Milan Bátor
Po více než dvouměsíční pomlce jsem si sbalil fidlátka a odjel večer z domu. Děti byly trochu zaražené a divily se. Jak rychle se z dříve nemyslitelných věcí stane rutina… Vyrazit na živý koncert nebylo v uplynulých dvou měsících možné. Možná proto jsem pociťoval jakési zvláštní chvění, jak to vlastně celé dopadne.
Někteří Ostravané si o koronaviru myslí své. Dosvědčovaly to přetékající zahrádky restauračních zařízení, lesklé půllitry i matné úsměvy na tvářích. V Domě kultury už jsem na roušky narazil. Bylo jich sice jen pár, magických 66 posluchačů jsem nenapočítal, ale přišli. Velký sál Domu kultury vypadal zvláštně, s několika posluchači, roztroušenými po jednom nebo po dvojicích napříč dlouhými řadami. Technici, fotograf a ticho, jen šepot, namísto obvyklého zurčení a mumraje obecenstva.
https://www.facebook.com/JanackovafilharmonieOstrava/videos/237526494199818/
Přesně úderem sedmé vstoupili na pódium dva violoncellisté a jedna klavíristka. Jiří Hanousek a Lukáš Novotný jsou dlouholetými členy Janáčkovy filharmonie. Oba se přirozeně věnují i komornímu muzicírování a dnes je svedla dohromady úprava skladby Georga Friedricha Händela pro dvě violoncella a doprovod. Ten po celý koncert iniciativně obstarávala klavíristka Eliška Novotná.
Sonáta pro dvě violoncella a klavír op. 2, č. 8 s půvabnou pomalou větou působila jako terapie, krajní věty k ní tvořily tempový a dynamický kontrast. Sedm variací Es dur Ludwiga van Beethovena je poctou melodickému géniu Wolfganga Amadea Mozarta, jehož téma zpracovávají. S brilancí a výrazovou pružností je přednesli Jiří Hanousek a Eliška Novotná. Byl to Beethoven nekonfliktní, ale posluchačsky velmi příjemný.
Klavírní trio G dur, op. 82 č. 2 svedlo dohromady houslistku Lenku Hejnešovou, violoncellistu Lukáše Novotného a klavíristku Elišku Novotnou. Haydnova skladba měla v jejich provedení krásný zvuk, barevnou prokreslenost melodií a citlivě tvarovanou dynamiku. Finální věta s maďarskými folklorními názvuky nepostrádala ohnivý temperament a vtip. Ludwig van Beethoven a jeho klavírní trio B dur op. 11 byl posledním bodem programu. Zahráli jej klarinetista Daniel Svoboda spolu s Jiřím Hanouskem a Eliškou Novotnou.
Příjemný kontrast k Haydnově průzračné jednoduchosti. Důvtipná dynamika a nádherně zahraný klarinet Daniela Svobody, jehož barevný tón dokázal čarovat. Volná věta s rozezpívaným violoncellem Jiřího Hanouska, jehož téma posléze převzaly klarinet a klavír, měla něhu i pružnou eleganci v melodických ozdobách klavíru. Po této meditaci už následoval hravý závěr. A potlesk, který všichni účinkující přijímali s neskrývanou radostí a vděkem.
Koncert pořádaný Janáčkovou filharmonií ve mně zanechal velice příjemný dojem. Možná jste si toho doma u svých počítačů nevšimli, ale byl to možná první koncert vůbec, který nebyl rušen jediným zakašláním, krháním nebo smrkáním z řad publika. Jen ticho a obnažená hudba v empatické interpretaci všech umělců. Je mou milou povinností vyzdvihnout zejména nesmírně kultivovanou i energickou hru klavíristky Elišky Novotné, jejíž překrásně měkký úhoz naplnil všechny skladby rozmanitou barvivostí a báječně cítěným frázováním. Její elegantní, přesná a empatická hra byla doslova ozdobou každé skladby.
A já se už těším na další živý koncert. Rád své místo v kapacitně omezeném hledišti přenechám dalšímu, kdo by si chtěl vychutnat živé provedení a atmosféru, kterou nelze prostě ničím nahradit.