Dej jim světlo! Polách, Bártová, Slíva a další básníci reagují na ruskou agresi proti Ukrajině

Co na tu strašnou válku říct? I lyrici najednou musí nadávat jako dlaždiči. Tak jako valašsko-ostravský básník Jakub Chrobák (1974). V jeho textu se ozývá Majakovskij, Magor a také karpatští zbojníci.

JAKUB CHROBÁK

***

Putine, ty vyjebaný zmrde,
to kvůli tobě nikdy už
nebe nad Kyjevem
nebude rudé.
Už nafurt bude červené.
A to je barva krve
tvou hnátou do půdy vtlačené.
Ta červená je
krásných živých lidí krev,
tak hoř, navždy hoř,
a poslouchej ten bolestiplný řev:
Putine, ty vykurvený zmrde,
to je to jméno,
co napořád ti zbude.

*

Také básnířka Nela Bártová (1998) reagovala bezprostředně. A válčí, byť na papíře. Takový už je úděl básníků. Podat pokud možno nesmrtelné svědectví o smrtonosných válkách.

NELA BÁRTOVÁ

***

svět hledá sandál
ztratil botu do páru
já?
bojím se co řeknu
nad dvacátým třetím panákem
ale předpokládám
že něco jako
v úterý tě vykoušu
trapas
ale co dělat
když na nic jinýho nemyslím
koupím jmelí se třpytkama
a jedu
s pravdou budu opatrná
zamáčknu skleněnou slzu
stojím
tančím
válčím

*

Petr Hruška (1964) přidal k příspěvku tento komentář: „Báseň je ze sbírky Auta vjíždějí do lodí a napsal jsem ji už v roce 2007. Ta Ukrajinka, se kterou jsem tenkrát v rychlíku sdílel společné kupé, měla ve tváři něco nevýslovně opuštěného i odhodlaného. Myslím na ni od té chvíle pořád a myslím na ni teď více než jindy.“ V neděli pak přišla od básníka další zpráva: „Na čtení v Polsku v sobotu jsem učinil slib – dokud se situace úplně nezmění a Rusové neodtáhnou z Ukrajiny, budu každé své čtení, kdekoliv a kdykoliv, začínat a končit větou Putine, jdi do prdele!“

PETR HRUŠKA
TVÁŘ

Ukrajinka spala stočená,
jako ten,
kdo umí šetřit místem a teplem.
Snad i snem.
Teď už zase sedí.
Skvrna v její tváři
vypadá jako stáří,
svědivý ekzém z dětství,
propuklá horečka,
skrývaný pláč.
Nebo jen otisk sedadla
mezinárodního rychlíku,
svištícího
nekonečnou plání
a němými rákosinami.

*

Ostravská básnířka Tereza Doležalová (1997) popřála Ukrajině a Ukrajincům, aby ta strašná noc jménem VÁLKA brzy skončila.  

TEREZA DOLEŽALOVÁ
ráno (druhé)

šla jsem do kuchyně
rozsvítila jsem malé světlo
abych viděla na to, co umývám
chvíli se elektricky loučilo
a zmizelo

dej jim světlo
dej nám všem

*

Petr Čichoň (1969) nabídl text ze své poslední sbírky Borderline Frau, která je zasvěcena střední Evropě a jazykům tohoto geopolitického prostoru. Vždyť města Lvov a Černigov (v pondělí na Černigov čili Чернігів padla ruská bomba) patřila do první světové války k Rakousko-Uhersku a z Vídně tam jezdilo několik rychlíků denně. Ukrajinský překlad má na svědomí Tetiana Okopna, v přiloženém videu lze báseň vyslechnout v čase 15:30.

PETR ČICHOŇ
***

STŘED EVROPY JAKO ŽENA,
Venuše a pěna,
milenci vrátní. 

Střed Evropy jako žena,
zraněná téry, dehty,
Evropa tvrdá jako nehty.

ЦЕНТР ЄВРОПИ, НАЧЕ ЖІНКА,
Bенера і піна.
Коханці прибрамні. 

Центр Європи, наче жінка,
вкрита смолою і дьогтем.
Європа тверда, наче нігті.

