Unikátní pouť ze Saigonu do Jubilejní kolonie. Díky Open Studios veřejnost nahlédla do intimity ateliérů desítek umělců

Novoveská 9 v Mariánských Horách. Nevzhledná budova z komunistické éry s velkým vestibulem, jehož čelní stěnu zdobí jakýsi normalizační reliéf. Nesvítí tu světlo, takže rozpoznávám jen neurčité obrysy radostně tančících žen, kvůli této sorele (socialistickému realismu) sem ale určitě nevážím cestu.

Sorela na Novoveské. (Foto: Ivan Mottýl)

Prostory ve sníženém přízemí objektu si od letošního jara pronajímá kvarteto etablovaných ostravských malířů: Aleš Hudeček, Markéta Hermanová, Martin Froulík a Jan Vrabček. Malba potřebuje prostor a tahle čtveřice je nadšená, že ho má konečně habaděj. Všichni vystudovali Fakultu umění Ostravské univerzity, nejstarší z nich je Hudeček (1973), o jehož mimořádném nástupu na malířskou scénu svědčí, že ho kurátoři už ve třiceti letech vystavovali v Jízdárně Pražského hradu (Perfect Tense, 2003) anebo v pražském Veletržním Paláci (Nejmladší, 2003). Hudeček hned u vstupu do ateliéru představuje dva nové malířské přírůstky, v nichž hraje hlavní roli „fascinace světlem“.

Aleš Hudeček na Novoveské. (Foto: Ivan Mottýl)

„Už na své poslední výstavě v Divadle Antonína Dvořáka jsem se zabýval fascinací světlem. A nějakým způsobem v tom pořád pokračuji,“ vypráví Hudeček návštěvníkům před novým obrazem Dům královny. „Žádná královna to není, je to moje dcera Olivie před nějakou maringotkou,“ dodá. „Pracuji s manipulovanou fotografií, ta maringotka na snímku nebyla,“ prozrazuje střípky ze zákulisí tvorby. I své niterné pocty z okouzlení světlem, z jeho paprsků, kontrastů světla a stínů a třeba i z obrazů skutečných kouzelníků šerosvitu, k jakým patřil třeba slavný Rembrandt.

Aleš Hudeček s obrazem Dům královny. (Foto: Ivan Mottýl)

Druhý obraz připravený pro veřejnost nese název Dům bolesti. Zobrazuje podivnou stavbu „konzumu“ v Tetíně ve Středočeském kraji. „Namaloval jsem tam i sám sebe s čelovkou na hlavě. Dívám se škvírou, jako bych otvíral nějakou Pandořinu skříňku,“ vypráví Hudeček. Něčím mi ten obraz připomíná frontový výjev, svalnatý muž v maskáčových kalhotách pozoruje škvírou, zda na obzoru neuvidí ruské tanky. Na chátrající budově zároveň visí svatý obrázek. „Nebylo to cílené, ale sám sebe jsem trochu stylizoval jako vojáka, na obraze třeba nemám cop, ubral jsem si z bříška. Reálně je to uboze zásobený venkovský krám, kde mají tři rohlíky, ale výklad, co je to za Dům bolesti, je samozřejmě na divákovi.“

Aleš Hudeček u plátna Dům bolesti. (Foto: Ivan Mottýl)

Střih. Velflíkova ulice v Jubilejní kolonii v Hrabůvce. Ateliér tu našla knihařka Eliška Čabalová, která je za svébytné umělecké knižní vazby aktuální držitelkou Ceny Jantar ve výtvarné kategorii. „Jak se co dělá?“ ptám se po čapkovsku. Na akci Open Studios čili Otevřené ateliéry považuji za nejzajímavější, že laik může koukat pod ruce profesionálním umělcům. „Právě dělám originální alba na kresby i malby,“ prozrazuje Čabalová. „Jeden muzikant zdědil nějaké grafiky, kresby i malby a chce je mít pohromadě, objednal si tři netypicky obří alba. Uvidíme, co to udělá, kůže je choulostivá, stála dvanáct tisíc korun,“ zabere se Čabalová do práce a téměř nevnímá hosty.

