Aneta Mikušťáková patří k úspěšným mladým recitátorkám, které se prosazují i na celostátní úrovni. Dvakrát zvítězila na Wolkrově Prostějově, získala Cenu Vladimíra Justla na Poděbradských dnech poezie a uspěla také na Mezinárodním festivalu poezie ve Valašském Meziříčí. Výrazné místo v její tvorbě mají texty spojené s Ostravskem a jeho historií. Příběhy hornických vdov pro ni nejsou jen literárním tématem, ale také osobní záležitostí, která se dotýká její rodinné historie. Jak se dá prostřednictvím recitace vyprávět o kraji, jehož minulost člověk nosí v sobě?
Foto: Magdaléna Nitrová
Recitaci se věnujete už několik let a v posledních letech se vám mimořádně daří. Vyhrála jste Wolkrův Prostějov, získala Cenu Vladimíra Justla na Poděbradských dnech poezie a uspěla také na Mezinárodním festivalu poezie ve Valašském Meziříčí. Kdy se pro vás recitace stala něčím víc než koníčkem?
Zlom u mě nastal v maturitním ročníku na gymnáziu. Hlásila jsem se na umělecké vysoké školy a podařilo se mi dostat na Katedru výchovné dramatiky DAMU. Najednou ze mě opadl tlak na výkon a začala jsem přednes vnímat víc jako osobní výpověď a radost ze svobodné tvorby.
Ve vašem repertoáru mají důležité místo texty spojené s Ostravskem a jeho historií. Právě s příběhem hornických vdov jste uspěla i na recitačních přehlídkách. Čím vás přitahují témata našeho kraje a proč podle vás stojí za to je přenášet na jeviště?
Na lidech z našeho kraje mám ráda takovou tu přirozenost. Že si na nic nehrajeme, nad nikoho se nepovyšujeme a jsme prostě sví. Na to se snažím při přednesu pamatovat. Být tam sama za sebe a ten čas na jevišti si s publikem společně prožít, když už před ním stojím.
Za úspěšným přednesem je spousta práce s textem. Jak vypadá vaše příprava a podle čeho poznáte, že jste našla správný klíč k jeho interpretaci?
Nejdůležitější a zároveň nejdelší je pro mě samotný výběr textu. Měl by se mnou nějak rezonovat a zároveň by měl být kvalitní. Často hledám i podle autora. Když cítím, že jsem nakročila správným směrem, většinou to poznám přirozeně. Zároveň se snažím o sebereflexi: co už je moc, kde ubrat a kde naopak přidat. Pomáhá mi také zpětná vazba od lektorů a dalších lidí, kteří se přednesu věnují a vnímají ho podobně jako já.
Ve vašem repertoáru se potkávají velmi rozdílní autoři – od Sylvy Fischerové přes Ernsta Jandla, Christiana Morgensterna a Joachima Ringelnatze až po Petra Nikla. Musí vás text oslovit osobně, nebo vás někdy přitahuje i tím, že je pro vás interpretační výzvou?
Určitě tam musí být od začátku chuť s textem pracovat, ponořit se do něj a nebát se hledat a objevovat různé interpretační klíče. Ráda si vybírám i kontrastní texty. Myslím, že je dobré při přednesu rozšiřovat svou paletu poloh. Je to pak i milé překvapení pro diváky, kteří už od recitátora mohou očekávat určitý typ textu a interpretace, ale místo toho přijde osvěžující změna.
V současnosti se věnujete také příběhům hornických vdov, které jsou úzce spojené s historií našeho kraje. Jak jste se k nim dostala?
Už delší dobu jsem cítila potřebu se tímto tématem zabývat. Děda pracoval jako důlní záchranář a při výbuchu na dole 1. máj v roce 1981 utrpěl vážné popáleniny. V nemocnici pak strávil skoro rok. Situace byla vážná, nevědělo se, jestli se vůbec vrátí domů k rodině, a babička navíc v té době zjistila, že čeká miminko. Podobných situací ale bohužel bylo v našem kraji nespočet. A někteří chlapi takové štěstí jako můj děda neměli.
Hodně ve mně zůstalo také po zhlédnutí dvoudílného dramatu Dukla 61. S rodinou nás pozvali na premiéru v Havířově, protože děda je bývalým předsedou Klubu hornických důchodců dolu František v Horní Suché. Tehdy mi bylo třináct a pamatuju si, že mi trvalo dlouho ten zážitek nějak zpracovat.
