Petr Bidzinski
Foto: Alena Červeňanská
Když jste začínala inklinovat k tomu, že budete hrát na hudební nástroje, byly housle první volba?
Jsme hudebně založená rodina, snad kromě mého tatínka, který tvrdí, že kvůli arytmii neudrží rytmus při hře na kytaru. A možná na tom něco bude, protože naprosto suverénně hrává písničky ve ¾ taktu na čtyři doby (smích)… Takže bylo jasné, že mi nějaký hudební nástroj dříve nebo později padne do ruky. S jeho výběrem to bylo jednoduché, protože po houslích jsem začala toužit již ve školce. Moje spolužačka zaskřípala nějakou jednoduchou skladbičku na vánoční besídce, a měla obrovský úspěch. Tehdy bylo rozhodnuto, že na housle musím hrát taky.
Co následovalo?
Na housle hraji už téměř devatenáct let. Konzervatoř jsem během svého dospívání hodnotila pro mé potřeby jako naprosto zbytečnou, naše výchovná poradkyně na gymnáziu mi dokonce doporučovala přihlásit se rovnou na uměleckou vysokou školu, nad kterou ovšem vyhrálo studium pedagogiky v Olomouci. Právě až kamarádky z vysoké školy mě přemluvily, ať se dám „na stará kolena“ na studium konzervatoře společně s vysokou školou. Skloubení obou škol bylo opravdu náročné, ale nakonec jsem moc ráda, že jsem dala konzervatoři šanci. Díky ní jsem si uvědomila, že hudba je opravdu to, co můj život naplňuje a čemu se chci naplno věnovat.
V současnosti jste mimo jiné členkou kapely Silent Stream of Godless Elegy. Co jste se během více než dvou let v této skupině naučila?
Myslím si, že jsme se inspirovali vzájemně. Já jsem po příchodu do kapely zjistila, jaké to je spolupracovat s profesionály. Rozdělení rolí, zodpovědnost a zároveň rodinná atmosféra byly tím, na co jsem si zvykla velmi rychle, a člověk to brzy začne brát jako samozřejmost. To, že nám zkoušky odsýpají, protože každý umí své party, je už pro mě také po těch více než dvou letech standard. Člověk si takových věcí začne vážit až ve chvíli, kdy se ohlédne za svými hudebními začátky a vzpomene si, jak ty jeho mládežnické kapely fungovaly. Na druhou stranu si myslím, že jsem Sajlentům vlila trochu krve do žil. Kapela pohybující se na scéně už více než třicet let se může časem dostat do určitého stereotypu a fungování ze setrvačnosti. Až jsem se tam trochu rozkoukala, udělala jsem v kapele trochu vítr a začala je trochu popohánět, což jim určitě prospělo!
To zní zajímavě, pokračujte…
Ale teď už bez nadsázky, stala se z nás velmi rychle rodina, ve které má každý své pevné místo. Na konzervatoři jsem letos měla velmi důležitý koncert jakožto sólistka s doprovodem orchestru. V kapele jsem se o tom jen zmínila, ale oni si dali tu práci, že za mnou na ten koncert do Olomouce tajně přijeli, aby mě podpořili. Ještě teď z toho mám slzy v očích, když si na ten večer vzpomenu.
Když bylo potřeba, tak jste na některých koncertech Silent Stream of Godless Elegy kromě houslových partů i zpívala i sólové party. Co zásadního jste si z této zkušenosti odnesla?
Moje první koncerty se Sajlentama byly dost dobrodružné. Vstoupila jsem do kapely někdy na přelomu listopadu a prosince roku 2023 a na svůj první koncert jsem si počkala skoro rok. Bohužel jsem vychytala špatné období, ve kterém naše zpěvačka Hanka dost bojovala se zdravím a zamávalo to nejen s plánovaným akustickým turné, ale i s metalovými koncerty. Nakonec ji měla na naplánovaných koncertech zastoupit Andrea Baslová (Forgotten Silence). Večer před prvním koncertem mi ovšem zazvonil telefon a náš zpěvák Pavel Hrnčíř mi povídá: „Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu. Ta špatná je ta, že Andrea onemocněla. Ta dobrá – zazpíváš to ty.“ A zazpívala.
Nejen že zazpívala, ale dobře zazpívala…
Bylo to zezačátku opravdu stresující, protože jsem nevěděla, co a jak, a neznala ty předkoncertní rituály, na které byli Sajlenti zvyklí. Ale i přes ten obrovský tlak si myslím, že jsem díky podpoře a profi přístupu kapely zvládla své první koncerty docela důstojně.
