Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Třicet osobností vzpomíná na spisovatele Jana Balabána, který předčasně zesnul před deseti lety

Třicet osobností vzpomíná na spisovatele Jana Balabána, který předčasně zesnul před deseti lety

23.4.2020 Obraz & Slovo

Jindřich Štreit, Martin Režný, bratři Hruškové, Marek Pokorný, Petr Čichoň, Ilona Rozehnalová, Hana Puchová a další osobnosti vzpomínají na výjimečného spisovatele a publicistu Jana Balabána, jenž zemřel 23. dubna 2010. V pouhých devětačtyřiceti letech. „Brilantní diagnostik úzkosti a samoty, ale i ctitel a vyznavač lidské důstojnosti, tiše zářící v mnohdy i zcela nedůstojných podmínkách. Takový byl nejen ve svých prózách, ale především ve skutečném životě. Možná že odcházíme, ale jeho texty zůstanou,“ přemítá o Balabánovi režisér Radovan Lipus.

Zvětšit obrázek

Spisovatel Jan Balabán.
Foto: Nakladatelství Větrné mlýny

Radovan Lipus (režisér): Když v roce 2007 plánovalo nakladatelství Host již druhé vydání povídkové knížky Prázdniny, mělo být jeho součástí CD s autorskou četbou několika textů. Honza mne požádal, jestli bych s ním nahrávku nenatočil. Říkal jsem, že je to zbytečný nesmysl, abych ho režíroval, že si to načte v klidu nejlíp sám a nejsem k tomu vůbec potřeba, ale on si po balabánovsku umanutě trval na svém. Tak jsme 14. září 2007 v noci ve studiu Národního divadla moravskoslezského s ním a skvělým mistrem zvuku Bořivojem Wojnarem, natočili čtyři povídky. Bylo to krásné, intenzivní, soustředěné a hluboké setkání v tichu studia a šumu šumné ostravské tmy. Byl to vzájemný a inspirativní dialog s Honzou nad jeho nesmlouvavě jitřivými texty. Skončili jsme frekvenci mezi půlnocí a ránem. V nonstopu Šatlava na Nádražní třídě náš dialog pokračoval v jazyce skla a omamných nápojů až do rozbřesku. Honza už s námi deset let není. Nonstop Šatlava nahradila hipsterská kavárna. Jsem rád, že alespoň takto zas lze otevřít knihu, vyndat CD a poslechnout si Honzův přemítavý i vědoucí hlas.

Petr Čichoň (spisovatel): Často se mi vybavuje jeho věta: „Dokončit knihu je taková malá apokalypsa.“

Jindřich Štreit (fotograf): Žijeme zvláštní dobu, která je krutá, ale zároveň nám nabízí čas k zastavení, zamyšlení, hledání cesty k sobě. Na této cestě musíme být sami, abychom nahlédli do míst své duše, kam nikdo jiný není schopen dosáhnout. Čas je na uspořádání věcí. Pustil jsem se do toho s tím nejlepším úmyslem. Třídil jsem knihy, časopisy, katalogy a při této činnosti jsem se cítil, jako bych šel zpět svým životem. Nespěchal jsem. Otevřel jsem si knihu a začetl se do textu, ponořil se do básně, prohlížel si foténky a vzpomínal jsem. Tak jsem se dostal i ke knize Honzo, ahoj a dalším. Nebyl v tom záměr, nekalkuloval jsem. Nepočítal jsem roky, protože jsem si ani neuvědomoval, že tady již deset let není mezi námi. Stále jej totiž vidím, stále jej cítím. Doposud neodešel. Před chvílí jsem mu volal, zda bychom se mohli vidět, zda bych jej mohl požádat, aby promluvil k výstavě a řekl několik hřejivých slov. Opravdu přišel. Mluvil o pocitech, o vztazích, o sobě, o nás. Slyším ho, vidím ho. Je stále mezi námi, sklonil se k nám s pochopením. Oplácíme mu stejnou měrou. Jsme s ním.

Radovan Jursa (básník a kardiochirurg): Stavba dálnice zastavena na čtyřicátém devátém kilometru. Čtyřproudá silnice končí bez varování v poli. Sebrané spisy Jana Balabána jsem dostal před pár lety. Četl jsem eseje, povídky, rozhovory. Četl a prožíval neuvěřitelnou blízkost. A taky marnost. Více než patnáct let jsem žil ve stejném městě a neudělal nic, abych Jana potkal. Úplný idiot. Ale mám ty knihy, jsou stejně živé jako já. Takže čtu. Tohle přece literatura umí, vytvářet přátelství, jako by žádná smrt nebyla.

