Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Odešel Karel Haruda, ostravský malíř posedlý hudbou

Odešel Karel Haruda, ostravský malíř posedlý hudbou

3.8.2015 Obraz & Slovo

V den svých devadesátých narozenin zemřel na konci minulého týdne výtvarník Karel Haruda. Ostravský malíř původem z Pelhřimova byl absolventem Akademie výtvarného umění. Zdrojem inspirace pro jeho tvorbu byla především hudba, ale také divadlo a příroda. Dlouhou dobu působil v oboru scénografie v pražském Národním divadle a poté i ve Státním divadle v Ostravě. Nad odchodem malíře se v osobní vzpomínce zamýšlí spolupracovník deníku Ostravan.cz Ladislav Vrchovský.

Zvětšit obrázek

Karel Haruda (1925-2015)
Foto: Ladislav Vrchovský

Karlíček. Jinak jsme mu neříkali. Malíř posedlý hudbou – to byl Karel Haruda. Cykly jeho obrazů věnované milovaným skladatelům jsou pověstné. Leoš Janáček mezi nimi byl ten Karlíčkem nejmilovanějším. Právě v Janáčkově hudbě viděl Karel Haruda nejvíce krásy. A zobrazování krásy byl Karlův životní program. Mnohokrát při společné procházce mne překvapil svým viděním světa.

V Kutné Hoře, v chrámu sv. Jakuba, byla u paty sloupu popraskaná omítka. Karel se zastavil a upřeně na to místo hleděl. „Vidíš ty siluety?“ zeptal se mne. Žádné jsem neviděl. Po několika dnech byl obraz hotov. A jakou krásu našly malířovy oči v kousku odprýsklé omítky!

S manželkou Liduškou tvořili nerozlučnou dvojici. Všude. Na koncertech, výstavách, ale i výpravách do přírody, které Karel tak miloval. Až v posledních několika málo letech se Liduška objevovala na divadelních a operních premiérách bez Karla, kterému pomalu ubývaly síly.

Liduška, která vskutku sdílela život s Karlem, jak je často ve slovech oddávajících řečeno „ v dobrém i ve zlém“, nás jednou velice rozesmála. Šli jsme po kamenité cestě, a Karel objevoval krásu v oblázcích i větších kamenech ležících na zemi. Občas se sehnul a s výkřikem: „To je krása, to je nádhera!“ zvedl kámen a podal jej své ženě a řekl: „Liduš, prosím, vezmi tenhle kousek do batůžku.“ Za chvíli byl batůžek na zádech Lidušky plný kamínků a Karel se sehnul a zvedl docela velký kámen: „Ale tohle je opravdu nádhera“, podal jej Lidušce. „Ano, Karlíčku,“ řekla moudrá žena s úsměvem, počkala, až se její muž vydá se zraky upřenými k zemi na další cestu a položila kámen na zem.

Malíř zvedal další a další kameny, a my jsme je, až se k nám otočil zády, pokládali na zem, a společně šli dál. Nad hromadou kamení vysypanou z batohu po návratu domů pak Karel vrtěl hlavou: „Kde je ta žena zakloněná ke slunci?“ Provinile jsme krčili rameny.

Jak rádi bychom dnes na zádech nesli kameny pro Karlíčka, pro jeho oči, pro jeho tvůrčí duši a pro jeho další a další obrazy. Ale už není pro koho. Nezapomeneme.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.