Herečka Viktória Pejková se loučí s Komorní scénou Aréna rolí Verunky v Našich furiantech

Odcházíte z Komorní scény Aréna? Z jakého důvodu?

Primárním důvodem je to, že jsem dostala příležitost být součástí ročního rezidenčního programu s názvem  „Odolnost pro budoucnost“ souboru Tanterhorse, který je kombinací výzkumu, tvorby a divadelní praxe. Jednou z jeho koordinátorek je performerka, choreografka a režisérka Miřenka Čechová, s níž už jsem měla možnost spolupracovat v jiném projektu, který byl součástí Move Festu v Ostravě v roce 2020 a kvůli kterému jsem se i konkurzu zúčastnila. S příchodem této příležitosti jsem si ale také uvědomila, že se budu muset rozhodnout, jakým směrem se chci dále vydat. Věděla jsem, že není možné skloubit angažmá s působením v takovém projektu, který je časově náročný a celý se víceméně odehrává v Praze. Velkou roli v tom také sehrál fakt, že jsem si uvědomila, že se potřebuji dál rozvíjet, učit se, tvořit, sbírat inspiraci a možná se i více angažovat v tvorbě jako takové. Také se pokusit zbavit strachu z neznáma, z budoucnosti a přijmout skutečnost, že život je nevyzpytatelný, mnohdy krutý, ale také přináší jasné okamžiky, kvůli kterým má cenu poslouchat své touhy a následovat je. Proto jsem se rozhodla opustit můj tříletý domov, který byl mým útočištěm v dobrém i ve zlém, a následovat neznámo, ve kterém, doufám, najdu svou cestu.

V sobotní premiéře Našich furiantů na domovské scéně budete hrát postavu Verunky. Čím je pro vás Verunka zajímavá?

Ráda bych řekla, že je pro mě role Verunky inspirativní, zajímavá a že mi do života něco málo dala. Ale to by tak docela nebyla pravda. Na druhé straně, i když to pro mě není přelomová role, tak i přesto je pro mě příjemná, hravá a důležitá, protože s ní prožiju poslední premiéru v Komorní scéně Aréna. Je to role, která byla jistý čas mou součástí a se kterou se ještě nějaký ten čas budu potkávat. Role, se kterou jsem několik měsíců seděla na zkouškách a se kterou jsme společně marně hledali správnou intonaci v písních. Možná kdyby autor věnoval část příběhu jejímu vnitřnímu světu, uviděli bychom v ní něco víc, něco „zajímavého“. Ale to už bychom vyprávěli asi jiný příběh.

Jste původem Slovenka. O našich furiantech se říká, že je to mimo jiné hra o české mentalitě. Existuje podle vás něco takového jako národní identita?

Národní identita nás definuje. Určuje, kým jsme. Je důležitou součástí každého člověka.

Vnímáte nějaký rozdíl mezi českou a slovenskou mentalitou?

Rozdíl vnímám nejvíc ve způsobu osobního projevu. Slováci jsou více temperamentnější, emocionálnější a expresivnější.

A jak byste definovala svoji mentalitu?

Jako bouři. Možná jako letní bouři. Jsem jako věčné dítě v těle staré ženy. Jako člověk, tvořený nekonečným množstvím podstatných jmen. Tvořený cílevědomostí, hravostí, radostí, nadšením, snovostí, láskou, soucitem, nadějí, lehkostí, temperamentem, vášní, odhodláním, zbrklostí, netrpělivostí, dětskostí, ženskostí, naivitou, uvědomělostí, ale i bezmocí, beznadějí, smutkem, strachem, hněvem, vztekem, sobeckostí, leností a zranitelností.  To všechno je součástí mého já. To všechno se ve mě mísí v jakémsi chaosu, který jde těžko zachytit a zpomalit.

Vrátím se ještě k vašemu odchodu do Prahy. Co si s sebou v duši odvážíte z Ostravy po několikaletém pobytu a hraní v tomto městě?

Vzpomínky. Přátelství. Zkušenosti. Odvahu. Samostatnost. Vděčnost.