Jaroslav Malík (fotograf): Honzu jsem znal především z hospod, pálení čarodějnic na Landeku, úvodů vernisáží všeho druhu. A tady mi zahnízdil v paměti nafurt. Říkal totiž přesně to, co jsem viděl, cítil a rád bych to tak říkal, kdybych to býval byl uměl. A na rozdíl od mnoha řečníků ekvilibristů to vysekl srozumitelně, bez papíru a na malé ploše. Ne vždy mi bylo vše zcela jasné, ale měl jsem u toho podobný dojem jako u básní Christiana Morgensterna, kterým občas nerozumím (a to tak, že někdy vůbec), ale čtu je velmi rád, i když s neurčitým ale příjemným pocitem.

Tomáš Císařovský (malíř): Nemohu říci, že bychom se s Janem nějak více znali, i když při četbě jeho knih jsem měl pocit, že trávím chvíle s někým hodně blízkým, s kamarádem z dětství, se kterým jsme chodili do houštin za trať chutnat první cigarety. Jeho jazyk a přirozenost vyprávění mi byli ze všech píšících vrstevníků nějak nejblíže. O to jsem měl větší radost, když se před lety, ale jako by to bylo předevčírem, bez ohlášení před dveřmi mého atelieru zjevil Pavel Šmíd společně s Janem Balabánem. Hezký člověk, rovný a urostlý chlap, žádná nadbytečná okázalost. Dodnes si vybavuji přesné postřehy k obrazům, ke kterým potřeboval jen pár prostých slov. Ach jo, proč často ti nejlepší odcházejí jako první?

Ilona Rozehnalová (majitelka Antikvariátu a klubu Fiducia): Poslední dva týdny jsem pročítala Honzovu publicistiku a hledala v ní úryvky pro naše poetické popelnice. Nebylo to vlastně čtení, ale znovuobjevování, k pochopení některých Honzových textů jsem asi potřebovala zestárnout. A tak zatímco kdysi jsem Honzovu publicistiku považovala za okrajovou v kontextu jeho díla, těch čtrnáct dní jsem pociťovala fascinaci nad tím, jakým způsobem byl Honza schopen přemýšlet o Ostravě, o současném umění, smyslu života nebo o roli spisovatele. Jsou to texty, které pro mě nyní vytvářejí oblouk nad Honzovým literárním dílem, vlastně spíš duhu, takovou, jakou jsem kdysi viděla v Bílých Karpatech -dvojitou duhu úvah a hledání, která se klene nad údolím jeho díla.

Úvahy, které Honza napsal o Ostravě nebo třeba článek o díle malířky Hanky Puchové nazvaný Hanina síla, to jsou přesné, hluboké, vizionářské, chlapsky poctivé texty… těžko v nich vůbec najít nějakou literátskost. Honza se se slovem pral, nechtěl být literát, chtěl s lidmi sdílet bytí, nezajímaly ho literární pózy, naopak pořád o sobě jako autorovi pochyboval, zda je vůbec schopen něco zachytit a popsat. Nesnažil se být literát, ale byl literát, ne volbou, on jím musel být ze své podstaty, vlastně tomu mnohdy i vzdoroval, v tom je podle mě jeho dílo i životní osud podobný tomu, jak chápal literaturu a bytí člověka básník Ivan Magor Jirous.

Marek Pokorný (ředitel městské galerie PLATO): S Janem Balabánem jsem nikdy nemluvil. Na rozdíl od jeho bratra Daniela, s nímž mě svedla už kdysi před lety dohromady jeho výstava v pražské galerii Via Art. Nicméně jednou jsem Jana viděl. A dodnes mám ten obraz před očima. Bylo to při mém prvním výjezdu do Ostravy na festival Malamut, někdy ve druhé polovině 90. let. Po zmateném pobíhání ulicemi jsme s Jiřím Surůvkou zakotvili v nějaké hospodě, snad to byly Vítkovice, ale těžko říct. A vedle u stolu soustředěně a smrtelně vážně o něčem mluvil Jan Balabán s Mariánem Pallou. Víc pozornosti jsem ale věnoval Janě Kalinové, která tam s nimi byla… a pletla. Tehdy jsem ji ještě neznal. Spojil jsem si tu situaci až po letech, kdy jsem ji na dálku vyzval ke spolupráci na výstavě pro Dům pánů z Kunštátu brněnského Domu umění. Jan s Mariánem byli na mě tehdy trochu protivně urputní. A to netuším, o čem mluvili. Jejich intenzita však přetrvává. Je to asi zásadní momentka z Ostravy dávno před tím, než jsem sem přijel pracovat.

