Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Písničkářka Kristýna Lištiaková: Ke štěstí nelze přistupovat jako pasivní pozorovatel a čekat, že se stane zázrak

Písničkářka Kristýna Lištiaková: Ke štěstí nelze přistupovat jako pasivní pozorovatel a čekat, že se stane zázrak

18.2.2021 Hudba

Jít vlastním směrem považuje písničkářka Kristýna Lištiaková, jež právě chystá nové album, za největší luxus, který si každý pro sebe může v životě dopřát. Také je přínosné stále se na něco těšit. To je jen krátký výčet témat, o nichž jsme hovořili s touto sympatickou muzikantkou, která dále přiznává, že se řídí tím, co jí napoví její vnitřní kompas.

Zvětšit obrázek

Písničkářka Kristina Lištiaková.
Foto: archiv

Co můžete nyní prozradit o připravovaném albu?

Je to pro mě trochu smutné zjištění, ale prozatím jsme stále ve fázi příprav, co se nahrávání týká. Od loňského června hrajeme zase v trochu pozměněném složení, což byl hlavní důvod ten aktuální zvuk nějak zachytit, nahrát jak věci starší, tak hlavně ty nové, které nikde k poslechu nejsou. Dá se tedy říct, že to bude takový průřez mými písněmi.

Máte už vymyšlený také název nové nahrávky?

Název prozatím nemáme, ale tuším, že se nějaký v ten správný čas vynoří. S kapelou jsme se shodli, že bychom pro teď nahráli písniček méně, třeba pět až sedm, ale kvalitně. Vypadá to, že vzhledem ke covidové situaci se koncertování ještě nějaký čas dařit nebude, a tak tohle období využijeme ke zkoušení a nahrávání, abychom třeba na jaře měli v ruce nějaký hmatatelný výsledek. Hosty neplánujeme, alespoň prozatím, ale jeden nikdy neví.

Jak se budou skladby po kompoziční stránce lišit od těch, které jsou dosud známé?

Říkám si, že by se mohly lišit už zvukem samotným. Ve složení kapely přibyla sólová kytara, která udělá, myslím si, také hodně, co se skladeb týká. Troufám si říct, že by tam mohl být lepší zpěv, větší propracovanost skladeb v porovnání se staršími nahrávkami, které mně osobně v současnosti občas činí potíže vyslechnout celé. Přeci jen jsem zase o něco starší, s dalšími životními prožitky, což se, myslím si, promítá také do témat, která jednotlivé písně provázejí. Tak nějak tedy doufám, že to, co s kapelou vytvoříme, bude kvalitně nahraná hudba, která něčím, a to čímkoliv, bude rezonovat třeba s někým dalším.

Každopádně kromě angličtiny a češtiny zpíváte také španělsky. Podle jakých kritérií se rozhodujete, že upřednostníte zpěv ve španělštině?

Přiznám se, že tuto část tvůrčího procesu obvykle nemám vůbec ve svých rukou, že bych si třeba řekla: „Tak, a teď složím nějakou písničku ve španělštině.“ Mám za to, že v tom je nejspíš to kouzlo. Myslím si však, že u mě to je zejména vliv prostředí, ve kterém se v dané chvíli nacházím.

Můžete upřesnit?

Španělské texty mě napadaly vždy nejvíce tehdy, když jsem trávila dlouhá pracovní léta na Mallorce, a měla jsem tak k tamní kultuře, lidem a jazyku jako takovému velice blízko. Případně ještě po návratu domů, kdy ve mně zážitky z léta postupně doznívaly. Nedá se tedy říct, že by se jednalo o můj záměr jako takový mít písně v anglickém nebo ve španělském jazyce, ale spíše o danost okamžiku, v němž nápad na píseň vzniká, čím v té chvíli žiju, čím se zabývám, co prožívám a tak podobně.

Jaký význam svým hudebním aktivitám přikládáte? Jde vám hlavně o vyjádření nějakých vlastních pocitů či emocí, prezentaci vlastních zážitků, nebo se chcete dokonce stát nějakou mluvčí vaší generace a svým způsobem měnit či zlepšovat životy druhých, lidí ve vaší blízkosti, vašich fanoušků a podobně?