*

Martin Šenkypl (1984) pochází stejně jako Petr Čichoň z Hlučínska a ke své básní jen stručně poznamenal: „Připsáno obětem.“

MARTIN ŠENKYPL

***

Kráčíme po kolejích,
po kterých už vlaky dávno nejezdí.
Našlapujeme na pražce
na kterých jsou
nápisy:
Auschwitz
Treblinka
Osvětim. 

Nerozumíme těm slovům,
chybí jim spojky a souvislosti.

Navíc,
proč bychom se trápili přemýšlením
když je tak
krásný den
na konci září.

*

„Ukrajinský levkoy je plemeno kočky domácí s velmi originálním vzhledem: je bezsrsté a se zahnutýma ušima. Plemeno není zatím uznáváno žádnou mezinárodní chovatelskou organizací, pouze ukrajinskými a ruskými chovatelskými kluby,“ uvádí česká Wikipedia. Opavský literát Ondřej Hložek (1986) k následujícímu textu poznamenal: „Paradoxem je, že ta báseň vznikla loni.“

ONDŘEJ HLOŽEK

***

Já smrtelník
jako ukrajinský levkoy
nahý a vyplavený na břeh města
nemám oči nemám uši nemám srst
nemám šanci to celé pochopit
Někdo tu za mě píše příběh
o mých vlastních pochybách
co létají vzduchem jako popel
Tím povětřím
odkud před chvílí zavanul
mastný dým mých vlastních prarodičů
Spalovna v pobořené čtvrti
jednoduše nestíhá

*

Básník David Bátor (1974) z Branky u Opavy dodal k zásilce následující post scriptum: „PS. Beru si prášek od bolesti, bo se to kurva nedá vydržet. V noci jsem mluvil s mimozemšťany. Řekli mi, že ty jaderné hlavice zablokují. Nepůjde to spustit. Asi jsem totální magor. Ale mám poslední dobou velmi zvláštní vize spojené se světlem. Kéž by to byla pravda. A třeba to tak bude. Bylo by to fajn. Nemyslíte?“

DAVID BÁTOR
PŘÁNÍ 

Již delší dobu nerozumím
agresivitě na této planetě.
A přeji si jediné:
„Ať všechny zbraně pohltí zem!“

DAVID BÁTOR
MODLITBA

Tarasi Ševčenko
povstaň z hrobu!
Zastav navždy
tu ruskou zlobu!

Jsi nesmrtelný,
tak můžeš jít!
Soudruha Putina
řádně umravnit!

Nemyslím na vraždu,
to ani omylem!
Prostě mu do úst
vložíš jiný šém!

A do mozku a srdce
vložíš program lásky.
Pak shoří jeho démoni
a nastane konec války.

(v Brance u Opavy 26. 2. 2022)

*

Vít Slíva (1951) píše: „Ten sen se mi po jedné z operací skutečně zdál…“

VÍT SLÍVA
KOLONA

Uprostřed říjnové noci
spatřil jsem ve snu kolonu sanitek,
jak je z ní náhle kolona tanků.

To jsem se na chvíli ocitl
v dávné srpnové noci nad Vltavou?
ptal jsem se,

a kde by mě napadlo,
že jsem byl na chvíli
u Dněpru na konci února!

26/2/2022

*

Básník Radovan Jursa (1970) poslal tři básně a jakožto kardiochirurg mimochodem připomněl, co je to lékařská přísaha. Co znamená lidský život. A jak nesmyslná je pro chirurga (Jursa provádí i transplantace ledvin a dalších orgánů) každá válka. Jedni střílejí, druzí dávají rozstřílené vojáky znova dohromady, pokud je to ještě možné. 

RADOVAN JURSA

***
28 ledna 2022

Zdálo se mi
že kolem projíždí konvoj
spánek je pryč
okno dokořán
hukot je skutečný
navléknu župan
obcházím dům
mrazivé bezvětří
dokud v měsíčním světle
nespatřím na jabloni
viset včelí roj
a to je teprve leden
říkám si

24. února 2022

Mám v sobě lom
už měsíc mě budí odstřely
dnes nad ránem
jsi to musel slyšet taky

26. února 2022

Nikam nejdu
nikomu neodpovídám
nic nepodepisuju
všechny skleněné
lžíce jsou zlomeny

Řekls mi že nevíš
na čí straně je pravda
já to vím přesně
pravda je na straně
mrtvých

*

Roman Polách (1986), který v těchto dnech o válce na Ukrajině diskutuje z pozice pedagoga Ostravské univerzity také s budoucím učiteli, dumá nad zásadní otázkou.