Dále musíme zmínit, že působíte v kapele Věry Faldýnové. Tedy první Češky, která studuje muziku v anglickém Liverpoolu ve škole, jejímž zakladatelem je Paul McCartney. Jak k této spolupráci došlo?
Náš společný známý mě doporučil Věrce se slovy „ale nevím, jestli do toho s vámi půjde, je to metalistka.“ Věrka se nenechala odradit, kontaktovala mě, pustila mi pár svých písniček a popsala svou tvorbu. A mně se to zalíbilo.
Co konkrétně?
Hodně mě její hudba obohacuje tím, že je to naprostý kontrast k tomu, jaké hudbě se věnuji běžně. Otevřela mi spoustu možností se kreativně rozvíjet novým směrem. Zároveň díky ní poznávám místa a lidi, se kterými bych se v metalových projektech nebo klasické hudbě nesetkala. Líbí se mi to nadšení a odhodlání, kterými Věrka oplývá, a mě samotnou to také motivuje k práci nejen v rámci kapely, ale i na sobě samé.
Je to také jediná kapela, ve které účinkuji, jejíž členové jsou mladší než já, takže se někdy trochu cítím jako jejich babička. Je zajímavé porovnávat fungování kapely vysokoškolských studentů s kapelou fungující déle, než co jsem vůbec na světě.
Na jejím novém albu Kraj mých divokých kořenů jste se podílela mimo jiné na písni Slunko nad Javorníkem. Proč by si ji měl hudební fanoušek poslechnout?
Z téhle písničky jsem naprosto nadšená. Věrka přišla na zkoušku s hrubou kostrou a všichni jsme ji společně během dvou zkoušek dokončili. Byl to trochu teambuilding a každý jsme do skladby vložili kus sebe, což mi přijde velmi poetické, jakože síla přátelství nám pomohla složit písničku. Ale teď vážně, Slunko nad Javorníkem obsahuje spoustu skvělých nápadů, které dávají dohromady chytlavou rádiovku. Moc se mi na ní líbí její stravitelnost pro běžné posluchače, ale zároveň je atraktivní i pro muzikanty díky zajímavým harmonickým nebo rytmickým změnám.
V další její skladbě Nightingale se zpívá: „Nejsi můj vnitřní duch / Nejsem tvá víla / V každé z nás skrývá se nezlomná síla…“ Platí to i pro vás?
To je záludná otázka. Nemyslím si, že bych byla vnitřně nějak výjimečně silná a už vůbec ne nezlomná. Uvědomuji si, že jsem velmi privilegovaná díky svým rodičům, kteří mě podporují v jakémkoliv mém výmyslu, a i díky jejich finanční pomoci můžu dělat to, co dělám. Nemusela jsem ve svém živote řešit existenciální problémy a žádná velká úskalí, protože mi byla vyšlapána cestička, po které dnes kráčím. Ta síla, kterou Věrka popisuje, se v mém případě neskrývá ve mně samotné, ale hlavně v mém okolí, v podporující komunitě, které jsem součástí.
Klára Šindelková. (Foto: Peter Remenik)
Není moc českých muzikantů, kteří hrají v zahraniční kapele. Vy jste členkou Haggard i projektu Molllust. Co všechno taková spolupráce obnáší?
K těmto zahraničním spolupracím jsem se dostala jako slepý k houslím. Pro svoji první metalovou kapelu jsem sháněla zahraniční koncerty na festivalech a jedním z festivalů, které se mi ozvaly zpět, byl německý Winds and Woods organizovaný Janikou a její kapelou Molllust. Bohužel už neměli místo, ale hledali houslistku na záskok pro tento festival. A já si jako vždycky řekla: „Proč ne?“ Sedla jsem na autobus do Lipska a od té doby jsem součástí kapely.
Co bylo dále?
Na koncert se přišel podívat i Asis, což je hlavní mozek a srdce kapely Haggard. Netrvalo dlouho a oslovil mě, zda bych s jeho kapelou nezaskočila na miniturné po Itálii a Švýcarsku. Měla jsem v obou případech dost štěstí, ale zároveň se my Češi německým kapelám finančně vyplatíme, protože houslisté v Německu se bohužel na rozdíl od Česka uživí hrou v orchestrech a upřednostňují spíše tuto práci než méně výnosné hraní metalové muziky.
Tato spolupráce mi dala hodně zkušeností, protože na téhle úrovni už vás nikdo za ručičku nevodí. Musíte přesně vědět kde být a co dělat, aby vše fungovalo, jak má. Naučilo mě to zodpovědnému přístupu k hudbě, což například znamená chodit na zkoušky připravená, takže nepřipadá v úvahu učit se své party až ve zkušebně.
Našel by se ještě nějaký poznatek?