Tehdy jsem Jana Balabána poznal podle podoby s bratrem a bral jsem ho – bylo mi o dva roky míň než jemu, ale připadal mi vzdálenější – jako místní legendu. Číst jsem ho začal až o dost později. Nicméně ten první a jediný „společný“ okamžik vždycky probleskoval z řádek, které pomalu, vytrvale a přesně sunuly jeho příběhy kupředu. Pokaždé jsem v nich viděl stavbu, která pevně držela a uzavírala nicotu ve vymezeném prostoru. Odpracované pokusy o milost. Žádná samozřejmost života či textu. Ale vždycky je tam někde křehké místo, o něž jde. A kvůli kterému se všechno zřítí, anebo díky němuž se můžeme na chvíli lehce vznést. Pokud ještě existuje literatura v silném slova smyslu, pak se o ni Jan Balabán jako jeden z mála mých generačních vrstevníků pokusil. Nikoli však kvůli ní samé.

Petr Hruška (básník a literární vědec): S Janem Balabánem sem vcházela náročnost. Byla neobyčejná a každý, kdo se s ním setkal, si jí musel všimnout, ba musel ji pocítit. Zvlášť když přicházela do světa, který umí být tak často a tak rád nenáročný. Který umí být tak rychle unavený i spokojený, nadšený i beznadějný. Který bývá tak nějak opatrně napůl anebo hned celý hotový. S Janem sem přicházela náročnost v hledání, kde a v čem vlastně spočívá poklad lidského dne. Jsme tady — to nebylo žádné pohodlné konstatování, to byla naléhavost, která neustále potřebovala svůj obsah.

Neboť kdy jsme vlastně skutečně tady? Znamená být tady to neustálé popřávání si dosaženého, chlácholivý stereotyp, ta ochota k pohodám a módám, slevám a výprodejům všeho druhu? Literární a životní provoz? Jan Balabán byl jiný. Byl v něm neustálý rozjitřený střeh a připravenost odmítnout to, čemu velká část společnosti jako hodnotě žehná. Bylo v něm odhodlání jít vždycky ještě hlouběji pro to skutečně vzácné a živé, co tady někde je. A k tomu nestačí dokonce ani schopnost ostře vidět a pojmenovat stav věcí — což on uměl neopakovatelně. K tomu je potřeba hluboký záběr srdce. Protože jinak se to vůbec nedá vidět, jinak se u toho vůbec nedá být. Právě na životě a díle Jana Balabána se to ukazuje přesně: že záběr srdce je nejopravdovější míra tohoto světa. Měřeno srdcem, Jan Balabán je tady.

Pavel Šmíd (malíř): No, výročí, já jsem to datum vlastně zapomněl. Docela často na Honzu myslím, čím více zažívám zcela nečekané situace, o kterých bych si před mnoha lety myslel, že se stát nemohou. Přemýšlím, co by říkal na Trumpa, Orbána nebo Babiše. Na extrémní sucha a ekologické grétošílenství. Na novodobé kýče, politické i myšlenkové. Na pohřeb zlatého slavíka ve svatovítské katedrále a na státní smutek a všeobecné truchlení za boha (Gotta). Co by říkal o našlehané pěně dní a její online sledování přes displeje chytrých destiček. O životě s rouškou, o ztrátách osobních svobod, včetně vlastního obličeje. Slyším jeho hluboký hlas, jeho oči se dívají do stolu a on hledá slova, která by to všechno nějak pojmenovala. A pak bychom se přeli o to, co je podstatné a co nám uniká. Možná odešel, že už to zažít a řešit nechtěl. Moc tomu ale nevěřím, protože byl až chorobně zvědavý a tohle všechno by si nenechal ujít. Škoda, myslím, že by se dobře bavil.

Martin Františák (režisér): Vše bylo řečeno. A co nebylo, objeví se samo. Já jsem ho obdivoval za tu chlapskou jednoduchost, vzácně podloženou opravdovostí. Též za chlapecký smutek Cyrana. Vedle toho v boji s temnotou vyzařoval oheň postav Ibsenových dramat. Knězů a otců, kteří čekají na děcka u fjordu, anebo na zastávce autobusu. Jeho pevný švih chybí. Všichni nějak zbytečně kombinujeme.

David Bátor (básník):

ČERVENÝ KOSTEL
(Janu Balabánovi in memoriam)

Žíly větvoví
dřou o vitráž.
Krvácí světlo,
krvácí stín.
Slovo je dar
v žáru bolesti.
Boží lano
v hodu tmy.