Krátce nato jsme se s taťkou jednoho podvečera jen tak zajeli podívat do Dolní Suché, kde důl stával. Tehdy tam ještě byla administrativní budova a pan hlídač nás provedl. To všechno ve mně dlouho tlelo a nakonec to chtělo ven.
Jako způsob, jak tyhle pocity zpracovat, jsem si zvolila přednes. Dlouho jsem hledala, jak téma uchopit a co vlastně chci říct. Pak se mi do rukou dostaly Hornické vdovy Kamily Hladké a já věděla, že tudy by to mohlo jít.
Aneta Mikušťáková. (Foto: Zdeněk Smolka)
Mohla byste přiblížit příběh, který vás zasáhl nejvíc? A jak jste se rozhodla ho při přednesu uchopit?
Z výpovědí vdov mě nejvíc zaujal příběh Olgy, která při neštěstí na dole Dukla v roce 1961 přišla o manžela Františka. Tehdy spolu měli desetitýdenního syna. Olze bylo pouhých jednadvacet let, stejně jako je teď mně. Představa takové ztráty a bolesti je pro mě skoro nepředstavitelná.
Věděla jsem ale, že samotný Olžin příběh nestačí. Nechtěla jsem, aby přednes sklouzl k patosu a přehnané ponurosti, aby to pro diváky byla jen „ždímárna“ emocí. Hledala jsem text, který by s jejím příběhem nějakým způsobem komunikoval a pomohl mi vyjádřit i vlastní postoj. Pak mi v červnu na celostátním kole Wolkrova Prostějova Vítězslav Adamec daroval svou sbírku Odłamki, ve které na mě čekal Uhloslam. Najednou mi do sebe obě věci zapadly.
Propojila jsem tedy výpověď z Hornických vdov s Adamcovou básní. Právě ten kontrast mi umožnil zachovat opravdovost příběhu a zároveň do přednesu dostat i vztek nad tím, co se stalo. Hlavním tématem je pro mě opravdovost. Prostě se to stalo, tak to bylo. Nic víc, nic míň. A zároveň je v tom určitý vztek nad tím, že se tomu nepředešlo. Uhlí prostě mělo větší hodnotu než lidský život.
Ukázka propojení obou textů:
Kamila Hladká: Hornické vdovy
„Přišli dva pánové z Dukly, kteří mě znali z kantýny, a byli celí uplakaní. Vytáhli papír, kde bylo napsaných těch sto osm mrtvých horníků, koktali. Dívala jsem se, František tam měl fajfku, tak říkám dobré. Ještě jsem se ptala na známého Edu a odpověděli, že je taky mrtvý, zase jsem odpověděla: ‚Tak dobré.‘ Seděla tam maminka, dvě tety a ještě sousedka. Hleděly na mě. Byla jsem v šoku. Asi tak po hodině povídám: ‚Mamko, kdo to tu vůbec byl? A co mi to ukazovali za papíry?‘ Vyletěla jsem na dvůr a viděla prapory na Dukle. Běžela jsem k šachtě, tam už byl dávno chaos. Lidi, záchranky, policajti, hasiči…, bylo to hrozné.“
(HLADKÁ 2019: 28–29)
Víťa Adamec: Uhloslam
Žereme uhlí
Šňupeme koks
k němu masox
Rubání rubání
všechny smutky zahání
(ADAMEC 2025: 22)
Hornictví je pro Ostravsko mnohem víc než kapitola v učebnici dějepisu. Proměnila práce na těchto textech váš pohled na hornickou minulost a osudy lidí, kteří ji prožili?
Spíš, než že by mi ten pohled proměnila, mi práce na textech prohloubila vztah k hornictví i sepětí s naším krajem. Už to pro mě není jen nějaký příběh, který se kdysi stal. Vnímám za ním tvrdou dřinu, lásku, bolest, utrpení a pravdu bez příkras. Prostě takhle to bylo.
Jak se vám přednášejí příběhy se silným emocionálním nábojem? Je pro vás jiné pracovat s osudy skutečných lidí než s experimentální poezií, jazykovými hříčkami a absurdním humorem?
Určitě cítím větší zodpovědnost za to, jak celý text uchopím a co jeho prostřednictvím přenesu na diváky. Myslím, že kdybych neznala naši rodinnou historii a nejezdila za babi a dědou na kole kolem dolů a po hornické krajině, asi bych si na tenhle text netroufla.