Myslím si, že na samém počátku mého hraní byla jen touha po sebevyjádření, potřeba hudební seberealizace. Skládala jsem, protože mě to bavilo a přinášelo radost. Nepotřebovala jsem publikum, představa veřejného hraní mě vlastně spíš stresovala. Když jsem se však jednou odhodlala a v roce 2011 vystoupila na prvním ostravském Open Micu pod taktovkou kamaráda a písničkáře Davida Bartoše, postupem času jsem získala zpětnou vazbu, že by to se mnou nemuselo být tak marné, a že by se písně mohly líbit dalším lidem, kteří by dokonce rádi přišli na koncert. Myslím si, že tímto se to proměnilo.

Co konkrétně?

Nemyslím teď záměr samotný jako spíš můj přístup k hudbě. Nepovažuji se za nějakou mluvčí své generace, spíš mi jde o to skládat hudbu, která se může dotknout lidského srdce, nebo se mu alespoň na malou chvíli přiblížit, něco v něm vyvolat, o sdílení emoce či myšlenky, která může rezonovat také s někým dalším, i kdyby to byl jen jeden další člověk.

Je tedy vaším záměrem vkládat do vašich písní i nějaké dosud nevyzkoušené nebo netypické prvky v písničkářství? To znamená, že chcete jít spíše vlastním směrem, nebo je vám bližší cesta, kterou už dříve někdo vyšlapal? A jelikož takhle cesta funguje, tak je lákavá také pro vás…

Ačkoliv se v hudbě snažím objevovat směr, který bude tím mým, bylo by naivní myslet si, že hudba, která je mi velmi blízká, nemá žádný vliv na mé vlastní hudební nápady. V dospívání jsem se mockrát přistihla, že kopíruji některé z kroků, které přede mnou zanechala má starší sestra, avšak v hudbě tomu tak není. U té dobře vím nebo tak nějak intuitivně vnímám, že aby přinášela radost mně a pak třeba i posluchačům, „musím“ jít podle sebe, že existuje něco jako vnitřní kompas, který se povětšinou hlásí o slovo, pakliže se příliš odchýlím od své představy o hudbě, kterou si přeji tvořit.

To intuitivní vnímání je určitě správný krok…

Nemyslím si, že bych do svých písní vkládala nějaké zvláštní hudební prvky atypické pro dnešní podobu písničkářství. Při skládání se spoléhám na hudební rozmanitost, kterou jednotlivé nástroje přinášejí a tak inspirují, a pak na svůj hlas. Podle mého názoru hudba buď dobrá je, anebo není. Není nic mezi tím, a sebelepší hudební prvky to nejspíš nedoženou, pakliže tam to „něco“ schází. Mám za to, že jít vlastním směrem je ten největší luxus, který si každý pro sebe můžeme v životě dopřát, pokud to jen trochu jde.

Ačkoliv vystupujete pod vlastním jménem, tak vás doprovází také kapela. Je to z toho důvodu, že je pro vás obtížné prosadit se výhradně jen s kytarou a se zpěvem, nebo prostě chcete, aby vaše skladby byly pestřejší a měly více elementů, které dokážou oslovit?

V předchozím složení jsme s kapelou uvažovali, že bychom hráli pod společným názvem, avšak nikdy jsme nepřišli s takovým, se kterým bychom souzněli všichni. Tak jsme od těchto snah postupem času upustili. Přestože vystupujeme pod mým jménem v doprovodu s kapelou, vždy jsem k tomu přistupovala jako ke společnému hudebnímu projektu, ve kterém má každý svůj prostor pro nápady, které jsou vítané. Můj tanec s hudbou začínal pouze s kytarou, což mělo a jistě má své kouzlo, v mnohém je to náročnější – žádné chyby se vám tam jen tak neztratí. Po těch letech však velmi oceňuji plnost zvuku a hudební potenciál, které hraní s kapelou skýtá. Už se nespokojím pouze se zvukem kytary, daleko více a komplexněji přemýšlím nad každou písničkou, jak by mohla znít, jak pojmout linku basové či sólové kytary, aby podtrhly atmosféru písničky… nebo zkrátka to, co má vyjadřovat.

V písni Srdce zpíváte: „Dokud strach vítězí, ruce a nohy neumím si rozvázat…“ Což s ohledem na současnou situaci je svým způsobem nadčasová skladba. Proč podle vás v lidech strach vítězí, proč nám strach vyhovuje, i když veřejně prohlašujeme, že se strachu chceme zbavit?

