Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Michal Poláš z kapely Jarem být: Je obohacující učit se respektovat názor ostatních

Michal Poláš z kapely Jarem být: Je obohacující učit se respektovat názor ostatních

3.3.2021 Hudba

Mladá opavská kapela Jarem být vydala své debutové album. Nazvala ho jednoduše Jarem a přináší 11 autorských písní, které provází příznačná melancholie, poetické nálady a přemýšlivé texty. Nad novou nahrávkou jsme si povídali se zpěvákem a frontmanem Jarem Být Michalem Polášem a klavíristkou Veronikou Frélichovou, kterým sekundoval bubeník Jan Stejskal.

Zvětšit obrázek

Opavská kapela Jarem být.

Ještě než se dostaneme k obsahu vašeho debutu, rád bych se zastavil u použité grafiky. Připomíná mi vzdáleně imaginaci Reného Magritta. V kruhu vidíme hlavu v klobouku, z něho vyrůstá kytice. Kdo je autorem této zdařilé vize a co má symbolizovat?

Michal: Říkáme mu Bůh jara a je to dílo ostravské umělkyně Zuzany Ježkové. Její námět vznikl po vytvoření několika ilustrací ke konkrétním písním. Měla upřímnou snahu pochopit, o čem která píseň je, a nakonec si vše dovolila shrnout v tajemné postavě s kloboukem, kterou jsme si ihned oblíbili. Myslím, že tím naše spolupráce nekončí.

Veronika: Bůh jara vzbuzuje u lidí různé otázky, což je dobře. Pro mě jsou otázky obecně důležitější než odpovědi.

Váš název je kombinace slov Jarem být. Znamená to, že chcete na rozdíl od básníka Františka Halase být jarem, nebo jde o nějakou metaforu k bigbeatové muzice? Jak svůj název interpretujete?

Michal: Je to jednodušší. Původní název kapely, Jarem beat, byl nápad dřívější zpěvačky Milady Jašové, která má dnes už svůj vlastní hudební projekt. V době mého příchodu za sebou měla kapela dva koncerty a nechtěli jsme se k historii obracet zády. Název jsme tak jen mírně upravili a vlastně jsme s ním spokojení, jiný už bychom nechtěli.

Veronika: Kromě odkazu na beat – rytmus – tam vidím jaro jako něco nového, svěžího, přinášejícího naději.

Kdo je vlastně frontmanem Jarem být? Jak to máte v kapele nastaveno?

Veronika: Frontmanem je Michal – zpívá, je nejvíce vidět, také nejčastěji skládá písně. Zajímavá situace je, že jsme si ho našli až jako posledního a poté, co zbytek kapely už spolu hrál. Rychle jsme se ale sžili a během čtyř měsíců sestavili úplně nový repertoár na koncert. Co se týče směřování kapely, jejího praktického chodu, ale i aranží písní, fungujeme tak, že o všem rozhodujeme dost společně. Říkám tomu „demokratická kapela“. Ne vždy je to ta nejvíce jednoduchá nebo efektivní cesta (úsměv).

Na albu najdeme 11 nových písniček, které pocházejí výhradně z vaší vlastní produkce. Měli jste z čeho vybírat? Přece jen kapela existuje dva roky…

Jan: Těch 11 skladeb jsou ty nejhranější na koncertech, které jsme dotáhli do finální podoby. Písniček máme o něco více, některé jsme na album nezařadili, další ještě potřebují naši péči, abychom je mohli později natočit a prezentovat.

Veronika: Naše první písničky – ty, které CD obsahuje – vznikaly docela rychle za sebou, teď už je proces tvorby pomalejší a snad i promyšlenější.

Pod velkou většinou textů čteme jména Michal Poláš a Veronika Frélichová. Mám pocit, že v obou případech vychází z autentických životních situací a krizí… Jak vaše příběhy vznikají?

Michal: Vznikají s kytarou. Melodie přináší text, jinak to neumím. A snad kromě písně Tři muži, která vznikla na motivy seriálu Peaky Blinders, jsou písně přetavením osobního prožitku či postoje.

Veronika: Moje písně vznikají skoro vždy z nějaké nespokojenosti – ze vztahů s lidmi, okolního dění. Takže trochu terapie, do toho vždycky chuť experimentovat se slovy, s jejich rytmem i s melodií a čekání, kam to člověka zavede.

Hudba vašeho debutu je naopak výsledkem tvůrčího snažení celé kapely. Můžete popsat váš tvůrčí proces? Co všechno předjímá finální podobu písní?