(20. dubna 2020 v Brance u Opavy)

Janusz Klimsza (režisér a spisovatel): Vlastně jsme se neznali. Seděl jsem u Staročecha, ještě na staré adrese, snažil jsem se vždy sedět u okna, i když okna byla vždy jen kamufláž. Šlo o to sedět u záclon, suchých, dřevnatých, jaksi žluklých. Vyuzených nějakou druhou ligou. Říkám si – jsme impregnováni. Jsme věci v kouři. Starý molekuly. Tyhle věci. Dva, či spíše tři stoly po diagonále seděl Honza Balabán a Ivan Motýl. Byli jsme v hospodě sami (když nepočítám servírky polozakryté pípou, v proměnách kuřáckých postojů, v jakési složité choreografii prstů, rtů, půlobratů hlav, zadků dotírajících na hrany šuplat). Seděli jsme v tom 1 plus 2 veřejné samoty. Fauna v ohradě. V biotopu. Pak se oba zvedli, šli před hospodu. Ivan čekal na ulici, Honza se vrátil, stál opřen o roh stolu.

Pár věcí mně teď chodí hlavou, říká, povídky. U nás se povídky moc nečtou, proč? Zavání něčím školským? Domácím úkolem? Čpí tématem a osnovou? Literatura typu „Můj Zážitek z Prázdnin“? To byl náš poslední rozhovor. Ivan chodil po ulici, z druhé strany okna. Hledal něco v kapsách, něco, co nenacházel. Jenže – povídka je korunou psaní. Povídku nevystřihneš intuitivně. Je to královský útvar. Privilegovaná forma. Umíš povídku, umíš psát.

Koukali jsme na Motýla za záclonou. Vlastně nevím, proč to říkám. Vlastně se neznáme, říká Honza. Známe se? Věta, která pluje v luftě. Ne, říkám já. Něco probíhá. Děje v kulisách. O čem nakonec mluví ten stůl? O jistotě? O iluzi jistot? A co ten kouř? Je to postoj? Dveře k záchodu vzývají k návratu, asi. V regálech mlčení rekvizit, pak říkají Serviam, sloužím. A neustále ty monology záclon. Hlava říká – čas je nekonečný. Nebo alespoň tak dlouhý. Ivan klepe na sklo. Něco vyslovuje, je to expresívní, němá věta, kterou nedokážu odezírat.

Pak jsme se potkali až na Honzově pohřbu.

Hana Puchová (malířka): Přemýšlela jsem o tom, co bych měla napsat, a uvědomila si, že nechci vyprávět o Honzovi žádný příběh. Vybavují se mi totiž hlavně ty, o které se nechci dělit s lidmi, které neznám. Při tom vzpomínání jsem pracovala v Porubě, v tom paneláku, kde je ten krásný výhled a kam za mnou Honza chodíval. Úplně živě se mi to vybavilo. Nechodila jsem mu naproti, ale vyhlížela jsem ho. Pamatuji si, jak jsem sledovala v dálce přijíždějící tramvaje a tipovala, jestli to mohla být ta sedmička. A pak čekala, zda ho poznám mezi lidmi kráčejícími směrem k našemu domu, a jakou jsem měla radost, když jsem jej v dálce zahlédla. Takhle jsem se na jeho kráčející postavu dívala určitě pár minut a je to trochu divné, když to ten druhý neví. Jako vždycky šel zvláštně nachýlený se svou koženou aktovkou na rameni a já jsem měla radost a těšila jsem se.

Pavel Hruška (literární teoretik a publicista): Připomenul se mi dávný večer strávený společně s Janem Balabánem v jedné – dnes již neexistující – slezskoostravské hospodě. Během tehdejšího několikahodinového hovoru se nás obou v určitou chvíli (cca mezi šestým až sedmým pivem?) zmocnila jakási nutkavá metafyzická potřeba poezie: Honza počal svým sonorním hlasem recitovat (střídavě anglicky a česky) básně Johna Donna, já na ně navázal několika pasážemi (tehdy jsem si je ještě pamatoval) ze slavné reflexivní skladby Bedřicha Bridela Co Bůh? Člověk?. Dodnes jsem přesvědčen o tom, že jsme se jedinečným způsobem doplňovali, ale v hospodském sále tenkrát seděla u nedalekého stolu i jakási skupinka misomusů, kterým se ta naše alkoholicky procítěná recitace výjimečných děl světové literatury (byť jsme při ní patrně pokřikovali jako na lesy) zhusta nelíbila. Několikrát nás poslali do prdele (to my je taky), až celý tento spor duše s tělem posléze vygradoval v čistě fyzickou interakci. Byli sice tři, tedy v jisté přesile, ale nám literární baroko vyrýsovalo svaly, takže jsme čest umění poezie hájili – řekl bych – více než zdatně až do chvíle, kdy nás od sebe oddělila obsluha a další zaměstnanci: naše tři soupeře (kteří vše vyprovokovali) vyhodila ven, což kupodivu, byť s počátečními protesty, akceptovali – nám pak důrazně doporučila, abychom si podobné blbosti chodili řvát někam do divadla, ne do slušné restaurace (ale aspoň nás ponechali v lokále).

