Publikace Cesty k divadlu hrdě oponuje slovům Jana Wericha: Ostrava na to má!

„A mají voni v Ostravě na to?“ táže se Jan Werich v prologu nové knihy Lumíra Václavíka Cesty k divadlu (před oponou a za ní). Autor ve třinácti portrétech osobností Národního divadla moravskoslezského na tuto otázku odpovídá s pomocí tradičních portrétů od kolébky, někdy až do hrobu.

Kniha navazuje na Václavíkovu předchozí publikaci Historie Thálie v moravskoslezské Ostravě z roku 2007. Tentokráte ji otevírá brněnská rodačka a operní pěvkyně Věra Heroldová, štafetu přebírá baletní sólistka Drahomíra Svobodová z místních Radvanic, opět brněnská rodačka herečka Milena Asmanová, tenorista František Návrat z Ostravy Třebovic, sólista, choreograf a šéf baletu Albert Janíček z Ostravy, pražští rodáci, činoherec Stanislav Šárský a sopranistka Eva Gebauerová-Phillips, sopranistka a rodačka ze Zlína Hana Hradilová, baletní sólistka pocházející z Brna Alice Kvasnicová, herečka Alexandra Gasnárková z Uherského Hradiště, sopranistka z Dolních Bludovic Alina Farná, rodilý Pražan, basista Miloslav Podskalský a tenorista Petr Miller z ústí nad Labem.

Všechna tato jména jsou jasnou odpovědí na všetečnou Werichovou otázku z prologu. Ostrava je díky jejich dlouholetému působení jistou konstantou. Václavíkovým jednoznačným motivem je představení umělců z Národního divadla moravskoslezského veřejnosti. Podle něj si to zaslouží, a tak se pokusil představit aspoň některé z nich.

Zajímavostí je už jen samotný úvodní celostránkový citát dirigenta Vladimíra Brázdy. Právě on se dostal do Werichových kleští, když přijel za mistrem žadonit o ostravské uvedení Balady z hadrů, kterou si ovšem Ostravané předělali a doplnili po svém. „A mají voni v Ostravě na to?“ zní jako ozvěna Werichova replika v klenutém sálu zdejšího pantheonu.

Ne vše je úplně jasné, do hry sice nejprve vstupuje inscenace Divotvorného hrnce s Josefem Kobrem v hlavní roli, pak se ale pozornost upírá na již řečenou Baladu z hadrů. Ostraváci chtěli více Ježka, aby mohli přidat co nejvíce jeho hudby, která v originále až tolik není.

Werich je zpočátku skeptický, nakonec ale roztaje u sklenky vína. Ale i kdyby klasik neroztál, Lumír Václavík je schopen mu odpovědět, ano, mají na to, třeba právě tito. A skáče rovnýma nohama do divadelních vod.

Prvním důkazem je operní pěvkyně, sopranistka Věra Kolářová-Heroldová: „Ukázala herecké nadání, spojené s půvabným zjevem, ale především svěží, příjemný a jistý hlas…“

Werichova ozvěna najednou už není tak zřetelná. A s každou další kapitolou musí nutně zeslábnout, protože ostravská scéna, jak jména napovídají, není jen čistě lokální, naopak těží z toho, jak rozmanité elementy a z jak vzdálených lokalit se v ní střetávají s místním koloritem.

Ne vždy jde jenom o divadlo, částečně připomenuta je například i rozhlasová, televizní nebo filmová tvorba účinkujících, například u Mileny Asmanové, Věry Heroldové a její spolupráce s Vítězslavem Krškou na opeře Dalibor, anebo v případě Janíčka a slavného televizního baletu z dob průkopnictví Picassiáda.

Lumír Václavík vychází z osobních vzpomínek zpovídaných umělců a z informací v archivu NDM. Škoda, že není zcela jasné, kde se tyto osobní vzpomínky uváděné v er formě končí a kde začíná vlastní badatelský vklad. Chybí citace z oblasti osobních kontaktů, naopak je hojně nahrazují citace z denního tisku, z novinových recenzí, z divadelních programů nebo almanachů.

Všechno je velmi pietní a až se nechce věřit, že dnes máme 21. století, kdy má ostravská scéna pevné místo v celorepublikovém kontextu a už nemusí bojovat vůči werichovským anebo jakýmkoliv jiným pohrdavým replikám.

Křídový papír a výhradně černobílé fotografie, stejně jako bytelná vazba, z knihy vytváří možná až příliš okázalý pomník, který zaujme spíše skalní příznivce ostravské scény s pamětníky.

Třináct pilířů se v ní tyčí jako neochvějné divadelní štíty, prezentující se mimořádnými jevištními výkony, sem tam zazní i fakta ze soukromí, na okraj i popis života po zářné kariéře. Svět kamenného divadla se ve Václavíkově publikaci zrcadlí do poslední číše.

Nechybí ani snímky honosných fasád obou divadelních budov včetně replik dobových pohlednic. Fotografie z citovaných inscenací nejsou pouhým dokladem schopností zmíněných osobností, ale nabízejí i tváře těch, kteří se možná v centru pozornosti ocitnou v případném dalším díle.