Eliška Čabalová v Jubilejní kolonii. (Foto: Ivan Mottýl)

Proti ateliérům na Novoveské je to spíše kamrlík. Knihař nepotřebuje tolik prostoru jako malíři, kteří od velkoformátových pláten musí mít patřičný odstup. I s Eliškou Čabalovou dojde řeč na válku. K jejím učitelům patřil legendární knihař Jindřich Svoboda. „A ten mi říkal, že když je válka, tak se nedělají knížky. Nejsou na to zákazníci, není materiál a lidé veškeré úsilí soustředí na zajištění základních potravin, anebo jen na to, aby vůbec přežili.“ Totéž se teď děje na Ukrajině, proto knihařka posílá peníze Člověku v tísni a nakupuje potraviny pro běžence.

Dům s ateliérem Elišky Čabalové. (Foto: Ivan Mottýl)

Střih. Ulice Fráni Šrámka 5 v Mariánských Horách, tohle je komunitní centrum umělců s mnoha ateliéry a také s nezávislou Kalerii s čupr uměním Saigon. Návštěvníci tu mohou nahlédnout do tvůrčího procesu hned třinácti umělců. Namátkou si vybírám ateliér sochaře Martina Kubici čili Mexika, k jehož učitelům patřil i Marius Kotrba. Kubica zrovna pracuje na díle, které souzní s pracemi oblíbeného filozofa Zigmunta Baumana a jeho úvahami o „tekutém zlu“ čili vratkostí dnešního světa.

Ateliér Martina Kubici v ulici Fráni Šrámka. (Foto: Ivan Mottýl)

Kubica má na „ponku“ rozpracovanou dřevěnou bustu německého starousedlíka z jednoho domu v jesenickém Janově. Imaginárního, nejde o konkrétní osobu. Je to zamyšlení nad „tekutým zlem“, které pohraničím proteklo v nebývalé míře. Od podlehnutí nacistické ideologii přes mrtvé muže na frontě po drastický odsun a osidlování, které rozvrátilo paměť celých Sudet. A ta je rozvracována podnes. „Je to moje reakce na nedávno zmizelé místo se sudetským statkem v Janově. S úžasnou až trnkovskou zahradou, všechno se to stalo obětí byznysu s pozemky a bylo zničeno,“ vypráví sochař. A právě z kmene jednoho vyvráceného stromu vzniká busta. Důsledkem „tekutého zla“ je i ruská invaze na Ukrajinu. „Divné“ dvacáté století nekončí. „Jsem spíš člověk, který musí věci dlouho prožívat, než je nějak zpracuje,“ přemítá nad tím, kdy výtvarně zareaguje na zlo, které zalilo Ukrajinu.

Ostrava se k letité brněnské akci Open Studios (Otevřené ateliéry) připojila premiérově až letos. Pořadatelé nabídli veřejnosti navštívit umělkyně a umělce přímo v prostředí, kde pracují. Ale samozřejmě jen v případě, že s tím souhlasil majitel či nájemce ateliéru. Během pouti Ostravou přemítám, že pro mnohé z nich to nebylo lehké rozhodnutí. Výtvarník je zpravidla solitér, který o nezvané hosty vůbec nestojí. Originálně tohle vyřešili malíř Daniel Balabán a Václav Rodek. Svůj společný ateliér na Fakultě umění OU v Podlahově ulici sice otevřeli veřejnosti, ale po umělcích není ani stopa, ač po nich pátrám v různých částech budovy.

