Srdcaři ve Studiu G: Povedená fiktivní rekonstrukce skutečné události s příchutí béčkových filmů

Sál skromného divadla se rychle zaplní až po poslední možné místo. Rozmanité obecenstvo naznačuje velká očekávání. V šeru sedící postava mladšího z bratrů Larryho (Jan Vrbacký) vykouzlí úsměv celému hledišti, když si s lehkostí vychutnává svůj oblíbený koutáš s bagetou. Po příchodu Bena (Bořivoj Čermák) si diváci mohou oba bratry zařadit do škatulky stereotypních postav, které oba herci velmi úspěšně naplňují. Ben coby starší a „moudřejší“ se pasuje do vůdčí pozice a svého mladšího „ne tak bystrého” bratra Larryho se snaží vychovávat a úkolovat. Postupně vyplouvá na povrch, že sám činí dost hloupá životní rozhodnutí, a tak je jasné, že o bizarní situace nebude ve Vyhnánkově textu nouze.

Oba herci vnášejí do svých postav typické znaky amatérských zločinců, jejichž předobraz můžeme vidět v různých filmech americké produkce. Úsporné pohyby Jana Vrbackého vykreslují postavu Larryho od samého začátku jako toho jednoduššího, upřímnějšího a vznětlivějšího z obou bratrů. Vrbackého doménou je především brilantní práce s textem, načasováním a mimikou. Opačně je tomu u malinko uvědomělejšího, dopady svých činů si uvědomujícího Bena, jejž ztvárňuje Bořivoj Čermák mnohem intenzivněji. Rozmáchlá gesta, která jsou vítanější na větším jevišti, zde vyznívají místy zbytečně, ačkoli postavu z prožitkového hlediska dotvořila velmi přesvědčivě.

Z inscenace Srdcaři. (Foto: Tomáš Rossi)

David Vyhnánek své postavy účelně uzavřel do prostoru skladu či garáže, kde se bratři scházejí a následně ukrývají. Postupně se přes skromné dialogy dozvídáme, co je uvrhlo do nepříznivého osudu, jaký mají vzájemný vztah, jak se k aktuální situaci, ve které se ocitli, oba staví a hledají řešení.

Hra je inspirovaná skutečnou událostí, která se stala v roce 2019 v americkém státě Massachusetts. David Vyhnánek se ve svém textu snaží pátrat po tom, co událostem předcházelo. Vykonstruovaná rozprava bratrů je díky množství vulgarismů a zkratkovitých jednání velmi přesvědčivou verzí zločinu, jenž se stal na předměstí Bostonu. A nejen to, nenápadné místo, které ničím nepřitahuje pozornost, může ukrývat srdcervoucí tajemství.

Z inscenace Srdcaři. (Foto: Tomáš Rossi)

Abych však zbytečně neodradila diváky, nic, co se odehrává na scéně, včetně sprostých slov, kterých zazní požehnaně, nevyznívá naprázdno. Tempo inscenace je nápaditě rozvrstvené, divák se nenudí a vyhrocené situace jsou pevně v otěžích herců. Přesvědčivý text a následně i výkony obou protagonistů dodávají inscenaci hravost, odvahu a především ucelenost. Inscenace začíná velmi pozvolna, ale velmi cílevědomě míří k jasnému konci, který je nečekaný a dokresluje rozporuplný bratrský vztah.

Scéna si vystačí s kovovými regály, stolkem, židlemi a kartonovými krabicemi. Účelné rekvizity (pistole, rádio, pouta apod.) společně s peprným slovníkem zde mají své místo a vše dohromady tvoří koktejl kvalitně zpracované divadelní adaptace béčkového filmu. Stejně jako scéna je velmi skromně řešena i otázka kostýmů. Oba herci jsou v civilním černém oblečení, které ladí s tónem celé scény i fatálním koncem.

Proč David Vyhnánek inscenaci nazval Srdcaři? Co je to ten koutáš? Nebo proč má jeden z bratrů zbraň? Na tyto otázky vám jasně odpoví bouřlivým potleskem ověnčená tragikomedie ve Studiu G. Pokud váháte mezi divadlem a kinem, Srdcaři jsou velmi příjemným kompromisem, který vás vtáhne, na hodinku pohltí a zanechá ve vás příjemný herecký zážitek.

*

Srdcaři. Autor textu a režie: David Vyhnánek. Scéna, kostýmy a výběr hudby: Kolektiv. Recenze je psaná z premiéry uvedené ve Studiu G v Ostravě ve čtvrtek 23. května 2024.