Když se mi v červencovém večeru roku 1998 narodil syn, šel jsem z fifejdské porodnice pěšky domů, unaven a vyčerpán, bez jakékoli potřeby pít či nějak oslavovat (ačkoli vše dopadlo dobře). Na Stodolní ulici jsem přes sklo výlohy klubu Černý pavouk uviděl za stolem sedět Jana Balabána. Chvíli jsem váhal, poté kráčel dál, ale pak jsem se přeci jen vrátil a vstoupil dovnitř. Honza už navždy zůstane prvním člověkem, kterému jsem sdělil tu radostnou zvěst. Něco jsme vypili, a když jsem pak vstal a loučil se, že už musím jít, přistoupil ke mně a obejmul mě. Bylo to poprvé a naposledy.

Mirek Šnajdr ml. (malíř a pedagog): Podle zápisu v třídní knize jsem ve čtvrtek 5. března v hodině literatury (na blíže neurčené škole, kde pracuji), puzen okamžitým nápadem, sáhl po Honzově knize Možná že odcházíme. Porušil jsem běh věcí, daný ve školství vyšším božstvem, tedy učebním plánem. Třída, čtyři chlapci/mladí muži a dvě dívky/mladé ženy. Čtu úryvek (a sakra, ještě po 10 letech napodobuji Honzovu dikci). Ukazuji knihy, sahám po fotografiích. Třída projevuje rezervovaný zájem (pravděpodobně kvůli mně, nicméně jedna z žákyň skutečně čte knihy, a tak nepolevuji ve svém úsilí). Hledáme střípky informací na osobních tabletech a telefonech žáků. Povídáme si. Zvoní. Za necelý týden je škola zavřena z důvodu koronavirové krize. Možná že odcházíme?

Jiří Geršl (muzikant): Jak stárneme, stáváme se méně citlivými na bolest podobně jako na vzruchy všeho druhu. Stejně to platí o čase, vnímáme ho rok za rokem méně dramaticky, jako stromy stále rychleji pulzující za oknem kupé. Co bylo před rokem, cítíme jako by se odehrálo včera. Je tedy paradoxní, že to dubnové dopoledne, kdy mi básník Žila holou větou oznámil, že zemřel Jan Balabán, si vybavuji v minulosti srovnatelné s dvaceti třiceti léty. A přitom je to pouze deset let! Deset let, co odešla v mých očích především autorita a pak spisovatel. Vypravěč, kamarád od hospodského stolu. Boží lano, Možná že odcházíme, Zeptej se táty. A skvělé texty v obrazové knize Ztracený ráj malíře Zdeňka Janošce Bendy. Všechno si to přečtu ještě jednou a možná ten paradox pochopím.

Kristýna Svidroňová (básnířka): Jedeme karavanem. Slunce zapadá, ona čte Boží lano a v mezičase mi dává přednášku o autorovi knihy. Cítím se trapně, protože jsem už o něm slyšela několikrát, ale nečetla jsem ho. Vlastně si tím nejsem jistá, každopádně vím, že jeho knihy od té chvíle otevírám jinak. Jako bych jela karavanem, čtu je, jako bych poslouchala její výklad a při tom ji ztrácela. Než se tak stane skutečně, skály, hudba a ohniště se otočí ještě několikrát. Otevírám jeho knihy ještě dřív, než v Ostravě zakotvím nadobro. Otevírám knihu Jsme tady, čtu povídku Dona nobis pacem. Mezi tou vší Ostravou a postavami, které jsou mi bližší a bližší, stojí najednou Vrbice. Rybník, kde jsem se ve svých pěti letech poprvé topila. Vrbice, jezero, kde jsem později skočila na kámen na dně a on mi prorazil patu velmi hluboko. Vrbice, místo, které do té doby bylo jen v mých vzpomínkách na letní prázdniny, vylilo se najednou i v povídce.

