Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Nová posila Bezručů Sarah Haváčová: Herectví ke mně přišlo přes inzerát v novinách

Nová posila Bezručů Sarah Haváčová: Herectví ke mně přišlo přes inzerát v novinách

14.10.2014 Divadlo

Čtyřiadvacetiletá herečka Sarah Haváčová je novou posilou ostravského Divadla Petra Bezruče. Je čerstvou absolventkou JAMU a její jméno veřejnost zná zatím z několika filmů, například ze Školy princů, kde si zahrála princeznu. V rozhovoru pro deník Ostravan.cz hovoří o své cestě k herectví.

Zvětšit obrázek

Herečka Sarah Haváčová je novou posilou Divadla Petra Bezruče.
Foto: Archiv S. Haváčové

Jak jste přišla k vašemu krásnému křestnímu jménu?

Díky rodičům. Původně jsem se jmenovala Sára, ale přítel rodiny se zmínil, že bych mohla být Sarah, a tak mi hned v první den vydali nový křestní list.

Sarah v hebrejštině znamená kněžna, nebo také vznešená. Cítíte se být vznešenou kněžnou?

Ano.

Tak tohle ať si kluci zapamatují. Pojďme k divadlu. Vy jste sice čerstvá absolventka JAMU, ale jinak žádná začátečnice. Máte za sebou působení v několika amatérských divadlech, natočila jste několik filmů. Začněme rozdíly mezi divadelními amatéry a profesionály. V čem hlavně jsou?

Tak především v množství času, který člověk herectví věnuje. V divadelních souborech ve Vyškově, odkud pocházím, jsme na jednom představení dělali půl roku někdy i rok. Scházeli jsme se většinou jednou týdně, a to o víkendech. V divadle, nebo také například na JAMU v posledním absolventském ročníku, jsme se herectví věnovali každý den několik hodin. Stejné to bylo i v polském Krakově, kde jsem studovala na vysoké herecké škole půl roku. Tam bylo studium ještě intenzivnější. Stávalo se, že jsem ve škole strávila třináct hodin.

Co vás nejvíce bavilo na amatérském divadle?

Velice ráda vzpomínám na přehlídky amatérských divadel. Například na Jiráskův Hronov, který je nejdéle trvajícím amatérským festivalem na světě, založeným už v roce 1931. Jelikož je to festival soutěžní, museli jsme projít několika regionálními koly a vždy mě bavila návštěva těch nových měst a míst. Líbilo se mi hrávat v sokolovnách, spávat v ubytovnách, měla jsem ráda tu rodinnou atmosféru…

Na brněnské JAMU jste vystudovala činoherní herectví nebo muzikálové?

Činoherní herectví.

A na kterého z vašich profesorů vzpomínáte nejvíce?

Na Davida Strnada a samozřejmě na vedoucího mého ateliéru Ivo Krobota. Co se týče pana Strnada, byl to právě on, který mě seznámil s tancem. Stále nás motivoval, abychom na sobě makali. Pracovali jsme s gestem, s hudbou, dělali jsme taneční a herecké etudy, hodně jsme improvizovali. Říkal, že na improvizaci je nejtěžší svoboda. Pan Strnad nás pak učil, jak být konkrétní a tím pádem i výrazný. Jak se říká, že „dobrou hospodu dělá dobrý číšník“, tak podle mě „dobrou školu dělá dobrý pedagog“. Přála bych JAMU takových pedagogů víc, pan Strnad je člověk na pravém místě.

Zmínila jste i Ivo Krobota …

Ten měl velký vliv. Měl rozhodující slovo a přijal mě na JAMU. Běžně vyučuje režiséry a dramaturgy, náš herecký ročník však byl výjimkou. Měl nás na hodiny herectví a ve čtvrtém ročníku s námi připravil inscenaci Kabaret Hrabal, koláž z Hrabalových textů. Vážím si ho nejen jako pedagoga, ale jako člověka. Někdy jsme se dostali do křížku, za což jsem zpětně ráda, jelikož i tím se člověk učí. Pan Krobot byl pro náš ateliér takovým „hereckým duchovním“. Učil nás řemeslu, profesionalitě a zodpovědnosti. Pěstoval v nás disciplínu; jak být připraven na zkoušky, jak mít čisto na pracovišti a uklizeno v ateliéru, museli jsme chodit na hodiny nejpozději pět minut před začátkem výuky a podobně. Musím ještě zmínit Lukáše Riegra, který otvíral ročník společně s panem Krobotem. Rovněž nás vyučoval herectví. Obdivuji na něm jeho obětavost, schopnost vést dialog a v neposlední řadě pracovitost. Vždy byl připravený. S panem Krobotem se skvěle doplňovali.

