Jaromír Nohavica je v životní formě. Templfest nemohl mít lepší zakončení

Očekávaný a beznadějně vyprodaný koncert legendárního písničkáře šibalsky uvedli ostravští herci Jiří Sedláček a Vladimír Polák. Sedláček měl přitom historkami o svém vztahu k deskovým hrám mírně navrch. Dobře načasované a zábavné průvodní slovo skočilo v tom nejlepším okamžiku.

Nohavica s Kuśmierskim přivítali publikum Těšínskou. Dobře intonujícího Nohavicu Kusmierski doplňoval melodickými linkami a precizně odstíněnou dynamikou. Píseň Darmoděj, znepokojivá zpověď z počátku šedých osmdesátých let (název si Nohavica našel ve sbírce básníka Karla Šiktance Adam a Eva), svého autora zpočátku trochu zaskočila nelehkými skoky po hmatníku při arpeggiích a intervalových sekvencích, ale o to větší naléhavost Nohavica do svého zpěvu vložil.

Já chci poezii z prozatím posledního řadového alba Tak mě tu máš vyzněla přesvědčivě. Skvělým číslem, kterým oba umělci poprvé dostali publikum do varu, byla píseň U Přibora. Jedna z nejsugestivnějších písní alba Ikaros s názvem Ty ptáš se mě už celkem jednoznačně napověděla hudební strategii ostravského barda pro tento večer. Lidové taškařice s Nohavicovou oblíbenou formou, kterou sám nazývá kuplet (patrně pro podobnost s rondem, jež také obsahuje řadu slok s jedním refrénem), se ve vyváženém poměru střídaly s tematicky vážnějšími písněmi.

Následující Ostravo si užili skutečně všichni přítomní, stejně tak se divákům tajil dech při mrazivém textu písně To jste mi neřekli, kterou písničkář napsal po návštěvě Osvětimi.

Následující klasiku Dokud se zpívá Nohavica uvedl vtipnou parodií na železniční stanice s názvy Zemany, Havle, Grosín… až po Dolní Babišov a Putin zastávka!

Klasickou smuténku Sarajevo z Divného století Nohavica podpořil velmi sugestivním a intonačně precizním zpěvem s čarokrásnými vyhrávkami Kuśmierského. Poté dal prostor svému polskému kolegovi, který vypálil sólovou akordeonovou exhibici ve stylu Montyho čardáše a sklidil bouřlivý potlesk.

Stejně tak intenzivní dojem vzbudila píseň Zbloudilý koráb, která však klade velké nároky na hlasový rozsah a zpočátku činila Nohavicovi na poslední slabice slova volací (tón e2) drobné potíže. Procítěnost a upřímnost, kterou však zpěvák do projevu vložil, naštěstí byla pro vyznění písně důležitější než akademická přesnost. Došlo i na ochutnávku z dětského alba Tři čuníci v postavě Hlídače krav.

Nohavica je vynikající moderátor a také v Cooltouru se mu povedlo svými historkami okořenit hudbu o vtipné i hluboké postřehy z jeho pozoruhodného životního příběhu. Tak například, než zazněla milostná píseň Zatímco se koupeš, zavzpomínal ostravský bard na staré časy s Pepou Streichlem, jak jim jednou nad ránem přišlo na Kuřím rynku vhod Streichlovo pampeliškové víno. Dalším vrcholem večera byl například kuplet Přivozska puť, který díky skvělému překladu Leszka Bergera mohli umělci zazpívat dvojjazyčně. Mimořádný dojem vzbudila jedna z nejsilnějších Nohavicových písní – cohenovská Danse Macabre, ale také Mám jizvu na rtu. Píseň Minulost předznamenala poslední blok písní, kde se zaskvěly také Jiné to nebude nebo poslední, hromadně odzpívané Až to se mnu sekne.

Koncert už dobíhal k druhé hodině, nicméně publikum si povstáním doslova vynutilo další přídavky, před kterými si Nohavica elegantně vymínil, že po skončení, ať už bude potlesk jakýkoliv, už se nevrátí a každý půjde pěkně svým východem. Rozlučka to byla příznačná pro celý večer – skvělý kuplet s textem Jede tramvaj po Přívoze a na závěr neodmyslitelný zpěvákův testament dalším generacím Kometa.

Koncert Jaromíra Nohavici byl po dramaturgické stránce naprosto přesvědčivý: nabídl ve vyvážené formě průřez písničkářovými stěžejními tématy: vědomí rodných pout, vědomí svých kořenů, furiantské kuplety, něžné chvíle, tragické okamžiky vlastního života či historie, jež prostě musel vyzpívat. Jestli se ptáte, kdo jiný z písničkářů dokáže napsat kvalitní milostnou píseň a zároveň fotbalovou hymnu, nikoho podobného neznám.

Neznám také nikoho, kdo si vytvoří během koncertu tak krásný vztah ke svým posluchačům a doslova je svými písněmi laská v uších, znejišťuje přiznanými prohrami, neskrývanými pády a úlevnými taškařicemi.

Obrovskou devízou je pro ostravského písničkáře spolupráce s Kuśmierským. Excelentní akordeonista je vynikající aranžér a dokáže v Nohavicových písních najít přesně to, co potřebují: tu přidá barvu, tu protimelodii, jinde harmonicky obohatí akordickou sazbu… Zkrátka, vždy se písni trefí přesně do nálady, vystihne a podpoří její účinek! Nohavicu celý koncert provázela dobrá hlasová i instrumentální forma, Kuśmierski svou virtuózitou okouzloval od počátku do konce. Nohavica se nikdy a nikomu nevnucuje. Mnohé z jeho písní již zlidověly, ať se to někomu líbí, či ne.

Závěrečný koncert festivalu Templfest představil písničkáře v životní formě. A jediná prázdná židle, o níž byla řeč v úvodu, nezůstala dlouho opuštěná. Asi v polovině koncertu se ozvala ta fanfarónská polovina Jaromíra: „Víte, ta prázdná židle mě rozčiluje. Už třicet let se holedbám, že mám vyprodané koncerty a teď se dívám v první řadě na prázdnou židli…“. Za chvíli byla židle obsazená, když si na ni zezadu přiběhla sednout jedna z návštěvnic.

Večer neměl zkrátka jedinou chybu.

Během koncertu zazněly tyto písně: Těšínská, Darmoděj, Já chci poezii, Jeruzalém, U Přibora, Ty ptáš se mě, Ostravo, To jste mi neřekli, Dokud se zpívá, Zbloudilý koráb, Hlídač krav, Zatímco se koupeš, Svlíkni si košilku, Přivozska puť, Danse Macabre, Mám jizvu na rtu, U nás na severu, Minulost, Mozart s třemi vykřičníky, Jiné to nebude, Až to se mnu sekne. / Přídavky: Jede tramvaj po Přivoze, Kometa.