Monika Horsáková (pedagožka Slezské univerzity v Opavě): Honza chybí… Jakákoli jiná slova by byla asi jen rozřeďováním tohoto faktu. Jakákoli jiná slova by byla jen stínem jeho schopnosti detailně popsat vnitřní rozpoložení člověka nebo aktuální společenskou diagnózu. Nejen v povídkách a románech, ale i v publicistických textech, které podle mého názoru patří k tomu nejlepšímu, co v českých médiích v žánru sloupku nebo recenze v posledních dvaceti letech vyšlo.

Jiří Macháček (šéfredaktor revue Protimluv a nakladatel): Na Honzu Balabána mám řadu různých vzpomínek, vždyť jsme se v Ostravě potkávali často i nezamýšleně. Ta dávná je ještě z první půle devadesátých let minulého století z vánočního večírku v klubu Černý pavouk. Honza stojí na podiu se psem v podroušeném stavu a cosi mu marně a zbytečně domlouvá. Ale obraťme list. Snad nejdůvěrněji z očí do očí jsem si s ním pohovořil o jeho knize Boží lano, kterou považuji za zásadní zlom v jeho tvorbě. Seděli jsme v Bzenecké vinárně pana Franka, dnešním gay klubu Ikaros, a natáčeli společný rozhovor pro tehdy ještě svobodnou Mladou frontu Dnes. Kupodivu jsme vůbec nepili, ani čepičky, ani víno nebo pivo, a Honza vzpomínal na svůj pobyt v Americe, ze kterého se čerstvě vrátil a který silně ovlivnil příběh jeho knihy psané ve formě dopisů-vzkazů synovi. Ve stejné době vydal taky soubor povídek Prázdniny, kde najdete miniaturu Odpoledne a večer. Vypráví v ní o manželském páru, jejichž děti jsou kdesi na prázdninách. Karel leží v posteli a sní o jakémsi ostrově v Severním moři, zatímco jeho manželka Pavla pocítí po něm po letech milostnou touhu. Večer, když se k němu přitulí, Karel dělá, že spí a vlastně její výjimečný pokus „zkusit to s ním ještě jednou“ odmítne.

Kdesi to Honza Balabán má, je dobré zkusit si prohodit vzájemně role, udělat něco úplně opačně, než jak to ve skutečnosti je. Nemám samozřejmě jistotu, jestli to při psaní této povídky použil, ale pro mě to v tomto případě tak je. Myslím, že se mu podařilo pěkně vystihnout potíž mezi dvěma partnery a udělal to bez patosu, s dobře zvolenou jízlivostí, přesností a zkratkou. A s prožitkem neskutečného ponížení, které člověka tne někam hluboko do srdce. Ale přitom se od toho jako dobrý spisovatel dokázal odpoutat a přetvořil tuhle situaci ve skvělou miniaturu, na níž ukázal náš klopotný a lopotný život, naše partnerská nedorozumění, a co navíc, nebyl přitom vůbec bolestínský, lyricky zadumaný nebo rádoby „ostravsky“ drsný, což jsou věci, které mě v některých jeho textech spíš otravují, než baví. V takových Balabánových textech, ironických a málo milosrdných, často myslím i na to, co mi vyprávěl básník Jaroslav Žila, jeho velký přítel a tři roky už taky „dubnový“ nebožtík. Oceňuji sílu Balabánova psaní, pomocí něho jasně viděl nejen ty ostatní, nás, ale především sám sebe.

František Hruška (muzikant a básník): Milý Honzo, stále se ti snažíme nezávidět.

Radka Vaňková (výtvarnice a pedagožka): Milý Jane Balabáne, neznali jsme se osobně, ani jsme nebyli přátelé. A přesto. Před 10 lety se ke mně dostala zpráva, že jste náhle a nečekaně odjel do míst, kam se nekupuje zpáteční jízdenka. Tehdy jsem se rozhodla, že vás připomenu svým studentům. Otevřela jsem knihu na straně té povídky, která mě před časem, když dozněla na jednom setkání přátel Galerie Langův dům ve Frýdku-Místku, už natrvalo zasáhla šípem. Tenkrát mě pozvala na cestu k tíži i lehkosti vašich textů. Hořící dítě vstoupilo mezi studenty a vytvořilo napětí a mrazivé ticho. Četla jsem text pomalu, při četbě se mi vybavoval váš hlas. Ještě chvíli jsme pak jen tak mlčeli. Jane Balabáne, jste zatraceně dobrým střelcem!