Další věcí, kterou bych u nás ráda více rozšířila, je vzájemná pohostinnost mezi kapelami. Pokud jako kapela organizuji koncert a pozvu si na něj další skupiny, dát jim k dispozici teplé jídlo, raut a místo k odpočinku je absolutní samozřejmost. Na některých českých koncertech dostanete lístek na pivo, vodu si musíte koupit z vlastní kapsy, a ještě se cítíte provinile, když prosíte organizátory o místo, kam složit své věci. Mohla bych mluvit ještě o spoustě dalších věcí, ale zmíním jedno negativum, které ze zahraniční spolupráce plyne – cestování. Já mám tu smůlu, že přebývám v Moravskoslezském kraji a už jen dopravit se do Prahy je velmi časově náročné. Z Prahy pak následuje zhruba čtyřhodinová jízda do Lipska, kde proběhne zkouška a další cestování společně s kapelou na místo koncertu. Je velmi vyčerpávající vyrazit ve čtvrtek brzy ráno, abych stihla jeden koncert v zahraničí a v neděli večer se doplazila domů. Proto už s oběma kapelami nehrávám tak často jako v uplynulých letech, ale stále se tam ráda vracím jednou za čas, abych se mohla na pódiu setkat se svými zahraničními hudebními přáteli.
Když už jsme u zahraničních kapel. Na vašem YouTube kanálu jste uveřejnila houslovou cover verzi skladby od kapely Epica, na kterou skupina reagovala. Můžete prozradit více?
Byla to skladba Abyss of Time. Vybrala jsem si ji tehdy proto, že nebyla tak dlouhá, jak jsme u Epicy zvyklí hlavně u starších alb, takže nebyla tak těžká na realizaci. Zároveň se mi zalíbil její „breakdown“ a celkový příběh, který jsem se pokusila ztvárnit i vizuálně běháním naboso po lese. Udělalo mi samozřejmě radost, že mé video kapela zhlédla a ještě větší, že zanechala pochvalný komentář. Epicu jsem zatím naživo neměla příležitost vidět, ale v souvislosti s mými zahraničními aktivitami se mohu pochlubit, že jsme s kapelou Molllust podpořili kapelu Mayan na jejich turné po Nizozemsku, kde jsem se s několika členy Epicy setkala, a dokonce prohodila pár slov. Jsou to opravdu velmi příjemní a skromní lidé, kteří si na nic nehrají, a jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost poznat je i jako kolegy z branže.
Kreativita se u vás projevuje i tím, že malujete trička. Jak jste se k tomu dostala?
Je pravda, že ráda kreslím. Na trička jsem naposledy kreslila ještě ve své první metalové kapele Emerald Shine, která tato trička prodávala jako merch. Vždycky bylo krásné vidět na koncertu člověka s kusem oblečení, které mi prošlo pod rukama. Od té doby už jsem toho na textil moc nevytvořila, pouze plátěnou tašku s designem Dimmu Borgir, kterou si musím pochválit. Fakt se mi povedla. Kvůli hromadě hudebních a školních povinností mi už na výtvarné umění nezbývá moc času a energie, ale doufám, že mi letošní léto umožní zase trochu relaxovat a trávit čas mimo jiné také kreslením.
Hudební producent Rick Rubin (Slayer, Red Hot Chili Peppers, Johny Cash, Lady Gaga, Eminem atd.) a autor knihy Tvůrčí akt: Způsob bytí ve světě v ní mimo jiné zmínil: „Účelem umění není dosáhnut dokonalosti. Je jím sdílet to, kým jsme. A jak pohlížíme na svět.“ Jak se vám tato slova zamlouvají?
Naprosto souhlasím. V ten moment, kdy vstoupím na pódium, už neřeším techniku nebo intonační dokonalost. To jsou všechno věci, které je třeba doladit při zkouškách a na zvukovce. Samozřejmě to nefunguje tak, že se vykašlu na cvičení, vyběhnu na pódium, nechám veškeré své hraní vesmíru a spoléhám na to, že ten koncert nějak vyjde. Domácí příprava je stěžejní pro to, abych se mohla do hry ponořit a naprosto se uvolnit. A díky tomu je mi každý koncert tou nejkrásnější odměnou. Na pódiu pro mě neexistuje nic před ani po, existuje pouze tady a teď. Když se nad tím zamyslím, každý koncert je pro mě vlastně velmi intimní, protože to, co lidé vidí, když se na mě při hraní podívají, je ten nejautentičtější obraz Kláry Šindelkové. Pohled do jejího srdce a do její duše.