Ateliér D. Balabána a V. Rodka. (Foto: Ivan Mottýl)

Nevadí. Hned u dveří liduprázdného ateliéru narážím na Balabánův obraz zobrazující stárnoucí nudisty, zřejmě dva penzisty někde na Rujáně. Je to dílo prodchnuté až „láskou nebeskou“, mládí těchto seniorů je totiž ukotveno někde v hlubokém socialismu a mezi písně Waldemara Matušky. Podstatné je, co z obrazu dýchá. Že „prvotní hřích“ může být na celý život. Adam s Evou jsou si v tomhle díle věčnou oporou, a kdyby podobné lásky byl schopen například Vladimir Putin, ruská armáda by v tuto chvíli měla květiny v hlavních.

Libor Novotný. (Foto: Ivan Mottýl)

O patro výše otevřel svůj ateliér Libor Novotný. Na okně leží série fotografií vlajek různých států světa. Praporů náhodně nalezených při průzkumu vlastního domova, takže třeba ručník položený na žebřinách (možná jde o koupelnové topení) náhodně vytvoří vlajku Spojených států. „Teď jsem dostal chuť sérii doplnit také o ukrajinskou vlajku,“ říká Novotný. Kdy přijde to kouzlo náhody a ukrajinský prapor se zjeví v nějaké kombinaci předmětů třeba v obýváku, to samozřejmě neví.

Libor Novotný. ateliéru. (Foto: Ivan Mottýl)

Konceptuální průzkumy „jsoucna“ jsou pro Novotného typické. „Tady je dílo ze série zkoumající průniky geometrických a organických útvarů. Jmenuje se to Planetka,“ ukazuje kouli, v níž jsou zasazeny ovčí lebky. „Teď mám rozdělanou podobnou věc, do planety proniká bojler,“ vypráví umělec. A protože nemohu z hlavy vymazat, že se na Ukrajině nesmyslně umírá, vidím v těch ovčích mozkovnách i lebky lidské. A plynový bojler, to je vždycky hrozba.

Václav Buchtelík v ulici F. Šrámka. (Foto: Ivan Mottýl)

Střih. Opět v ulici Fráni Šrámka 5, v ateliéru Václava Buchtelíka. „Válku jsem asi trochu předpověděl,“ říká malíř. Hořícími obrazy a třeba i migranty. Kdo sleduje Buchtelíkovo dílo, ví, že některé jeho výjevy připomínají skoro plameny pekelné. „Dramatické krajiny, mračna, trochu baroko, ale v současné fazoně,“ ukazuje jeden z rozmalovaných obrazů.

Václav Buchtelík. (Foto: Ivan Mottýl)

Malíř se zároveň věnuje cyklu, který zobrazuje rozhovory učitele se žákem. Podle reliéfu kantorova obličeje je patrné, že tou autoritou je Daniel Balabán. Žákem Václav Buchtelík. „Je to o nějaké touze po komunikaci a porozumění,“ prozrazuje malíř. Zajímavá pocta, protože obrazy nemluví, Balabán je přitom jednoznačně nejzajímavější rétor na celé Fakultě umění Ostravské univerzity.

Střih. Znova na Novoveské číslo popisné 9 v Mariánských Horách. Mimochodem, v těchto místech vyrůstal básník Jaroslav Erik Frič, v dětství vystřídal obě základní školy stojící v ulici, které už dávno neslouží svému účelu. „Pral jsem se v školní jídelně / do krve pro jinou vizi spravedlnosti,“ píše Frič v jedné básni, v níž se vracel do dětství. V ateliérech v Novoveské tvoří i malířka Markéta Hermanová.

M. Hermanová na Novoveské. (Foto: Ivan Mottýl)

„Pořád jsem nepustila téma, které vyplývá z našich výletů,“ říká družka malíře Aleše Hudečka. „Lomy, zkameněliny, trilobiti a tak dále.“ Do ateliéru se nastěhovala teprve před pár týdny, už tu ale vzniklo úchvatné plátno, které se znova hlásí k oněm výpravám do druhohor či čtvrtohor. „Právě domalovaný obraz se jmenuje Španělská vesnice, a od něho se odvíjí moje nová kariéra,“ s nadhledem říká Markéta Hermanová.