Tomáš Netočný (novinář): „Krajina byla vždy lepší než lidi. Lidi mě vždy všude zajímali jen velmi málo,“ napsal Ernest Hemingway. Domnívám se, že Jana Balabána zajímala krajina, stejně jako lidé. Vysočina. Poodří. Beskydy. Fatra. Řecké ostrovy. „Na jižním pobřeží Kréty je ještě možno pocítit základní elementy života. Hory kamenů a hory vod se tu potkávají na ostré linii příboje.“ Na vycházku podzimní Vysočinou nikdy nezapomenu. Byli jsme v té krajině poprvé a Honza nám chtěl všechno ukázat. Všechno vysvětlit. Fučel vítr. Sníh se v mlze mísil s deštěm. Přesto jsme každou chvíli museli zastavit, on mával rukama a hovořil. „A toto je okno geologického vesmíru,“ pronesl nad balvanem ruly na stezce z Buchtova kopce k Milovům.

Byl to poslední podzim jeho pozemského bytí. Zjara následujícího roku nás opustil. „Je tu jen záliv sevřený čelistmi východního a západního útesu a v tom zálivu čas nemusí být v hodinkách, protože je stále přítomen v pohybu slunce, jehož výška nad obzorem určuje denní život, kdy pracovat, kdy zalézt do stínu, kdy spát.“ Myslím na něj na hraničním hřebeni v Beskydech. Na obzoru Rozsutec. Stoh. Chleb a Kriváň. Myslím na něj v tichu karantény. V tichu, které Jan Balabán v krajině nikdy nezažil. Myslím na něj v milostném zpěvu ptáků na Bartkově vrchu. Myslím na něj v děsivém mlčení hvězd, když slunce zapadlo za vrcholem Kněhyně. „Copak bys k tomu dodal, Honzo? Do jakého okna teď hledíme? Jsi tam?“

Yvetta Ellerová (hudebnice a terapeutka): Honza věděl, co si žádá život. „Můžu si ji pochovat?“ zeptal se mě ještě ve dveřích, než se usadil, když nás navštívil čerstvě po narození Anežky (před 25 lety). „Jistě, můžeš“, odpověděla jsem a viděla, jak nadechuje sílu velkého života v malém tělíčku. V ten moment vyskočil a běžel do koupelny umýt si ruce. Nebyla žádná karanténa. A po patnácti letech, než byl Honza pochován, mi řekl: „Yvetto, kdybys měla poznat celou pravdu (chtěla jsem), zabila by tě.“ Nezapomenutelné do smrti. A poznatelné asi až po ní. Honza věděl, co si žádá smrt.

Martin Šenkypl (básník): Po Balabánově smrti, nevím přesně v kterém roce to bylo, probíhal Měsíc autorského čtení. Tehdy myslím ještě v Absintovém klubu Les. Byl horký červenec. Ve sklepě zakouřeno. Pohublá, klukovsky působící Petra Hůlová

si na baru před svým čtením balila napěchované cigarety tabákem. Žmoulala malou kontušovku a s mírným chvěním se očividně „připravovala“ na svůj výstup. Neříkám, že všechny její knihy mám v oblibě, ale za jakousi morální soudružnost má můj respekt. Před svým čtením přečetla povzbudivý dopis od Honzy Balabána, který ji po vydání jakési knihy dodával sebevědomí. Myslím, že kritika knihu tehdy smetla. Sama Hůlová přiznávala, jak moc ji ten dopis pomohl a že dodnes ho má schovaný a čerpá z něj jakousi rovnováhu. Tehdy jsem si uvědomil, jakou sílu měl nejen jako literát, ale jako člověk. Cítil, kdy má jako správný pastor promluvit na svého bližního a nenechat ho bloudit.

Daniel Bednář (malíř): Koronavirová distance od celého života, tedy toho opravdového, nám znemožnila setkání v hospodě Alvi, v den výročí Honzovy smrti. Je to období, ve kterém mám více času na četbu a zároveň vybízí k hlubšímu existenciálnímu vhledu do podstaty žití, právě tak jak to nedostižně dokázal Honza. Mimo jiné právě jeho texty se staly jistým poselstvím a doslovně Zjevením, ke kterým se neustále vracím. Zprávu o Honzově smrti mi zvěstoval Aleš Hudeček a vidím to jako dnes. Zděšení. Poté jsme jeli rovnou na Nádražní. Až jsem spatřil Petra Hrušku ponořeného a odpojeného do smutku, uvědomil jsem si, že je tato skutečnost pravdivá. Na ateliéru malby u Dana Balabána jsem se poprvé setkával i s tvorbou Honzy, kterou Dan různě interpretoval. I humorně, jako tenkrát, když jsme Dana vezli autem z opavské vernisáže našeho ateliéru. Na mou intervenci, ať se připoutá, mi odsekl, že nemusí, poněvadž visí na Božím laně! Že je to bráchův termín, jsem zjistil až po četbě Honzových knih.

