a výtvarného umění. Do letošního ročníku bylo přihlášeno 322 výtvarných prací z celkem třinácti škol, skladatelské části se rovněž účastnili mladí tvůrci z několika zemí Visegrádské čtyřky. Právě tento mezioborový přesah však přímo vybízí k odvážné vizi do dalších ročníků. Sám Ilja Hurník byl renesančním člověkem – nejen hudebníkem a skladatelem, ale i brilantním spisovatelem, esejistou a mistrem drobné literární formy. Proč se tedy neinspirovat i touto cestou jeho odkazu a nerozšířit přehlídku také o literární či literárně-dramatickou kategorii? Zvlášť v době, kdy se stále více spoléháme na umělou inteligenci a syntetické texty, má autorské psaní mladých lidí a hledání vlastního pohledu na svět obrovský smysl. Forma korespondenční soutěže, do níž by se zapojili mladí autoři a v porotě usedly výrazné ostravské literární osobnosti, by byla logickým a nesmírně cenným krokem. Hurníkovské múzy by tak konečně zpívaly, hrály, komponovaly, malovaly i vyprávěly v plném souznění.

Múzy Ilji Hurníka umí vytvořit prostor, kde se rodí přátelství a láska k umění. Jeden z nejvlivnějších myslitelů 19. století John Ruskin jednou řekl: Umění nás učí cítit, myslet a vidět. A to se dětem v dnešní době i v budoucnu může náramně hodit. Pokud je měřítkem úspěchu dětský úsměv a touha hrát, zpívat a tvořit, pak tato událost splnila své poslání bezezbytku.