Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Matka pěti dětí, herečka Lenka Sedláčková: Lidé nevěří, že rodina může fungovat

Matka pěti dětí, herečka Lenka Sedláčková: Lidé nevěří, že rodina může fungovat

26.5.2014 Divadlo

Lenka Sedláčková, herečka a loutkoherečka, po studiích na Janáčkově konzervatoři Ostrava hrála  v Divadle Petra Bezruče a od roku 1996 je v angažmá v Divadle loutek Ostrava. Má za sebou řadu filmových a televizních rolí. Miluje divadlo, poezii a děti, kterých má pět - z toho tři se současným manželem, hercem Jiřím Sedláčkem. A právě o dětech, ale také o víře je podstatná část rozhovoru pro deník Ostravan.cz.

Zvětšit obrázek

Herečka Lenka Sedláčková je známá především z Divadla loutek, ale i z televize.
Foto: Divadlo loutek Ostrava

Je neděle krátce před polednem a právě skončilo představení Čtyřlístek zasahuje. Jak se vám dnes hrálo?

Tohle představení je velice příjemné, protože je pro celou rodinu. Máme některé inscenace, které si rodiče až tak neužívají a spíše na ně jdou kvůli svým dětem. Ale dnes se bavili všichni. Když jsem se dívala ze zákulisí na maminky v první řadě, jak se bavily, jak se chechtají třeba úplně něčemu jinému, než čemu se smějí děti, tak to bylo velice milé a příjemné.

Na vaší profilové webové stránce máte osobní krédo: Prožít život tak, abych se za něj nemusela stydět před Bohem ani před lidmi. I když je tento rozhovor o vás, asi se nevyhneme zmínce o vašem manželovi, herci Jirkovi Sedláčkovi, který se také veřejně hlásí k víře v Boha. Jak vy jste k víře dospěla? Bylo to rodinnou tradicí, výchovou, nebo něčím jiným?

Je pravda, že babička nás k víře vedla, ale umřela, když jsem byla velice malá a já si z té doby skoro nic nepamatuju. Rodiče mne nějak cíleně k víře nevedli. Já si myslím, že každý člověk to v sobě má, to přirozené napojení na Boha. Já jsem třeba v duchu hovořila s Bohem, i když jsem ještě nebyla oficiálně věřící. A někdy kolem roku 1989, kolem tzv. sametové revoluce, jsem se začala častěji potkávat s věřícími lidmi, začalo se o těchto věcech více veřejně a svobodněji hovořit. A já už jsem tehdy byla vlastně připravená a úplně cele jsem se Bohu odevzdala.

Takže vás oslovil obsah víry, duchovní život?

Tam byl ale jen začátek mé duchovní cesty. Dnes jsem jinde, než jsem byla tehdy, možná dál, ale určitě jinde. Zbavila jsem se dogmatismu ve svém životě, závislosti na lidech.  Věřím svému vlastnímu vnímání a prožívání. Věřím, že Bůh je ve všem a v nás všech. A vědomí, že jsem jeho součástí, mi dává sílu a radost a plnost lásky.

Vy spolu s Jiřím a vašimi dětmi tvoříte na dnešní poměry velmi nezvykle početnou rodinu. Souvisí to také s vaší vírou?

To si nemyslím. Ani bych nebyla ráda, kdyby to bylo takto vnímáno. Já už když jsem studovala konzervatoř, tak jsem říkala, že chci mít sedm dětí. Já jich mám jenom pět (úsměv), s Jirkovým synem z prvního manželství šest. Ale já jsem Kubu nevychovala, takže si ho nemohu přivlastnit. Z prvního manželství jsem měla Jiříka a Péťu. Když si mne Jirka vzal, samozřejmě jsme spolu chtěli mít i děti. Protože jsme se milovali. Takže se nám narodili Ivo a Míša, které jsem opravdu hodně chtěla. A vůbec to nebylo proto, že by mi někdo třeba v církvi říkal, že tak to má být. A nakonec po deseti letech přišel boží dáreček, naše nejmladší Baruška. Máme doma dvanáctileté děvčátko a je to super. Užívám si to.

Když se zvnějšku podívám na vaši celou rodinu, jakoby jste s Jiřím potvrzovali rčení, že řemeslo se dědí z rodičů na děti…

Můj nejstarší syn Jiří Hajdyla dělá divadlo. Vystudoval katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU, momentálně je v angažmá v Kladně a za ženu si vzal baletku. Druhý syn Petr je výtvarník, malíř, profesí po svém otci. Za ženu si vzal výtvarnici. Můj třetí syn Ivo Sedláček studuje DAMU, také alternu, a je zároveň moc šikovný muzikant. Našel si partnerku, herečku ze Slovinska, takže zase umělecké spojení. A Michal, náš nejmladší syn, je herec a muzikant – momentálně je v angažmá v divadle Petra Bezruče.

Hlasem, zpěvem, ale i obličejem připomíná hodně svého otce …

Ano, je to celej Jirka. A Barunka je zatím na základní škole, miluje zvířátka, koně, a já si tak říkám, kdyby třeba ona z toho všeho vybočila a skončila u toho, co chtěla dělat už jako malá. Starat se o zvířátka.

