Milan Bátor
Foto: Martin Kusyn
Dopolední zpívánky aneb Jak mluví klavír
Naše hukvaldské putování začalo v nově opravených prostorách Hukvaldského dvora. Prvním bodem programu byl interaktivní koncert Leošovy písničky, na kterém účinkovali Joel a Hana Hánovi (klavír a flétna). Z profesního hlediska musím smeknout před tím, jakým způsobem dokázali autoři zaujmout dětské publikum, aniž by sklouzli k laciné podbízivosti.
Z programu Leošovy písničky. (Foto: Martin Kusyn)
Koncert trval asi pětačtyřicet minut a stál na hravém konceptu: Joel Hána se převtělil do samotného Leoše Janáčka a Hana se ho vyptávala, jak vlastně jeho hudba vzniká. Zazněly ukázky z lidové hukvaldské poezie v písních, které Hana zazpívala velmi expresivně a s hereckým gestem. Nejsilnějším momentem byla ukázka Janáčkovy nápěvkové mluvy v praxi a společné pohybové aktivity dětí. Když Joel zpovídal děti v sále formou rozhovoru a ptal se jich, čím by chtěly být, jejich bezprostřední odpovědi okamžitě předváděl na klavíru. Bylo to vtipné, komické a pro děti naprosto srozumitelné. Když se pak sálem rozezněla lidová píseň Ej, lásko, lásko, zpívali malí i velcí. Osazenstvo naší výpravy bylo lapeno hned v úvodu.
Polední intermezzo: Hradní drama a soukromé sólo v kapli
V pauze mezi koncerty jsme vyrazili do hukvaldské přírody oborou nahoru na hrad. Právě tady, v chladivém stínu prastarých buků, začala ta pravá rodinná detektivka. Děti fascinovaně zkoumaly mohutné, obnažené kořeny stromů, které kdysi inspirovaly Janáčka k napsání Lišky Bystroušky. Fakt, že se procházíme po stejných cestách jako autor, jehož hudbu před chvílí slyšely, dodal celému výšlapu magický rozměr. Jenže správný rodinný výlet potřebuje i trochu dramatu. To nastalo v momentě, kdy jsme po dobytí hradu a sestupu do podhradí zjistili, že dcerka zapomněla na hradbách svoje sluchátka. Infarktová situace! Čekal nás tedy neplánovaný bleskový výšlap zpátky na hrad. Naštěstí se potvrdilo, že na Hukvaldech jsou dobří lidé – sluchátka na hradbách poslušně „čekala“ a obrovská úleva celé rodiny a hlavně nejmladší ratolesti definitivně zachránila náladu.
Tento návrat navíc přinesl ten nejkrásnější moment celého dne. Když jsme znovu procházeli hradem, nahlédli jsme do kaple svatého Ondřeje. Nebyla tam ani noha, panoval tam spásný, hluboký chládek a především – byla tam nádherná, chrámu podobná akustika. Syn, který měl s sebou flétnu, neodolal. Úplně spontánně ji vytáhl a do ticha prázdné kaple začal hrát. Tento improvizovaný, čistě soukromý minikoncert uprostřed hradního nádvoří měl v sobě tolik čisté poezie, byl jakousi neplánovanou improvizační paralelou k oficiálnímu festivalovému programu. Po zaslouženém obědě jsme se už kompletní a se všemi sluchátky vrátili zpět do Hukvaldského dvora. Čekala nás totiž zatěžkávací zkouška.
Odpolední virtuozita mladých nadějí
Druhý koncert, nazvaný Tóny mistrů na Hukvaldském dvoře, přinesl radikální změnu atmosféry. Na pódiu se představili čtyři mimořádně nadaní mladí umělci a laureáti prestižních soutěží: Filip Fehér (housle), Anna Meipariani (violoncello), Viktor Stocker (akordeon) a Anton Aslamas (klavír). Dramaturgicky šlo o program docela náročný a závažný, vyžadující maximální koncentraci. Přesto – nebo možná právě proto – výkony těchto mladých interpretů doslova braly dech.
Viktor Stocker předvedl nevídané, když zahrál Preludium a fugu gis moll z Bachova Dobře temperovaného klavíru na akordeon. Polyfonní struktura v jeho podání získala až mystický, varhanní charakter. Akordeonista pokračoval rytmicky brilantní skladbou Dyad M. Majkusiaka s využitím perkusivních technik a bleskurychlými variacemi na Paganiniho, kterými potvrdil svou strhující muzikalitu a na svůj věk neobvyklou profesionalitu.