Dan Balabán byl tenkrát mým duchovním otcem v malbě, ale až potom jsem si uvědomil, že ty existenciáiní krize, ze kterých se snažím vymalovat, naprosto korespondují s myšlenkami jeho bratra Jana. Jemu šlo o to porozumět těm věcem niterně! Ostrava má obrovský tvůrčí potenciál, bohatou uměleckou scénu, která žije Honzovým odkazem, jeho Zjevením. Jsem vděčný, že jsem ho mohl poznat, že mě věnoval jediný text z hlučínské výstavy v Červeném kostele, kde jsem se až polekal toho, jak dokáže být přesný, opravdový. Za to mu velice děkuji, už jsem mu to nestačil říci osobně! Že nám chybí není potřeba připomínat, jeho tvorba zůstává v nás, stejně jako v jeho a naší Ostravě! Distančně připíjím jeho památce.

Martin Režný (hudební dramaturg a hudebník): Prózy Honzy Balabána jsem sledoval od prvních povídek v Revolver Revue a příloze Práva Salón přes jeho první knihu Středověk až ke knize poslední. Zpětně nedokážu rekonstruovat, jestli mě více fascinovala dikce jeho literárních textů, nebo jeho ať už připravené nebo spontánní komentáře výstav, knih, společenských a politických událostí, života vůbec. Srovnatelné charisma jsem v životě zaznamenal jen vzácně. Kdysi jsme měli amatérské divadlo, které zkoušelo v porubském zámečku Statise Prusalise, proslulého komunistického přívržence. Uspořádali jsme tam komponovaný večer, pozvali jsme ještě tuším Svoz řepy Marka Pražáka a právě Honzu, který tam přečetl několik silných textů, i těch, které tak výstižně reflektovaly mamulovskou minulost našeho kraje. Pronesli jsme kontraband. Díky setkání s jeho texty jsem možná začal některé věci chápat, zároveň mi zůstalo i pár otázek, na které bych se ho rád – třeba v souvislosti s tehdejším porubským večerem – zeptal. Honza Balabán tady rozhodně stále chybí.

Ladislav Vrchovský (divadelní kritik a spisovatel): Jsou dvě krajiny, v kterých převážně žiju. Ostravská a beskydská. V té městské chodím do divadel, v té venkovské do lesa. Jsou přátelé, které potkávám tu i onde. Často i sporadicky. Některé jsem nepotkal řadu let, i když někde žijí. Jsou i tací, kteří odešli a už se nikdy nevrátí. I s těmi se potkávám, ale jen když někudy jdu sám. Honzu Balabána potkávám ve městě i v beskydských horách překvapivě častěji než v čase, kdy ještě žil. Když jdu z Bílého Kříže kolem chaty Doroťanka směrem ke Konečné, potkáme se pokaždé. Pokaždé prohodíme pár slov o tom, co nás sere. Ani ne tak o skutečnosti, jako o jejích příčinách. Trvá to už deset let. A neskončí to, dokud nevyjdu na cestu poslední. Děkuji, Honzo, za to nekončící setkávání.

Vít Slíva (básník):

DÍTĚ BLOUDÍ PO OSTRAVĚ
Za Janem Balabánem

Bloudíval jsem po Ostravě,
v Přívoze mě obral zmetek.
– Jako uhlí dýmem kvete,
jako ohněm uhlí zraje, 

blížilo se úskalí
velkých, zhaslých hald.
– Na nich jsem se popásal,
na nich jsme se potkali. 

(26. květen 2010)

ELEKTRONICKÝ ROZHOVOR
S Janem Balabánem

Stává se mi,
že mi některé tvoje verše
jen tak zarezonují v hlavě,
třeba když se probouzím
nebo jedu vlakem.
Honza

(2. 12. 2008; 09:11)

Patheticky Tě, bratře, tisknu.
Vít

(29. 11. 2008; 10:04)

Ediční poznámka k anketě: Mnozí z oslovených umělců neodpověděli. A mnohé jiné, kteří by se k osobnosti Jana Balabána rádi vyslovili, zase nekontaktovala redakce, aby se anketa nestala textem k neučtení. Respondenty jsme z adresářů vybírali spíš náhodně, rozhodně v tom nebyl předem promyšlený klíč. Omlouváme se nicméně všem, kteří by se rádi do ankety zapojili, ale tuto možnost nedostali. Stejně tak jsme záměrně neoslovovali příbuzné J.B., protože tušíme, že pro mnohé z nich je v čase smutného výročí kontakt s médii spíše nepříjemným zážitkem. Ivan Motýl, editor ankety.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.