ROMAN POLÁCH

*** 

Ty ještě žiješ?
ozvalo se z tíživého reproduktoru vesmíru
nic není položeno na uchu a operátor leda tak víra ve vítr
Ty ještě žiješ?
kolem sebe úplné nic jako když válka rozmetává jednotlivé klouby smyslu od sebe
přesto odhazuje odpověď jako vylétajícího ptáka před sebe
jedno či bílého černého či barevného protože let je svoboda
možná mluví se ženou možná mluví s bohem možná má štěstí a je to pomatenec
protože vrcholný rozum velí na to nemyslet
a blázen lásky a hrůzy myslí na toho sestřeleného ptáka
jehož ostatky se rozloží do deseti let a nemají nárok na věčnost

*

Báseň Pavla Petra (1969), který v roce 2020 vydal v ostravském Protimluvu sbírku Eféb směje se mezi jinými slovy, přistála v e-mailu během editace tohoto soboru, aniž byl literát vyzván ke spoluúčasti. Telepatie.

PAVEL PETR

***

Podkovaná blecha.
Na nádvoří Kremlu.
Že bych si poskočila?
Ani částečka hmoty se neztratí.
Ze štípaných lidských vlasů.
Což jsou struny na balalajce.
Nad mapou Zakarpatska.
Umělé hmoty.
Zrnko máku.
Polovina hroznu.
Skořápka broskve.
Už jsi měl dost?

*

Editor Chvilky poezie Ivan Motýl (1967) vyrazil 24. února ke slovensko-ukrajinským hranicím. Tedy k Zakarpatí, o kterém se zmiňuje Pavel Petr v předchozím textu.

IVAN MOTÝL
UKRAJINŠTÍ ROMOVÉ

třiatřicetiletá Renata Baloghová
(červená kabelka, Karpaty v zádech)
střídá romštinu, maďarštinu
ukrajinštinu a rusínštinu
(odpolední matiné s Radio România Cultural)
zkouším to rusky
(ukrajinská stanice Шансон pouští Bulata Okudžavu)
nemá problém, pak ale vystřelí přes rty
téměř bezchybnou češtinou
(dlouholetá vykořisťovaná pracovní síla z Prahy)
„Já umím všechny řeči, Putin se nedomluví s nikým. Putin je čort a patří do pekla!“
Babylonská věž, s níž tentokrát třese Kreml

(25. února na přechodu Малі Селменці – Veľké Slemence)

*

Dominik Bárt (1998) z Ostravy k následujícím textům připsal: „Básnicky k současné situaci nemám co říct. Maximálně jsem našel dva krátké texty, které sice ani zdaleka neodrážejí tuto konkrétní situaci, ale odrážejí ten pocit lidské marnosti, který mi teď stojí v cestě více než kdy dříve.“

DOMINIK BÁRT

***
Sucho je v ústech
po velkých slovech. 

***

to vzývání obráceno nazpět
ta ozvěna z druhé strany
silná jako lidská hrdost

proč by nemohla být napřímo
zabodnuta v pohled člověka

*

František Hruška (1998) dobře ví, jak Rusové milují hru v šachy. Ale nejsou šachy jako šachy.

FRANTIŠEK HRUŠKA
ШАХМАТЫ

Zatímco zbytek světa si vystačí s šachy
ten Rus hraje šachmaty

A divné siluety v oknech
divné siluety
hranou do ledničky
shrábnou tu slávu
a jen tak bezděčně
si ji nalijou do misky
s cereáliema

Jen tak bezděčně
slávu matky Země

do misky s cereáliema

*

A nakonec Robert Fajkus (1967). Další básník v lékařském plášti. Zdůrazňuje, že nejde o báseň, jen o pozdrav.

ROBERT FAJKUS

*** 

Ukrajině
svýma gramlavýma rukama
posílám Pannu Marii
všem raněným a umírajícím chlapcům.

*

Básně přicházejí i po uzávěrce. Takto na ruskou agresi reaguje Jan Vrak čili Tomáš Koudela (1967).