Milan Bátor
Foto: Martin Kusyn
Cesta k jedinému dokončenému klavírnímu koncertu Roberta Schumanna (1810–1856) nebyla přímočará. Skladatel v roce 1841 nejprve vytvořil jednovětou Fantazii a moll pro klavír a orchestr, s níž však u vydavatelů narazil. Teprve neúnavný podnět a podpora jeho manželky, fenomenální klavíristky Clary Schumannové, jej přiměly dílo v roce 1845 rozšířit o další dvě věty a vytvořit tak ucelený třívětý cyklus. Clara také toto dílo v prosinci téhož roku v Drážďanech triumfálně premiérovala pod taktovkou Ferdinanda Hillera. Vznikl tak prototyp romantického koncertu, kde klavír nedominuje jako čistě virtuózní prvek, ale splývá s orchestrem v hlubokém symfonickém dialogu.
Lukáš Vondráček zahájil úvodní větu Allegro affettuoso s nesmírnou energií a přesností. Dramatický patos úvodního akordického sestupu se v jeho podání bleskově svedl do jímavého dialogu s dřevěnými dechovými nástroji, kde exceloval zejména zpěvný hoboj. Fascinujícím způsobem vyzněla Schumannem detailně vypsaná sólová kadence. Vondráček ji vystavěl s absolutní lehkostí, tektonickou logikou a neobyčejnou něhou, jež brala dech.
Druhá věta s tempovým označením Intermezzo: Andantino grazioso se odvíjela v duchu neobyčejné křehkosti a elegance. Pianista ji pojal jako intimní rozhovor, přičemž orchestr NOSPR podpořil tento dialog mimořádně měkkým a vřelým zvukem violoncellové sekce. Následný plynulý přechod (attacca) do závěrečného Allegro vivace přinesl explozivní vlnu radosti. Vondráček zde demonstroval rytmickou vitalitu, s níž mistrně akcentoval Schumannovy typické synkopy a rafinované přesuny přízvuků. Závěrečná katarze vyzněla jako naprostý triumf.
Stojí za to si uvědomit, co dělá Vondráčkovu interpretaci zcela ojedinělou. V prvé řadě je to jeho obrovská dynamická škála. Hrát v nejjemnějším pianissimu s takovým půvabem, plasticitou a výrazovou jistotou je interpretačně nesmírně náročné, neboť interpret ztrácí fyzickou prstovou kontrolu, o kterou se může opřít při plném úhozu. Vondráček přesto dokáže modelovat rejstříky s neuvěřitelnou barevností. Jeho úhozová technika připomíná degustaci nejlahodnějších vín vyhlášeného sklípku – neustále překvapuje novými témbry, barvami a valérami. Po technické stránce byl jeho výkon bezchybný, ale podstatnější zůstává jeho hluboké vnitřní pochopení autora. Byl to Robert Schumann ve své nejčistší podobě – zranitelný, rozervaný, citlivý a autentický.
Celý zážitek byl umocněn pianistovým osobním pódiovým rituálem. Od jeho specifické, hluboké úklony přes kapesníček schovaný do krajních poloh klaviatury až po mimiku, pomocí jíž hudbu prožívá s intenzitou rockové ikony. Korunou jeho vystoupení se stal přídavek v podobě Schumannovy Arabesky op. 18. Skladbu plnou něžného napětí naplnil osobní, až metafyzickou emocionalitou, jako by hrál pro ty, kteří již s námi nemohou být. Slzy v očích umělce v samotném závěru byly momentem absolutní umělecké upřímnosti.
Druhá polovina večera patřila orchestru a jeho americké šéfdirigentce Marin Alsop. Uvedení sugestivní kompozice Tiché město (Quiet City) Aarona Coplanda bylo mistrovským tahem. Tato komorně laděná skladba, propojující neoromantickou melancholii s jazzovými intonacemi, stála na vynikajících sólistických výkonech dvou polských hráčů. Piotr Pyc na anglický roh a Piotr Nowak na trubku předvedli obdivuhodnou tónovou kulturu, kulturu frázování a dokázali v sále navodit sugestivní, a přesto hluboce podmanivou atmosféru nočního velkoměsta.
Závěrečná Suita z opery Růžový kavalír Richarda Strausse se stala opulentní oslavou hráčských možností katovického orchestru. Marin Alsop přistoupila k partituře s naprosto jasnou koncepcí, pevným rytmickým gestem a smyslem pro tempovou výstavbu. Pod jejím vedením orchestr NOSPR demonstroval svou světovou extratřídu – zvuk byl oslnivý, lesklý, hravý a propracovaný do nejmenších mikroskopických detailů. Valčíkové sekce měly potřebný švih i vídeňskou nonšalanci, orchestrální gradace byly přitom precizně vybalancované, aniž by utrpěla zvuková čitelnost jednotlivých sekcí.
Specifikem večera se stalo samotné publikum. Přítomnost početné skupiny polských posluchačů vnesla do ostravského Vesmíru mimořádnou, emočně vypjatou atmosféru. Polské obecenstvo se ukázalo jako nesmírně vřelé a spontánní, schopné ocenit umělce mnohem bouřlivěji, než bývá v ostravském regionu zvykem. Tento euforický náboj se přenesl i na samotné účinkující. Skutečnost, že publikum po závěrečném Straussovi odměnilo orchestr a dirigentku stejně frenetickým potleskem vestoje jako Lukáše Vondráčka v první půli, svědčí o výjimečném souznění interpretů a přítomného auditoria. Festival Leoše Janáčka zažil jeden ze svých absolutních vrcholů, který se zapíše zlatými písmeny do jeho novodobé kroniky.
*
Lukáš Vondráček (klavír), Národní symfonický orchestr Polského rozhlasu Katovice (NOSPR), Marin Alsop (dirigentka), Piotr Pyc (anglický roh), Piotr Nowak (trubka). Program: R. Schumann: Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 54. Přídavek: Arabeska op. 18. A. Copland: Tiché město. R. Strauss: Suita z opery Růžový kavalír.
