Nová posila Komorní scény Aréna Maximilián Dolanský: Ostrava mě příjemně zpomalila, Praha je šílená

Jste z herecké rodiny. Média se o vás často zajímají hlavně skrz rodiče. To asi pro mladého kluka není vždy snadné.

Je to takový můj úděl. Beru to tak, jak to je. Každý vyrůstá v něčem jiném. S tím vědomím, že mám šikovné rodiče, kteří jsou vidět, jsem do hereckého řemesla šel. Věděl jsem, co mě čeká. Od rodičů mi to taky bylo nastíněno velmi brzy. Snažím se, aby za mě hovořila moje práce a ne jméno.

Cítíte někdy tlak, že musíte svému okolí dokazovat něco víc než někteří kolegové?

Nevím, jestli musím, ale někdy to cítím, že lidi ode mě automaticky očekávají něco navíc. Mají pocit, že já na tom budu podobně jako rodiče. Kdybych se přitom sám nerozhodl, že budu hercem, tak o mě veřejnost vůbec neví.

Kým by byl vlastně Max Dolanský, kdyby nebyl hercem?

Měl jsem dětský sen pracovat se zvířaty, takže si myslím, že bych asi pracoval v zoologické zahradě. Vždycky jsem měl rád tygry. Když jsem byl dítě a šli jsme do zoologické zahrady, pavilon šelem byla povinnost navštívit. V průběhu puberty z toho ale sešlo, herectví potom všechno předčilo.

Snažili se vás rodiče odradit od herecké profese?

Neřekl bych, že mě odrazovali, spíš se mě snažili chránit. Je to přece jen nestabilní práce. Někdy ve dvanácti, když jsem se o herectví začal zajímat, jsem vyslovil přání, že bych chtěl jít na konzervatoř. To byla taková bouřlivější diskuze. V patnácti jsem si to ale potom prosadil. Ve chvíli, kdy ze mě skutečně cítili, že to není jen nějaký postoj, ale že mě to doopravdy táhne k herectví, tak mě začali podporovat.

Většinou mladí herci odcházejí z Ostravy do Prahy, nikoliv naopak. Co vás zaválo do ostravské Arény?

V první řadě to, že přišla ta nabídka. Bylo to ale hlavně o mém momentálním rozpoložení. Uvažoval jsem o ukončení studia na konzervatoři. Taky jsem chtěl trochu zpomalit. Pět let jsem se pořád za něčím hnal. A chtěl jsem vždycky dělat divadlo, vyzkoušet si angažmá, takže mi to přišlo jako skvělá příležitost potkat nové lidi.

Mluvíte o konzervatoři. Často to slýcháme z úst samotných herců, že když už natáčeli na škole, tak pedagogové na to nekoukali moc pozitivně. Jak to bylo u vás?

Jsem podle mě docela zdatný v komunikaci. Co vím od studentů teď, tak učitelné jsou velmi benevolentní. Já jsem všechno dohnal a vždy jsem s nimi mluvil na rovinu. Není dobré je tahat za nos. Z konzervatoře mám maturitu, ale ne absolutorium. Šesťák jsem nedokončil.

Mrzí vás to dnes z nějakého důvodu?

Asi kvůli lidem, protože kolektiv jsme tam měli skvělý. Konzervatoř je jedna velká rodina. Momentálně si neumím představit, že bych ještě studoval, když si uvědomím, kolik toho mám. Asi bych nezvládl k tomu ostravskému angažmá plnit ještě nějaké školní normy.

Maximilián Dolanský. (Foto: Roman Polášek)

Patříte jednoznačně mezi nové tváře KSA, které by měly soubor něčím změnit. Aréna teď prochází jistou transformací, o čemž jsme se v  Ostravanu bavili nedávno i s ředitelem divadla Jakubem Tichým. Jak vám to zní, že jste toho součástí? Je to zavazující?

Nevím, jestli zrovna zavazující, ale každopádně nám to bylo řečeno, když jsme přicházeli, že bychom měli být takový nový svěží vítr. Určitě si to ale uvědomuju. Budu se snažit odvádět nejlepší práci, které jsem schopen, ale to dělám, kudy chodím. Od kolegů někdy slýchám, že nabíráme trochu jiný směr.

Narodil jste se v Praze, jste odkojen Prahou. Ostrava je úplně jiný svět. Jak jste se s ním sžil?

Dost pendluju mezi Prahou a Ostravou. Nepřipadá mi to úplně zdravé, protože mám pocit, že nejsem nikde zcela zabydlený. Stále se sžívám. Mně je Ostrava sympatická tím, jak to tady žije, ale přitom cítím oproti Praze určité zpomalení, které je velmi příjemné. Co si budeme povídat, Praha je v tomhle šílená. Život tam je takový urychlený.

