Foto: Kristýna Trochtová
Pro mnohé mohlo být překvapením, že Martin Kratochvíl v Parníku nevystupoval se svou „elektrickou“ jazzrockovou sestavou, kterou můžeme slyšet na obou posledních deskách, nýbrž s Tonym Ackermanem a Imranem Musou Zangim v akustickém, ovšem neméně působivém triu. Je poněkud matoucí, že se tyto dvě formace lépe nediferencují a obě se, jak se zdá, nyní titulují jako Jazz Q. Ať už jsme však na pódiu čekali kohokoliv, vystoupení v podání zmíněného tria se vymykalo vší představivosti a do pléna nahodilo zajímavou otázku, proč Jazz Q nevyprodávají velké haly.
Tony Ackerman a Martin Kratochvíl se potkali už v sedmdesátých letech a společně vydali celkem devět dlouhohrajících alb. Z jejich vystupování je tedy cítit neobyčejná sehranost a do jisté míry i zvláštní hudební souznění (či chemie, chcete-li). Ackerman svým kytarovým kouzlením neustále udivoval, neustále se při jeho hře zjevovaly různé vlivy od bluegrassu až po gypsy jazz. Bezesporu je jedním z nejpůsobivějších akustických kytaristů, které jsem měla možnost vidět a slyšet. Jeho hra je na hranici virtuozity, přičemž zmínka o studiu na Berklee College of Music v kombinaci s přirozeným talentem je, jak doufám, dostatečným vysvětlením.
V Parníku vystoupila legendární kapela Jazz Q. (Foto: Kristýna Trochtová)
U Kratochvíla je situace podobná; o jeho virtuozním zvládnutí nástroje není už několik desetiletí pochyb a jeho skladatelské schopnosti mu zajišťují výlučné postavení na české (či někdejší československé) jazzové scéně. Objektivně se dá říct, že u nás v rámci jazz fusion nemá konkurenci. Přizvukující perkusionista Imran Musa Zangi je také poměrně známou tváří, své angažmá si v minulosti odbyl už u YoYo Bandu či Monkey Business, dnes však působí hlavně v triu s Ackermanem a Kratochvílem, kde mu to neuvěřitelně svědčí. Zangi je perkusionista par excellence a v Ostravě to při svých intenzivních sólech nesčetněkrát dokázal.
Jak už jsem naznačila, trio Kratochvíl/Ackerman/Zangi předvedlo dynamický set, v němž se jen těžko hledají pomyslné vrcholy. V paměti mi však utkvěla přímo úchvatná verze Davisovy skladby All Blues (jen si to představte, hrát Davise bez dechů) z kultovního alba Kind of Blue, za níž si formace vysloužila náležité ovace. Dále pak zaujala například skladba Zdroje tu jsou, při jejímž uvedení Martin Kratochvíl s úsměvem na tváři odmítl jakoukoli inspiraci výrokem někdejšího premiéra Špidly. Tato kompozice s nepřeslechnutelným santanovským nádechem byla mimochodem nahrána jak „elektrickou“ sestavou Jazz Q, tak i triem Kratochvíl/Ackerman/Zangi. Ležérně znějící skladba Manuela pak překvapila zejména tím, že si zachovala své kouzlo i přes absenci tak typického Moog syntezátoru. Zájem vzbudila také optimistická Why Do Stars z pera Tonyho Ackermana.
Perkusionista Imran Zangi v Parníku. (Foto: Kristýna Trochtová)
Samostatnou kapitolou pak bylo předvedení Drobnolistého kvítku, podle slov Kratochvíla dětské a naivní skladbičky, kterou ani nelze nazývat jazzem. Kdyby jen věděl, jak moc nemá pravdu! Durové harmonie nejsou známkou slabošství ani odklonu od jazzu, v případě Drobnolistého kvítku právě naopak vítaný svěží vánek a návrat k základní prapodstatě tohoto žánru, k jeho samé esenci. Krásná ukázka z nového alba, jež přímo vybízela k jeho poslechu, potažmo koupi.
Kapela své vystoupení završila extatickou skladbou Toledo, v níž si každý člen nekriticky střihl poměrně dlouhé sólo a za níž si trio vysloužilo ohromný potlesk. Skladba stavící na improvizaci, přesto se držící mustru z úspěšné desky Elegie, i mě velmi zaujala a jednalo se dle mého soudu o to nejlepší možné zakončení večera. Kdo se totiž nechytal v jeho průběhu, při Toledu už musel být jasně na stejné vlně.
Jazz Q, přesněji Kratochvíl/Ackerman/Zangi, ukázali v Parníku, že jejich skladby mají sílu i v akustické podobě a absence Fender piana, všemožných moogů a dokonce ani baskytary (!) jim nikterak neškodí. Možná právě naopak – kompozice Martina Kratochvíla byly odhaleny až na kost, na dřeň, a v této podobě se teprve ukázaly jejich výjimečné kvality. Tony Ackerman se svou sedmistrunnou kytarou do potřebné míry zaplnil prostor, který by jinak patřil basistovi, a zároveň skvěle perlil v melodických pasážích. A Musa Zangi vše dotvářel svými střídmými perkusemi. Propracovaný a sofistikovaný moderní jazz, na který se vždy vyplatí zajít. Přesně to jsou dnes Jazz Q.