Klára Šindelková. (Foto: Lucie Pantálek Monsportová)
Na jedné sociální síti máte u profilu následující slova: „Malá vzrůstem, avšak s vysokými cíli. Houslistka a umělkyně, zatím bohužel ne zrovna slavná. Budu. Fakt.“ Proč obecně touha po slávě bývá nadřazena uměleckým hodnotám, případně tomu, jakým bychom se chtěli stát umělcem či člověkem?
Tak to už bude starší příspěvek… Sice jsem od té doby moc nevyrostla, ale slavnější určitě jsem, jinak bych teď nedávala svůj první rozhovor (smích)… Nechci mluvit za nikoho jiného. Nevím, jak vnímají slávu jiní hudebníci, ale pro mě sláva tehdy popisovala životní styl, ve kterém může člověk tvořit, koncertovat, hrát a zároveň se tím pohodlně uživit. Dneska už jsem trochu zkušenější, takže do toho hudebního průmyslu vidím trochu více a chápu, že sláva automaticky neznamená peníze. A naopak být dobře placený automaticky nezaručuje slávu. Současná doba je pro umělce opravdu krušná a nemůžu soudit nikoho, kdo upřednostňuje slávu nad uměleckými hodnotami.
Můžete upřesnit?
Představím si člověka, který od malička toužil stát se profesionálním hudebníkem a tvrdě k dosažení tohoto cíle dřel. V dospělosti pak zjišťuje, že umělecké hodnoty mu nájem nezaplatí a jeho životní sen se mu najednou rozpadá pod rukama… Má možnost vydělávat slušné peníze v revivalu, hrát v orchestru, nebo se věnovat vlastní tvorbě ve volném čase a vydělávat si na živobytí mimo hudební průmysl. Současná situace pro umělce prostě není jednoduchá a o úspěchu v této profesi nerozhoduje jen talent a píle, ale i peníze a velká dávka štěstí. O tomhle tématu bychom mohli diskutovat hodiny, ale abychom nepropadali chmurám, ukončím svůj monolog prosbou na čtenáře: Choďte na koncerty, kupujte si vstupenky, CDčka, trička či jakýkoliv jiný merch, protože hlavně z těchto peněz většina kapel funguje. Choďte do hudebních klubů, ať je pořád kde hrát, a hlavně buďte otevření novým hudebním zážitkům. Neuvěříte, jaké poklady se v českém hudebním undergroundu skrývají.
Jaký by byl váš komentář k následujícím houslistům? Niccolò Paganini?
Extrémně talentovaný frajírek, který si na míru složil naprosto nádherné šílenosti, aby mohl sbalit nějaké krásné slečny. Od té doby se ty šílenosti musí všichni houslisté na konzervatořích a vysokých školách učit, ale dneska už bohužel bez vidiny obdivu od krásné slečny.
Antonio Vivaldi?
Jeho hudba je prakticky metal bez elektřiny. Mám jej velmi ráda, protože zní velmi efektně, i když často používá velmi podobné motivy, které nebývají až tak obtížné. Myslím si, že kdyby žil dneska, určitě by byl metalista.
Vanessa Mae?
Znám ji hlavně proto, že pokud za mnou po jakémkoliv koncertu přišel člověk ve věku mých rodičů a starší, tak mě pochválil slovy? „Ty jsi úplná Vanessa Mae!“ Byla to průkopnice kombinace houslí v klasické hubě a elektronické hudby, ale řekla bych, že dneska po ní žezlo převzala Lindsey Stirling, která u hraní zároveň stíhá ještě baletit.
Pavel Šporcl?
Od malička se mi líbil, asi díky té své „rebel s modrými houslemi“ personě. Nikdy jsem ho bohužel naživo neslyšela, ale věřím tomu, že budu mít ještě příležitost.
David Garrett?
Naprostý lamač dívčích srdcí. Má fakt dobrý marketingový tým, který ho umí prodat. A je taky co prodávat, protože kromě vzhledu je to i velmi schopný houslista.
Co vás čeká v nejbližší době?
S Věrkou a celou kapelou jsme věnovali za poslední půlrok spoustu času a energie do vydání debutového alba Kraj mých divokých kořenů, které už je venku na všech streamovacích platformách. K němu teď také plánujeme a realizujeme koncerty. Silent Stream of Godless Elegy přebírá kreativní štafetu a pracuje na novém materiálu. Nic konkrétního zatím prozradit nemůžu, ale moc se těším, až se budu účastnit nahrávání svého prvního alba s touto kapelou. A co čeká mě osobně mimo kapely? Odpočinek. Úspěšně jsem dokončila magisterské studium na Univerzitě Palackého v Olomouci, takže se těším, až si sednu k počítači a smažu z něj veškeré akademické dokumenty!