Tak nějak vnímám, že občas každý volíme z různých více či méně vědomých důvodů tu „pohodlnou“ nebo pro nás známou cestu, neboť je to bezpečnější nežli se vystavovat dosud nepoznanému. Možná to vychází z určité kolektivní zkušenosti lidstva, že změny v sobě nesou cosi nežádoucího, ohrožujícího a často také bolestného. Také to se však mnohdy s časovým odstupem mění a prosvítá to dobré a pozitivní, co změny mohou přinášet. Mám pocit, že chceme mít někdy vše až příliš pod kontrolou, ale to samozřejmě není možné.

Stoprocentně podtrhuji, co říkáte…

Na druhé straně si uvědomuji, že na racionální úrovni můžeme stokrát vědět, co bychom si přáli, potřebovali, chtěli udělat, toužili změnit… To ale neznamená, že je vždy jednoduché konat. Sama vím, že mít dostatek odvahy a sil na vykročení z vlastních zatvrzelých přesvědčení, obav a strachů, které nám byly pomyslně bezpečným přístřeším, to už každému z nás může trvat různě dlouho. Ale i to je v pořádku.

Dále ve zmíněném songu zpíváte: „…ve smíru přistupuji hlavně sama k sobě a trpělivě čekám, co život den ode dne nabídne. A ve skrytu duše vím, že štěstí se na nás usměje a možná právě tehdy, až čekat to budeš nejméně…“ Jedna věc je však něco tvrdit, druhá pak jak zvládat realitu, když to čekání je z našeho pohledu dlouhé a štěstí se pořád neusmívá… Co byste tedy druhým v těchto případech poradila?

Uvědomuji si, že ten samotný koncept štěstí je velmi subjektivní záležitostí. Vaše štěstí a jeho pojetí se bude nejspíš lišit od toho mého. A tak je to se vším. Když poslouchám ta slova nyní, vnímám, jak se i můj pohled na štěstí proměnil. Myslím si, že ke štěstí nelze přistupovat z pozice pasivního pozorovatele a čekat, že se to „prostě nějak stane,“ jeden den se stane zázrak a my budeme konečně šťastní a spokojení, aniž bychom se hnuli z místa. Věřím, že život, Vesmír či Bůh, můžeme si to pojmenovat, jakkoliv potřebujeme, se na nás určitě usmívat chce, ale pakliže pro to vlastní štěstí nejsme ochotní udělat alespoň něco, je to docela marné čekání. Myslím si, že určitým vodítkem ke štěstí je o něj přestat křečovitě usilovat.

Třeba bývalý fotbalista či aktuálně trenér Xavi, mimo jiné mistr světa i Evropy a čtyřnásobný vítěz Ligy mistrů, říkal, že čím více pracuješ, tím více štěstí máš…

Z četných studií víme, že pokud se štěstí stává primárním cílem veškerého našeho snažení, pak neuspějeme. Štěstí je totiž spíše výsledkem toho, co děláme, čím se zabýváme, a vzniká tak, a to společně s pocitem smysluplnosti, jako „vedlejší produkt“. Manuál na štěstí bohužel nemám, občas by se docela hodil, ale tu svou životní dávku můžeme podporovat třeba tím, že si pro sebe nalezneme takové zájmy nebo činnosti, které nás upřímně baví, během kterých si příjemně odpočineme a ztrácíme pojem o čase. Zkrátka dělat to, co je blahodárné nejen pro tělo, ale také pro duši, obklopovat se vřelými vztahy a laskavými lidmi.

Jak reagujete na negativní komentáře na vaši tvorbu, které jste pravděpodobně jako každý umělec někdy dostala?

Beru si z nich pro sebe to nejlepší, konstruktivní, a zbytek se snažím házet za hlavu. Myslím si, že určitá zranitelnost umělce vůči kritice s časem slábne, jindy je to zase situační záležitost aktuálního rozpoložení. Vždy si ji ráda vyslechnu, protože může být odrazem toho, co je potřeba změnit, toho, co třeba nefunguje ideálně. Ale myslím si, že je důležité nenechat se kritikou pohltit příliš, uchovat si určitý odstup a vlastní pohled na věc. Dnes to vnímám tak, že mi jde především o to dělat hudbu tak nejlépe, jak v daný okamžik dovedu. Byla bych nerada, aby mě nejen neúspěch, ale třeba i úspěch přílišně definoval a formoval to, jakým směrem se v hudbě vydávám. Snažím se k ní přistupovat po svém, a dokud to baví mě i kapelu, pak je vše v pořádku.