Anna Meipariani potvrdila pověst svrchované loňské vítězky soutěže Beethovenův Hradec. Její podání violoncellových Sonát od Weinberga a Ysaÿe vynikalo nádherně probarveným kantabilním tónem a technickou suverenitou. Hrála s obrovskou vervou a její neposedné vlasy ten pohyb krásně ilustrovaly.
Anton Aslamas představil exkluzivní premiéru své vlastní Fantazie na motivy lišky Bystroušky podle Leoše Janáčka. Skladba je to velice zdařilá, plná razantního elánu, citlivých přechodů a meditativních ploch, které organicky přiléhaly k úvodní janáčkovské citaci.
Filip Fehér za doprovodu Aslamase koncert vygradoval posluchačsky nejvděčnějšími Cikánskými melodiemi Pabla de Sarasateho. Jeho nádherně šťavnatý houslový tón byl důkazem, že nejen virtuozita, ale i výraz jsou součástí jeho pojetí stylizovaného čardáše. Odlehčení do virtuózního odpoledne vnesla i překrásná Massenetova Meditace z opery Thais. Přestože program nebyl pro dětského posluchače jednoduchý, mladí umělci hráli s takovou upřímností a energií, že si udrželi pozornost i našich dětí. Bylo zřejmé, že nastupuje generace, která má světu co říct.
Večerní finále: Carmina Burana pod širým nebem
Závěr dne patřil přírodnímu amfiteátru. Louka pod oborou byla navzdory spalujícímu horku zcela zaplněná. Zatímco nejvytrvalejší diváci bojovali se slunečními paprsky na lavičkách s deštníky nad hlavou, my jsme dali přednost stínu stromů nahoře u cesty. Zvuk se sem nesl překvapivě čistě a plasticky.
Na programu byla jediná, zato monumentální položka: Carmina Burana Carla Orffa v podání Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Kaspara Zehndera. Spolu s nimi vystoupil Český akademický sbor Brno (sbormistr Michal Vajda), Královéhradecký dětský sbor Jitro a trojice sólistů.
Úvodní sborové O Fortuna zahřmělo hukvaldským údolím s takovou vervou, že publikum okamžitě zpozornělo. Podmínky pro hudebníky byly kvůli horku nekompromisní. Bylo to znát na občasných intonačních nejistotách dechové sekce a drobných problémech v souhře smyčců, ale Zehnder dokázal udržet obří aparát pevně pohromadě.
Pěvecká složka však byla bezchybná. Barytonista Filip Bandžak potvrdil, že je na Orffovu kantátu tuzemským specialistou. Jeho pojetí naprosto přesně vystihlo divokou, živelnou středověkou estetiku a potulné vaganty; zpíval s obrovskou upřímností a vervou. Stejně tak okouzlila Jana Sibera, která na poslední chvíli zaskočila za indisponovanou Alžbětu Poláčkovou. Její soprán měl lahodnou barvu, s naprostou lehkostí se nesl nad orchestrem a bezpečně zvládl i ty nejvyšší, intonačně ošemetné polohy. V této roli si z poslední doby pamatuji málokterou pěvkyni, která by mě podobně zasáhla. Josef Moravec sice v porovnání s oběma kolegy mírně ztrácel, přesto však podal spolehlivý výkon.
Atmosféra na louce i u cesty byla elektrizující. Diváci tleskali spontánně dokonce i mezi jednotlivými částmi, což na koncertech klasické hudby nebývá zvykem, zde to však sedělo k celkové uvolněnosti. Na konci se strhl hotový ohňostroj ovací, lidé hromadně povstali z dek a laviček a vestoje děkovali umělcům.
A naše rodina? Unavené děti během monumentálního závěru na chvíli usnuly v trávě, ukolébané horkem a celodenním maratonem dojmů. K letnímu open-air festivalu to ale neodmyslitelně patří.
I závěrečná, nekonečná fronta u parkovacího automatu, kde desítky lidí trpělivě čekaly na odjezd, proběhla v naprostém klidu. Hukvaldy nám totiž ten den předaly kus své vnitřní harmonie. Zažili jsme sice technicky dokonalejší provedení Orffova opusu, ale neopakovatelné přírodní kulisy Janáčkova rodiště dodaly hudbě magii, kterou v žádné koncertní síni nenajdete. Byl to rodinný zážitek na entou – den plný slunce, historie, ztracených sluchátek, klukovského sóla v kapli a špičkové hudby, na který budeme vzpomínat ještě hodně dlouho.