Obraz M. Hermanové. (Foto: Ivan Mottýl)

Je to barevně strhující výjev, na němž lze nechat oči, hosty v ateliéru okamžitě přenáší někam do Andalusie. Maňana, teď se bude pít a s kariérami běžte někam! Ale tak jednoduché to není, v graffiti na stěnách rozpadajících se domů je zašifrován kus paleontologické vědy, a ta není o žádném maňana. I Markétu Hermanovou trápí válka. „Od vypuknutí invaze myslím na ženy, konkrétně na ty, které jdou přímo do bojů, prostě na válečnice,“ líčí. A jednou se tohle téma určitě objeví i na plátně.

Ateliér L. Škutové. (Foto: Ivan Mottýl)

Střih. Zpět v ulici Fr. Šrámka. Ve společném ateliéru Hynka Chmelaře a Livie Škutové se pomalu připravuje výstava pro Galerii Provoz u řeky. „Tedy výstavu tam bude mít Livie, já jsem spolukurátor,“ vysvětluje Chmelař. „Zahrada a člověk,“ představuje Livie rozpracovanou instalaci na podlaze ateliéru. Dílo bude na výstavě sloužit i jako místo k sezení či rovnou jako postel.

Ateliér H. Chmelaře. (Foto: Ivan Mottýl)

„Jsem rád, že Livie zmínila zahrady, to mi připomíná Zahrady mnicha Rabinoviče od Viktora Pivovarova, kterou budou vystavené až do července v brněnském Domě umění,“ reaguje na slova kolegyně Hynek Chmelař. Jeho plátna, která rozvěsil v ateliéru, jsou totiž cyklem vědomě pracujícím právě s Pivovarovým dílem. „Něco jako pocta,“ vysvětluje výtvarník.

Ateliér B. Mikudové. (Foto: Ivan Mottýl)

V dalším ateliéru v ulici Fráni Šrámka malířka Barbora Mikudová ukazuje, jaké to je stát na samém počátku cesty k obrazu. V ateliéru je napnuto velkoformátové plátno v téměř nedotčeném stavu. Patrné jsou jen nejasné náčrty tužkou, za kterými vidí hotové dílo jen samotná umělkyně. „Název už mám: Studený pohyb. A bude to obraz stydlivého exhibicionisty, který se schovává v neurčitém prostoru.“

Šárka Mikesková v ateliéru. (Foto: Ivan Mottýl)

Renomovaná sochařka Šárka Mikesková pracuje na novém objektu. „Tak je to Frida,“ netají, že jde o stylizovanou figurální plastiku dcery. Skutečná Frida se ovšem před návštěvníky schovává v různých tajemných zákoutích jednoho z největších ateliérů v ulici Fráni Šrámka. „Vlastně je jakoby nafukovací, tady kolem sebe mám více nafukovacích věcí, takový výkřik,“ spontánně vypráví o svých dílech. I v tom je kouzlo otevřených ateliérů, že o dílech mluví přímo jejich autoři.

Obraz Iva Sumce před ateliérem ve Vítkovicích. (Foto: Ivan Mottýl)

A nakonec ateliér UHAUS na Mírovém náměstí ve Vítkovicích. Je pátek 27. května 2022, 19 hodin a 50 minut. I když akce končí ve 20.00, malíř Ivo Sumec už má zavřeno. Nevadí, v autě mám jeden Sumcův obraz, který jsem chtěl umělci vrátit. Vystavuji ho před ateliérem, a je vymalováno! O malířovo dílo teď nepřijdou ani další účastníci akce, kteří chodí těsně před zavíračkou.

Ať žijí otevřené ateliéry! A ať se i v dalších letech daří akci, která má v Ostravě premiéru.

*

Open Studios, Ostrava 2022. V pátek 27. května od 15.00 do 20.00 a v sobotu 28. května od 10.00 do 19.00. Bližší informace o zúčastněných umělcích a jejich ateliérech na odkaze: ostrava2022.openstudios.cz