Jak jste s vlastní hudební kariérou spokojená? Performerka Marina Abramovićová třeba zastává tento názor: „Když uvěříš své vlastní velikosti, je to smrt pro tvou kreativitu…“ Jak se vám její výrok zamlouvá?

Přiznám se, že jsem si vždy představovala, že touto dobou už to bude mnohem větší „vzrůšo“. Výhodou však je, že je stále na co se těšit – třeba na natočení prvního videoklipu, vydání kompletního CD a podobně. To mě naplňuje klidem. Poslední roky jsem hledala rovnováhu mezi studiem psychologie a hraním, avšak hudba obvykle skončila na vedlejší koleji, kde jsem si ji vyzvedla nazpátek ve chvíli, kdy jsem měla zase více času a volné ruce. Jsem ráda, že se mi daří tvořit nové věci, jejichž podoba se s časem vyvíjí. Cítím, že tento vývoj je pro mě nesmírně důležitý – neulpívat na stále stejných postupech, starých písních, ale být ochoten se změně jako takové otevřít.

To je rozhodně chvályhodný přístup, ale trochu jste mi utekla od původní otázky…

Tedy ano, s tímto výrokem se rozhodně ztotožňuji. Myslím si, že kreativní potenciál není něco, čeho můžeme jednorázově dosáhnout a tím to celé hasne, nýbrž něco, k čemu se celoživotně můžeme pokoušet přibližovat, a tím vydávat to nejlepší z nás samotných.

Pojďme k dalšímu tématu. Filozof a spisovatel Paul Valéry řekl: „Úkolem básníka není prožívat poetické stavy: To je soukromá záležitost. Jeho úkolem je vytvářet je u ostatních.“ Pokud jeho slova vztáhneme celkově na umělecký svět, tedy i na písničkářství, souhlasíte s tímto tvrzením? Máte pocit, že se vám daří vytvářet poetické stavy u ostatních, aniž byste tyto poetické stavy musela či chtěla prožívat sama?

Myslím si, že tak daleko jsem se zatím se svými písničkami nedostala. Pro teď to vnímám tak, že aby píseň vyprávěla nějaký příběh, který chci vyjádřit, nebo se o to alespoň pokouším, musím jej sama na nějaké úrovni zaznamenat, aby to pro mě bylo autentickou výpovědí. Emoce potřebuji sama prožívat, abych je mohla vkládat do slov či melodií písně… Možná že časem se toto změní a možná taky ne, nijak si v tomto ohledu nestěžuji. Mám dojem, že život se ve sterilní „bublině“, kde se neděje nic špatného, ale ani vzrušujícího, žít nedá. Tedy minimálně ne naplno a ne autenticky. Určitě jsou mnozí autoři, kteří dokážou hnout lidskou duší, aniž by cokoliv z toho, co popisují, sami prožili. Když si však vybavím písně, které se mě osobně dotýkají nejvíce, jsou to právě ty, které v sobě díky svým autorům nesou ryze niterní životní výpověď, a to mi většinou zní velmi líbivě.

Co chcete ještě letos zvládnout, abyste si řekla, že rok 2021 byl pro vás po umělecké stránce úspěšný?

Těch hudebních plánů si v hlavě nosím poměrně mnoho. Otázkou zůstává, zda se s ohledem na aktuální situaci naskytne dostatečný prostor je realizovat. Prvním krokem zůstává nahrát těch několik písní, které si dobře sedly po všech stránkách a které by snad mohly oslovit i posluchače. Kromě toho bych ráda pracovala na nových skladbách, které průběžně vznikají během těchto dlouhých měsíců, a postupně je nahrála s kapelou, až nabydou celistvých tvarů. Co se koncertování týká, loni to bylo bohužel slabší, většina domluvených koncertů, například ve spolupráci s Českým rozhlasem, byla z důvodu covidových opatření zrušena, ale doufejme, že letos se bude nejen živé hudbě, ale i kultuře jako takové, dařit mnohem lépe. To bych si moc přála. Ale především, abychom toto nelehké a nejisté období přečkali ve zdraví a v poklidu, pokud to jen trochu půjde.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.