Foto: Jakub Chrobák
Petr Hruška touto knihou poukazuje na jeden velmi podstatný a mnohdy trochu zapomínaný vztah mezi literaturou a skutečností. Většinou je čtenář zvyklý, že realita je nějakým způsobem v literárním díle zobrazována, zde jsme ale svědky něčeho jiného.
Skutečnost, v tomto případě životnost a živost konkrétní postavy, nevlastního syna Adama, se stala tak naléhavou, že dala vzniknout knize, která má své východisko i klíč právě v tom, jak Adam ve světě je a jak s ním také svět „zachází“. Pro takové zadání musel nutně básník zvolit i poněkud jiný způsob práce než ten, který je běžný u sbírek poezie. A díky tomu rozrušil celou řadu konvencí a vytvořil velmi živý a fungující soubor.
Tématem postavy jaksi se vymykající běžné společnosti, osoby, která se neumí, a především ani nechce podvolovat ani tak elementárním zákonitostem, jako jsou daně, půjčky, práce a bydlení, tímto tématem se Hruškova poezie probírá v podstatě od svého počátku ve sbírce Obývací nepokoje. A zápal pro tento rozměr lidského spolubytí se zintenzivnil natolik, že Hruška vzal texty, které byly otištěny v prakticky všech jeho vydaných sbírkách, doplnil je o nové texty, soubor sjednotil a vydal jako knihu, nikoli ovšem jako básnickou sbírku, ani jako výbor.
Kniha je rozdělena do dvou částí. Ta první, s názvem Nedokončená ruka, je průzkumem vnitřností lidského soužití. Adam se tu zjevuje jako ten, kdo si žádá o zaslouženou pozornost, a zároveň též i jako bójka, která, svou vržeností k ostatním, zejména rodičům, ukazuje nebezpečné hranice vzdalování se: „Vstávají a jdou si lehnout/ s oběma trhne/ jak úplně jsou položeny/ na peřině ruce/ nemocného dítěte“ (s. 19)
Opravdu: ve chvílích rozchodů a nedorozumění, v momentech odtažení se najednou dítě stává jakýmsi magnetem scelujícím a sjednocujícím, což ovšem neznamená, že by tím vznikala nějaká sebejistá hotovost, naopak, je to spíš moment, ze kterého lze ke druhému vyjít: „Jejich nervózní naděje/ záchranné nafukovací úsměvy/ překotné zkušenosti/ i jiné vlhké ruce// V situaci je dítě/ nezadržitelně večeří/ před/ nějakým dalším dnem“ (s. 26).
Oddíl pak končí docela atypicky, básní, která je vlastně popisem toho, jak vstoupit do Adama, být na chvíli jeho vědomím a sledovat, jak všemu tomu komíhání rozumí on: „a najednou vím/ neovladatelně vím/ a rozumím/ (…) chápu a bytním/ a ty jsi pořád drobnější/ a s tebou i tvůj/ perlivý dvanáctiletý strach/ z nových/ úplně neznámých skvrn/ nalezených na prostěradle/ a v talíři/ a pod košilí/ vyhrnutou úpěnlivě/ jako modlitba“ (s. 30)
Druhá část se zaměřuje spíš na jinou otázku. Jak takového Adama poznává a bohužel často používá svět. Mění se zde i dikce, už název oddílu, Hadry a drát, evokuje větší míru exprese, která ale v tomto případě Hruškovi sluší. Změnil se i tón básní. Jsou daleko více dialogem, možná rovnou řevem se světem a ke světu. Najednou se velmi důrazně mluví nejen k Adamovi, ale ke všem těm, kdo jej a jemu podobné proměnili v svou hračku. Všichni ti kšeftaři, developeři, bankéři, celý ten marasmus ekonomického ovládání je tu napadán z pozic, které jsou pro mě velmi přesvědčivé. Nejde v nich totiž o nějaký protest ideologický, ale obecně lidský, vzdouvá se tu cosi stejně staromódního jako cenného, obyčejná lidská humanita, byť vyrostlá z osobních a vnitřně prožitých kořenů. A tento apel se pak stává, alespoň pro mě, tím základním vzkazem celé knihy – nejen nevlastní, ale jakýkoliv uražený a poníženy si zaslouží podstatně víc času. Času mu rozumět, času v něm hledat a též času v něm nacházet. V dnešním světě se ale dostává takovým Adamům něčeho zcela jiného: „Tady nemůžeš spát, Adame./ Zvedej se./ Tady spánek vypadá jako odpadek, slabost, smrt,/ ztráta směru./ Tady rušíš smělou architekturu/ čistých linií,/ prostorové řešení,/ hladké odrazy skel./ Vstávej./ Ještě se dostaneš do střetu/ s autorskými právy./ Nebyls v projektu./ Nebyls ve stavebním záměru./ Kde jsi celou dobu byl, Adame,/ zatímco tady/ vznikala tahle prvotřídní architektura?/ Vstávej./ A nic si tady nezapomeň.“ (s. 40)
Všechna využití těch zdánlivě bezpečných slov jako autorské právo, projekt, stavební záměr, se najednou demaskují jako krutá, protože lhostejná. Lhostejná k obyčejnému životu, k lidskému životu.
Nevím přesně, co vlastně Nevlastní je. Ano, výbor, jsou zde přece básně staré a otištěné. Koncept, určitě, má pevně daný střed, kolem kterého se točí. Jedno ale vím: je to silná a dobrá kniha, to mně stačí.
Petr Hruška: Nevlastní. Počet stránek: 56. Vydalo nakladatelství Argo v roce 2017.