Foto: Ivan Mottýl
V polovině sedmdesátých let se Kurt Gebauer přihlásil v Ostravě do výběrového řízení, zadáním byla „dětská atrakce“ na ploše zhruba 1,5 hektaru na ostravském sídlišti Fifejdy. „Mě ale nebavilo navrhovat prolézačky, kolotoče a další špumprnágle. Tohle vše mi lezlo na nervy, tak jsem si pro děti vymyslel krajinu,“ vypráví sochař ve vnitrobloku v Lechowiczově ulici.
Jeho návrh proměnit tohle místo v Minikrajinu, jak dílo neutrálně pojmenoval, se ale stal dlouholetým zápasem se socialistickou administrativou, dodavateli i ideology. A ten byl dokončen až za devět let. „To je na dlouhé povídání,“ mávne sochař rukou.
Minikrajina Kurta Gebauera krátce po dokončení. (Foto: Petr Sikula, Archiv města Ostravy)
Jistý čas dokonce soudruzi na stavbu uvalili informační embargo, takže ostravský denní tisk o stavbě nesměl psát. A Gebauer občas slýchával výhrůžky, že ho dají zavřít, protože se vzpěčuje vůli papalášů. Po dokončení díla se ale objevil oslavný článek v uměleckém měsíčníku Umění a řemesla a časopis Mladý svět označil Minikrajinu za stavbu roku 1985.
Minikrajina Kurta Gebauera krátce po dokončení. (Foto: Petr Sikula, Archiv města Ostravy)
Kurt Gebauer dnes obdivuje, jak celý vnitroblok „zdivočel“ a vegetace nabyla na síle: „Paráda! Za ta léta to tady pěkně porostlo.“ Nelíbí se mu však údržba celého díla ze strany města. „Když se něco opravovalo, skoro nikdy se to neudělalo správně. Často to bylo zvoraný, no a dokonce se rekonstruovaly chyby. Okopčilo se to, co už bylo opraveno špatně, přitom se mě stačilo zeptat, jak to má být,“ vypráví. Nikoliv však naštvaně, zvykl si. A nyní navíc dostal slib od ostravských politiků, že by se Minikrajina mohla citlivě poopravit pod mistrovým dohledem.
Amfitátr s kluzištěm v Minikrajině Kurta Gebauera. (Foto: Ivan Mottýl)
Gebauer při realizaci snové herní zahrady uprostřed šeredného sídliště pracoval s betonem, cihlami, dřevem, hlínou, kovem a kameny. Vznikl jakýsi Hobitín s travnatými i betonovými kopečky, který má ve zvlněném prostoru secesní až gaudíovský šmrnc. V Minikrajině děti narazí na totemy, mostky, věže i lanovou cestu, která je ale nefunkční. „Bohužel. Hrozně mě také mrzí, že nikdy nebyla spuštěna říčka, která tu měla v létě téct,“ ukazuje mistr na cihlovou věžičku. Právě tato stavba je napojena na vodovod v nejbližším věžáku a říčka měla z věže vytékat do členitého betonového koryta.
Stále vyschlý potůček s kaskádami. (Foto: Ivan Mottýl)
Sochař si představoval, že v potůčku si děti užijí podobně jako jejich vesničtí vrstevníci někde z Pobeskydí. „Chtěl jsem, aby si tu děti stavěly hráze,“ vypráví. Voda může z hřiště odtékat roštem, který je umístěn pod vrstvou štěrku. Tenhle vodopád už ale asi nikdo nikdy nespustí. „Dovedu si představit, jaké by nastaly spory o to, kdo vodu zaplatí. Muselo by to uhradit město,“ myslí si.
Plochu sousedního amfiteátru měl zase stejný vodní zdroj zaplnit v době třeskutých mrazů a vytvořit tak roztomilé hokejové hřiště s barevnými dřevěnými tribunami. Ale ani ledové plochy už se místní kluci asi nedočkají.
Minikrajina Kurta Gebauera na Fifejdách. (Foto: Ivan Mottýl)
I bez vody je Minikrajina úžasným místem. Zatímco v osmdesátých letech si tu ještě kluci hráli na Vinnetoua a Rychlé šípy, těm dnešním tenhle tajemný vnitroblok sídliště prý připomíná krajiny z různých počítačových her. Tohle dílo se jednoduše povedlo. Na rozdíl od mnohých dnešních „dětských rájů“ krajina Kurta Gebauera dokáže vyburcovat dětskou fantazii a vyzvat k dobrodružství v jakékoliv době.