Michal: Abych řekl pravdu, hodně si ten tvůrčí proces užívám. Je vzrušující donést do kapely novou píseň. Nikdy to není stejné a záleží také na tom, kdo v jakém naladění přichází na zkoušku a jakou má zrovna chuť do toho vstoupit. Já pak dema ze zkoušek poslouchám při chůzi městem, to je pro mě důležité. Po týdnu jsou nové připomínky a celý proces několikrát zopakujeme, až zmizí nejvášnivější diskuse. Je obohacující učit se respektovat názor ostatních v kapele a také nechat prostor druhému, v tom máme před sebou ještě mnoho práce.

Vaše hudba se dá popsat jako senzitivní indie folk s lehkým nádechem do rockové muziky. Máte ve své stylové orientaci jasno, nebo spíše kašlete na škatulky?

Veronika: Na náš první plakát na koncert jsem napsala, že hrajeme folk-rock. Hned vznikla diskuse o tom, jestli to smazat, nebo ne i Taky už jsme slyšeli názory, že hrajeme pop-folk nebo alternativní folk. Myslím, že pro prezentaci kapely je dobré umět odpovědět stručně na obvyklou otázku „A co vlastně hrajete“? Takže já dál říkám „folk-rock“, teď si asi půjčím i „indie folk“.

Jan: Já osobně to hudební škatulkování moc nemusím, protože si myslím, že nezačleněná kapela má větší svobodu pracovat s různými stavebními prvky a může více experimentovat. Myslím, že nás ale hodně definuje akustická kytara, klavír a dvojhlas Michala a Verči.

Jeden z nejpůsobivějších textů jsem našel v písni Krájíme, v níž se zpívá: Spojení je teď vzdálené / s lidmi co ještě včera měli své vůně… Jak prožíváte současnou dobu? Z Michalových textů na mě dýchá mírně nostalgická skepse.

Michal: Byla to reakce spíše na minulé jaro. Že je z toho patrná skepse i dnes, už není moje zásluha…

Veronika: Tehdy by nás nenapadlo, že bude Krájíme tak aktuální i po roce. Současná doba asi není lehká pro nikoho, natož pro muzikanty. Naposled jsme koncertovali v září na Tančírně v Rychlebských horách, podzim pak strávili nahráváním CD ve studiu, teď hledáme mezi tou spoustou věcí, co dělat nemůžeme, ostrůvky toho, co se ještě dá.

V jedné písni se v refrénu zpívá: Není není není správná doba. Je reakce na současnost?

Veronika: Správná doba je nejstarší píseň z alba, vznikla před více než dvěma lety. Text je o bezmoci, snad až vzteku ze situace, kterou nelze ovlivnit, ač se člověk snaží, jak chce. Takže na současnost by to docela sedělo. Písně někdy překvapivě změní význam podle společenského kontextu, ve kterém se ocitnou.

Všiml jsem si, že jediným hostem alba je Zdeněk Gura na housle. Ve vaší kapele však houslistka je (Alice Petlachová). Jaký to má důvod?

Michal: Důvod je spíše prozaický. Alice je dnes jakýmsi externím poradním hlasem, ale kapelní fungování se neprotínalo s jejím trochu zdravějším životním stylem. Znáte to – vášnivé diskuze v hospodách do pozdních hodin, ale také třeba tréma na koncertech. Zdeňka jsme zapojili do nahrávání, protože jsme s ním plánovali odehrát vánoční křest alba. Nyní už hrajeme bez houslí, jen ve složení kytary – klavír – basa – bicí.

Jak chcete v současné době své album propagovat a dostat k lidem?

Jan: Album propagujeme hlavně přes Facebook a osobně. Je dostupné na Youtube, Spotify, Apple Music a dalších platformách. Máme také fyzické CD, které prodáváme, pár jsme jich poslali do médií.

Uvažujete například o nějakém křtu online? Případně o dalších formách kontaktu s fanoušky a posluchači?

Jan: Původně plánovaný křest v opavském Kupe byl přesunutý. Dostali jsme možnost odehrát online koncert, ale nakonec jsme se dohodli, že zvolíme odlišnou formu. Aktuálně připravujeme pár skladeb z CD v akustické podobě. Já hraji na perkuse, Verča na ukulele a zbytek na akustické kytary. Pokud to současná situace dovolí, natočíme raději pár videí někde v přírodě s lo-fi zvukem a třeba v této formě odehrajeme i malý lesní open-air koncert.

 

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.