Na Ostravsku jsou lidé přímočařejší. Asi vás tady pošlou dřív do háje než v Praze. To už jste taky pochopil?

(smích) To asi jo. Pojmenoval bych to jako takovou férovost. V Ostravě lidi asi tolik nepotřebují věci zaobalovat a mazat med kolem huby, i když samozřejmě to nelze zobecnit. Zároveň mám dojem, že jsou tady lidé milejší než v Praze. Kdekoliv. Více se tady lidé usmívají. Možná je to tím, že Praha je prostě tak moc rychlá a na nic tam není čas.

Cítíte, že by vaše ostravské angažmá mohlo mít delší trvání?

Upřímně? Jsem hodně mladý, takže i kdybych tady byl nějakou delší dobu, tak toho budu mít pořád hodně před sebou. Rozhodně nikam neutíkám. Chci se tady rozvíjet, co to půjde.

Ze zkoušky inscenace Sexuální perverze v Chicagu. (Foto: Roman Polášek)

Vaší první premiérou v Aréně bude inscenace Sexuální perverze v Chicagu. Příběh o partičce lidí, která se tak trochu hledá. Když jsem sondoval, oč tam kráčí, a viděl, že tam hrajete vy i Valentýn Pokorný, řekl jsem si, že tohle divadlo postavilo na míru těm dvěma mladým nováčkům v souboru, pletu se?

Asi se nepletete. Je to super začít takovou fakt komorní věcí. Máme tím pádem více času se poznat s panem Krejčím, který to režíruje, více profesně i lidsky. Je to velmi intenzivní práce, byť je nám to poněkud šité na míru. Ten text je skvělý o hledání sebe sama a o komunikaci mezi lidmi.

V čem spočívá ta intenzita zkoušení s Ivanem Krejčím?

Mám z něj trochu pedagogický pocit, ale je to super. Ta hra je svižná a nebere si servítky. Je to velmi přímočaré.

Název inscenace Sexuální perverze v Chicagu nemusí na konzervativnější diváky působit nejlépe. Už jste to trochu nakousl, ale kdybychom měli jít více pod poklici, o čem inscenace vypráví?

Pro mě je to o hledání štěstí. Je to vlastně až takový tragikomický příběh. Je to mnohdy velmi smutné, ale kdyby ti lidé začali jinak jednat a přemýšlet, mohli by být mnohem spokojenější, což asi sedí na spoustu lidí i v reálném životě.

Vaše postava se jmenuje Bernie. Jste si podobní?

To bych řekl, že stoprocentně ne. Bernie je šílený pohádkář a docela velký manipulátor. Má v životě jen svého jediného kamaráda Danyho. Bez něj by snad ani nemohl žít, protože by nikdo jiný nevěřil těm jeho skvělým historkám, které si vymýšlí.

Ze zkoušky inscenace Sexuální perverze v Chicagu. (Foto: Roman Polášek)

Když tedy říkáte, že Bernie je jiný, jak na takové roli pracujete?

V tom je divadlo krásné. Nikdy na to nejste sami. Zatím to mám tak, že na první čtenou zkoušku se snažím jít vždycky v podstatě bez názorů. Vím, že režisér to může uchopit jinak, než jak si to vymyslím, a čeká mě velký proces hledání. Beru práci na roli jako kolektivní, protože kromě režiséra je tam ještě dramaturg. Hledá tu nejlepší cestu společně. Jasně, potom je to už hlavně vaše práce, protože doma v pokoji dumáte nad tím, jak postavu uchopit. Musí to zapadat do celku. Jsme s Berniem hodně rozdílní, ale jestli jsme v něčem podobní, tak asi v intenzitě projevu, když něco vysvětlujeme.

Jak moc jste se znali s Valentýnem Pokorným, než jste se potkali v Aréně?

On byl ročník nade mnou na konzervatoři. Znali jsme se spíše okrajově, dalo by se říct, že jsme byli známí. Před nástupem do Arény jsme spolu nikdy netvořili. Že jsme oba přišli do Ostravy v témže okamžiku, nás stmeluje a troufnu si říct, že se z nás stávají dobří přátelé.

Premiéra je za rohem. Co nervozita?

Ta tam určitě je. Přichází sama od sebe, nechci se v ní utápět. Je to jistě dané i tím, že je to moje první inscenace v Ostravě. Chtěl bych co nejvíc ukázat, co ve mně je. Doufám, že se to lidem bude líbit. Je to fakt zábava, ale má to i podtext určitého sdělení, aby se divák zamyslel.