Co mě ale při práci bavilo, byla intonace a důrazy na předposlední slabiku. S tím jsem si opravdu vyhrála. Taky jsem babičku poprosila, aby mi jednu přímou řeč Olžina otce přeložila do našeho nářečí, po našimu. Když jsem si totiž text poprvé četla nahlas, říkala jsem si, že ten tata to přece musel říct po svojemu.
Může recitace pomáhat uchovávat místní paměť a přibližovat mladým lidem příběhy předchozích generací? A je pro vás důležité, aby literatura, kterou přednášíte, měla vztah k regionu, odkud pocházíte?
Myslím, že člověka vždycky ovlivňuje prostředí, ve kterém žije nebo ve kterém vyrůstal. Vnímám, že historii našeho regionu mám někde hluboko v sobě zakořeněnou, a tak se často stává, že při přednesu vyroste na povrch.
Recitace podle mě určitě nabízí interpretovi možnost vyjádřit svůj postoj nebo názor, případně upozornit na téma, které považuje za důležité.
Aneta Mikušťáková. (Foto: Zdeněk Smolka)
Zvítězila jste na Wolkrově Prostějově, jedné z nejvýznamnějších celostátních přehlídek přednesu v Česku. Co pro vás tato vítězství znamenají? A čím je podle vás právě tato přehlídka výjimečná?
Na Wolkráči člověk zažívá čistou inspiraci a potkává lidi se stejnou vášní a chutí k přednesu. Ocenění beru jako velkou čest a uznání za kus odvedené práce s textem. A pak je radost přednášet znovu na závěrečném večeru při předávání cen. To už je pro mě odměna, bez stresu. Prostě čirá radost a předávání si energie s publikem.
Nedávno jste uspěla také na Mezinárodním festivalu poezie ve Valašském Meziříčí, kde se setkávají čeští a slovenští recitátoři. Jaká byla letošní zkušenost? A v čem se tato přehlídka liší od Wolkrova Prostějova?
Letošní účast pro mě byla trochu hektičtější, protože náš ročník na DAMU byl naplno ponořený do příprav festivalu DVD (Děti – Výchova – Divadlo). Čas strávený ve Valmezu jsem si ale nakonec moc užila a taky si trochu odpočinula od každodenního shonu.
Každá recitační přehlídka má jinou atmosféru i průběh. MFP ve Valmezu je specifický tím, že porotci hned po výkonu zvedají čísla od jedné do deseti, přičemž mohou udělovat i půlbody. Nejvyšší a nejnižší známka se pak škrtá a výsledný součet se zapisuje do tabulky. Pokud má recitátor dost bodů, postupuje do druhého kola, kde přednáší druhý text. Alespoň jeden z textů přitom musí být poezie. O konečném pořadí rozhoduje součet bodů z obou kol.
Wolkrův Prostějov je úplně jiný. Přehlídka je delší a součástí jsou i vícedenní semináře, do kterých se účastníci mohou přihlásit. Vystupují tam také divadla poezie, která postoupila do národního kola. Recituje se pouze jeden text a žádné body se nezvedají. Po dopoledním bloku recitací následují rozbory, při kterých lektoři sdílejí své připomínky a zpětnou vazbu. Prostor dostává i samotný recitátor, který se může k hodnocení vyjádřit. Výsledky se tak až do závěrečného večera tají.
Co vám recitace přináší do osobního života? Naučila vás něco, co využíváte i mimo pódium?
K recitaci mě přivedla babička Maruška, která už bohužel není mezi námi. Přednes je pro mě takovou vzpomínkou na ni. Učí mě nestydět se a vystupovat ze své komfortní zóny. Taky se díky němu nebojím ozvat, když je to potřeba, a učím se obhájit a vysvětlit svoje postupy a rozhodnutí. A připomíná mi, jak důležitý je samotný proces práce i následná reflexe.
Na jaké texty nebo projekty se teď těšíte? Je nějaké téma, autor nebo příběh, ke kterému byste se chtěla v budoucnu vrátit, třeba i v souvislosti s historií našeho regionu?
Do budoucna bych si chtěla vyzkoušet polskou interpretaci. To by se mi mohlo splnit i díky mezinárodním projektům, do kterých jsem zapojená, konkrétně díky projektu Limity z Ateliéru NDM.