Hrála jste v několika filmech. Když porovnáme práci před filmovou kamerou a na divadelním jevišti, v čem jste viděla tam hlavní rozdíly?

V práci s prostorem. Na jevišti musíte používat větší gesta, dostatečně artikulovat a relativně nahlas mluvit. To jsou jen technické věci. Pak jsou tu diváci a přímý kontakt s nimi. Jejich bezprostřední reakce můžou ovlivnit váš způsob hraní. Neexistuje střih. Když tzv. vypadnete z role, musíte do ní co nejrychleji naskočit. Ve filmu je to jiné především v možnosti akci zastavit.

Divadelní režiséři nechávají herce často tvořit. Filmoví tolik času většinou nemají …

Já jsem hodně pracovala se studenty filmové režie, a ti mne tvořit nechávali. Nicméně je to relativní, nezáleží na tom, jestli je to divadelní či filmový režisér. Každý má přístup k práci jiný.

Máte v rodině nějakou divadelní tradici?

Vůbec ne. Můj táta vystudoval chemii a máma je učitelka, brácha historik…  Ke mně herectví přišlo vlastně skrz inzerát v novinách. Když mě máma v jedenácti přihlásila do dramatického kroužku.

Až jednou budete matkou, přihlásíte své děti do spousty kroužků, nebo je budete chtít od malička specializovat, aby pak více vynikly v jednom oboru?

Určitě jim dám možnost chodit do více kroužků. Chci, aby se věnovaly tomu, co je bude bavit. To je přirozené.

K Bezručům jste přišla na základě konkurzu?

Ne. Do angažmá mě vzal pan Pácl. Viděl naše absolventská představení, a pak mě oslovil, jestli bych neměla zájem do Bezručů jít. Stejně tak oslovil mého spolužáka Vojtěcha Říhu.

Ještě při studiu, to jste byla v závěrečném ročníku, jste v Divadle Petra Bezruče nastudovala postavu Zerbinetty ve Scapinových šibalstvích, co připravujete teď?

Zkoušíme Čekání na Godota. Dále mě čeká Osiřelý západ s režisérkou Jankou Ryšánek-Schmittovou. Budu tam hrát já a tři chlapi. Myslím, že to bude legrace, na to se velice těším.

Měla jste čas porozhlédnout se po ostravských divadlech? Která inscenace se vám tady v Ostravě líbí?

Moc jsem toho bohužel neviděla. Ale velice pěkná hra je Perfect days Národního divadla. Zatím dokoukávám naše hry u Bezručů. Chci se brzy podívat do Arény. Myslím, že je důležité, aby herci chodili i do jiných divadel.

Často si povídám s herci o společenské a politické úloze divadla. Je nějaké téma, nebo vůbec něco, co vás osobně dnes hodně zajímá a zaměstnává a čemu by se divadlo podle vás mělo věnovat?

Ano, je. Líbí se mi dnešní digitální doba a virtuální realita. Svět, co se stále zrychluje. Nedávno mě zaujala informace, že ženám, které se v roce 2013 vdávaly, bylo v průměru okolo dvaceti sedmi let. Kdežto ženy v roce 2003 se vdávaly už okolo dvaceti dvou. Zajímají mě třeba rozdíly, které se dají pozorovat mezi posledními generacemi. Mezi mojí miléniovou nebo generací Z, kam spadá moje mladší patnáctiletá sestra. Ta vlnami internetu proplouvá o něco víc než já. Je to tím, že tráví více času před laptopem. Já mám ráda čas „na prknech“, nicméně svět techniky mě baví a mám chuť jít s ním.

Nebojíte se, že nás technika pohltí?

Ne, lidé si s ní poradí. I v divadle.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.