Jak po svých divadelních zkušenostech nesete ta rozhodnutí vašich dětí věnovat se divadlu? Těší vás to? Byla jste ráda, když řekli, čím chtějí být?

No moc nebyla. Jsou okamžiky, kdy si říkám, že máme skvělou práci, ale ne vždycky to tak je. Když si představím život svých dětí, říkám si, že bych možná byla radši, kdyby si vybrali něco jiného. Ale třeba můj nejstarší, Jiřík, je technicky nadaný, šel na gymnázium, ale nebyl tam šťastný. Nakonec stejně skončil u divadla. A já už jsem to potom s žádným ze svých dětí takhle neřešila. Naše zodpovědnost je říci dětem ta úskalí. Ale volba, co s životem, je jejich věc.

Mluvíte o roli rodičů. Co je podle vás její hlavní náplní?

Aby dítě bylo informované. Je důležité říkat dětem, co je podle mne jako rodiče důležité. A o to vše jsem se vždy snažila. Myslím si, že nejvíce předáme svým vlastním příkladem. Svým vlastním životem.

Jste herečka a zároveň matka pěti vlastních dětí. Jak se vy sama díváte na to, čemu se dnes říká krize rodiny?

Každá rodina má řadu krizí. To je normální. Ale obecně? Podívejte, já znám mnoho rodin, které fungují krásně. A nemluvím o křesťanských rodinách. Ptáte se na obecnou krizi rodiny. Podle mne je způsobena tím, že lidé nevěří, že to může fungovat. Řada lidí je hodně skeptických, nemají důvěru v lidi kolem sebe. Snad nevěří ani sami sobě. Ale já si myslím, že život je o tom, abychom byli spolu. Abychom se dokázali vnímat, a to i na mimoverbální úrovni. Abychom byli na sebe citliví, napojení.  Abychom vyplnili tu síť společné energie lásky.  Když bude převažovat energie nedůvěry, uzavírání se, negativismus, pak bude krize rodiny dál narůstat.

Mluvíte o negativní energii. Jako herečka jste se ale občas musela setkat na jevišti s postavami, které šíří negativní energii. Odmítla jste někdy hrát takovou postavu?

Jednou se to stalo. Prostě jsem nechtěla být součástí něčeho, co se mi nelíbilo. Ale úplně jsem tenhle okamžik života vypustila z hlavy. Tohle by se nemělo dít běžně. Protože jsme herci a občas musíme hrát i něco, co se nám jako lidem příčí. Problém někdy bývá v komunikaci. V takové chvíli je třeba všechno probrat s celým tvůrčím týmem a pak do toho jít. Je pravda, že v mém současném angažmá v Divadle loutek tyto tvůrčí konflikty nehrozí. Ale také nejsem zastáncem takového toho „růžového“ divadla. Velice ráda jsem pracovala s panem režisérem Josefem Janíkem, který dost akcentoval v inscenacích právě ty špatné věci, ale jsem přesvědčena, že to dělal proto, aby na ně upozorňoval. Za setkání s ním jako člověkem i umělcem jsem nesmírně vděčná.

Hrála jste u Bezručů, dnes jste v Divadle loutek. Nestýká se vám po činohře?

Ano, stýská. Proto jsem vděčná za každou činoherní práci, kterou tady dostávám. Jsem ráda, že jsem si osahala práci s „materiálem“. Jsou to další zkušenosti. Ale v mém životě je jeden paradox. Opravdu miluju děti. Opravdu vnímám děti jako zázrak života.  A přitom mi chybí dospělé publikum. Ale pravdou je, že máme na repertoáru představení pro děti, které má velký duchovní přesah. Je to moje milované představení, ve kterém se odráží krásné srdce jeho tvůrce, scénáristy a režiséra Martina Geišberga. Je pokaždé jiné, pokaždé je to zážitek i pro nás herce. A s určitostí můžu říct, že není jediné, byla tu spousta krásných představení Petra Nosálka nebo Mariana Pecka a dalších.

Dnes se ženy často rozhodují spíše pro kariéru než pro rodičovství. Vy jste příkladem herečky a zároveň manželky a matky. Jde to skloubit tak, aby člověk mohl říci: Žiji šťastně a spokojeně?

Mateřství je spojeno s každou ženou, pokud může mít děti. Ale každý člověk má právo rozhodnout o svém vlastním životě. Sám zodpovídáte za to, jak žijete, sám rozhodujete o tom, co uděláte. Pak si samozřejmě nesete následky každého svého rozhodnutí. Ale já sama bych nikdy nenadřadila kariéru nad mateřství a rodinu. To, že mám své děti, to je to nejdůležitější v mém životě a to je to největší, co jsem kdy udělala. A kdybych se dnes ocitla tam na začátku, ve svých dvaceti letech, tak bych znovu děti mít chtěla. V tomto rozhodnutí jsem se určitě nespletla. Oni jsou bohatstvím mého života.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.