Foto: Archiv
Když Petr Bezruč alias Vladimir Vašek slavil v září 1937 sedmdesáté narozeniny, byl veřejností uctěn téměř jako živý bůh. Stačí si zalistovat třeba v časopise Svobodná republika, který mistrovi poblahopřál těmito vznešenými slovy: „Pozdravujeme Vás za všechen lid v této zemi zrozený, vzpomínáme Vás a vzpomínat budeme, podobně jako pastýři vzpomínali na hvězdu, která je vedla do Betléma.“
S obdobnou úctou gratulovali básníkovi k sedmdesátinám i nejlepší čeští poetové, takto třeba blahopřál Jaroslav Seifert (* 1901 † 1986):
SLEZSKÉ PÍSNĚ
Tkány hrubou nití
v hrubé osnově,
přece v nich však svítí
zlato ve slově.
Lid, jejž musíš znáti,
falše nesnáší
a je zvyklý spáti
v hrubém rubáši.
Archivářka slezského Zemského archivu Jaromíra Knapíková zjistila že „bezručovské téma v Jaroslavu Seifertovi rezonovalo vždy, když opavský rodák slavil některé ze svých jubileí“. Žižkovský básník dokonce beskydského stařečka, který
Seifertovými slovy „po horách bídy šel bystře“, několikrát navštívil. A nepřicházel s prázdnou, nýbrž obtěžkán knihami z pražských knihkupectví, svými sbírkami i díly svých básnických přátel. Seifert se také pravidelně snažil Bezruče přemluvit, aby se nechal na památku vyfotografovat. Nikdy nepochodil, beskydský bard fotografování nesnášel a raději se otočil k fotografovi zády, jak ukazuje i snímek v úvodu tohoto textu. Seifertovi dokonce Bezruč fotografování odmítl i písemně:
Maleři ty sympatický
maluj synky,
děvy všicky
ale dědky hrbaté
ty ponech té zubaté.
*
Sedmdesátku Petra Bezruče zhmotnil do básně i Jiří Karásek ze Lvovic (* 1871 † 1951), na přelomu 19. a 20. století spoluzakladatel časopisu Moderní revue a v té době i tajemný dekadentní poeta. V textu věnovaném „slavnému stařečkovi“ Karásek zohlednil fakt, že Bezruč oslavy životních jubileí nesnáší a všechny hosty by nejraději poslal do pr….
PETRU BEZRUČOVI DO PAMÁTNÍKU
Po slávě přemnohý žízní,
v purpur se oslavy halí…
Ubohý stařečku, v trýzni
před slávou utíkáš v dáli.
Krmí tě prázdnými slovy,
když se tě zmocnili jednou.
Geniu, Smetanovi,
i pensi odňali bědnou.
Krmí tě lichotkou, sladem,
prcháš před žvanilů cháskou…
Někoho moříme chladem
a druhého opičí láskou!
Málo se ví, že Karáska ze Lvovic spojovala s Petrem Bezručem i poštovní uniforma. Karásek k poštovní správě nastoupil v roce 1892 a byl přidělen k nádražní poště na Smíchově, posléze k poštovnímu úřadu Praha 15 (1896), poštovnímu úřadu Smíchov 1 v hodnosti poštovního asistenta a později poštovního oficiála (1900), načež odešel na post redaktora resortního věstníku na ministerstvo pošt a telegrafů (1919) a na pozici ředitele pražského Poštovního muzea (1925). Karásek byl také spoluautorem díla Česko-německé a německo-české odborné poštovní, telegrafní a telefonní provozní názvosloví (1925).
Petr Bezruč se stal zaměstnancem pošty v Brně v roce 1889, poté byl poštovním asistentem v moravském Místku (1891 až 1893) a posléze pracoval na brněnské nádražní poště jako poštovní úředník, později inspektor a ředitel. Při zatčení v roce 1915 zastával v Brně funkci c. k. poštovního kontrolora a u výslechu uvedl: „Pracuji v reklamačním oddělení, přijímám ústní i písemné stížnosti stran.“
Dva velcí čeští básníci tedy byli oddanými poštovním úředníky, ví to vůbec někdo z vedení dnešní České pošty?
*
Třetím gratulantem k Bezručovým sedmdesátinám je neméně slavný český poeta Josef Hora (* 1891 † 1945). Hora se ve svém blahopřání především poklonil Slezským písním, k nimž i mohutně odkazoval.
P. B.
Dunaj a Vltavu neměl rád —
a jakby! Škaredým stínem
se raděj než maškarou vždy chtěl zvát,
jen svého kmenu být synem.
Zpíval sýčky a hasnoucí krev
a radovat když se přec chtíval,
na pestré tance slováckých děv
se z daleka, ze svých hor díval.
Také ty Beskydy v očích mám.
Kdo jeho mythus s nich setře?
Je vlastně blízko od nich k nám,
tak blízko, Bezruči Petře!
A co spojuje Bezruče a Horu? Například fakt, že se stali vůbec prvními národními umělci v Československu, ačkoliv Hora titul dostal in memoriam, pouhý den po smrti (22. června 1945). Bezruč titul z roku 1945 oslavil na beskydském Gruni v horském hotelu Charbulák. „Esli mě tu chcetě eště vidět, tuš si něchtě zaplatiť. Ja sem to odhadnul bez teho šnapsu a bez teho kafe na pědapadesat korun,“ napsal 29. srpna 1945 na svazek dosud platných protektorátních bankovek, které nechal po oslavě ve výčepu. „Narychlo nám volali z národního výboru, ať připravíme občerstvení. Byl tu i ministr Nejedlý, ani nemluvte, to byl zlý člověk. Jen Petra Bezruče napadlo, že v hospodě se platí. Udělal úžasné gesto,“ vyprávěla autorovi tohoto textu hoteliérka Jelena Charbuláková, v rukách onen svazek protektorátních bankovek, přičemž nescházela ani koruna z oněch pětapadesáti.
