Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Ke guláši a tataráku se U Peciválů podává kvalitní videoart

Ke guláši a tataráku se U Peciválů podává kvalitní videoart

8.11.2013 Obraz & Slovo

Videoart k obědu, videoart k oslavě narozenin, videoart k hospodské euforii i splínu. Hospoda U Peciválů ve Stodolní ulicí se díky grantu z ostravské radnice stala první galerií ve městě, jež je zaměřena výhradně na videoumění. Ve čtvrtek se U Peciválů představil Petr Krátký, absolvent pražské UMPRUM v ateliéru Jiřího Davida.

Zvětšit obrázek

Petr Krátký během čtvrteční vernisáže v klubu U Peciválů
Foto: Ivan Motýl

Klub U Peciválů se neproměnil v galerii v pravém slova smyslu. Podle kurátora Petra Pavlána jde spíše o invazi videoumělců do veřejného prostoru. „Hospoda dál zůstává hospodou,“ zdůrazňuje Pavlán. Na stěnách podniku však přibylo šest fotorámečků, v nichž se nepřetržitě přehrávají videa, čímž byl odstartován ojedinělý projekt nazvaný V rámci. Ten je součástí kulturní injekce, kterou se do ulice neřesti rozhodla vpíchnout ostravská radnice, aby se Stodolní pokusila vrátit dávné kouzlo z prvé půle devadesátých let.

„Každé tři týdny představíme jiného umělce,“ slibuje kurátor Pavlán. Během čtyř let by se U Peciválů mělo představit nejméně padesát tvůrců, kteří se zabývají videoartem. „Pro prezentaci videoartu jsem se rozhodl také proto, že rušný provoz hospody každé umělecké médium nesnese,“ vysvětluje. „Třeba s vystavováním maleb v hospodách jsou špatné zkušenosti. Plátna načichnou kouřem, kroutí se, vlhnou a dokonce je může někdo poblít a malíři jsou pak na kurátory pořádně naštvaní,“ směje se Petr Pavlán.

Zato fotorámečky jsou chráněny jako řidič džípu. „Obrazovky chrání tvrzené sklo, které je podobně odolné jako čelní sklo terénního vozu,“ tvrdí kurátor. Vědom si zřejmě toho, že každá hospoda ve Stodolní se v pátek o půlnoci může proměnit ve válečnou zónu.

Také ve čtvrtek večer se v části hostince šlapalo po skle, které zrovna některý host upustil. Petr Pavlán se nenechal vyvést z míry a v hlučné krčmě odstartoval vernisáž, jejíž součástí byla i komentovaná prohlídka. U Peciválů se dosud představili dva videoumělci z Fakulty umění Ostravské univerzity, nyní ale přijel první mimoostravský host – Petr Krátký, absolvent pražské UMPRUM v ateliéru intermediální konfrontace Jiřího Davida.

Ač to zní jako protimluv, Krátkého cesta k videoartu byla dlouhá. „Napřed jsem na střední škole vystudoval užitou malbu, načež jsme dva roky bojoval s malbou i na UMPRUMce,“ prozrazuje. Videa, která předvádí U Peciválů, jsou výběrem z těch nejlepších snímků, jež umělec natočil, proto dal výstavě i lapidární název Retrospektiva. Většinu z vystavených záznamů tvoří dokumentace performancí, které ovšem vznikají bez jediného diváka, jinými slovy „obraz se teprve maluje“ a divák hotové dílo vidí až v galerii.

Co tedy Krátký naložil do pece U Peciválů? Například preformanci vzniklou v nové Národní technické knihovně v Praze, kde náhle nelze dovřít dveře tamního výtahu, neboť jim stojí v cestě kniha. A dveře znova a znova tlučou do knihy… „Ačkoliv jsme s kolegou natočili video přímo pro knihovnu, moc se tamnímu vedení nelíbilo. Nařkli nás, že ničíme knihy,“ vypráví Krátký. Výklad videa může být ale i méně povrchní: Některé knihy mají tak velkou moc, že dokážou vyzývat i k občanské neposlušnosti proti hrubému násilí.

Podobný apel má i hříčka, kterou Petr Krátký zrealizoval s malířem Vladimírem Houdkem (nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého pro rok 2012). Krátký kdysi dostal od své tety tendenční krajinomalbu z padesátých let signovanou jménem Houdek a Vladimír Houdek se toto plátno snaží prorazit o hlavu kamaráda Krátkého. Je to také jediný zvukový snímek, takže hostincem U Peciválů se ozývají tupé rány, jak se malíř marně snaží zničit dílo svého jmenovce o lidskou lebku. „Napnuté plátno v rámu totiž tak snadno zničit nelze, akce spíš hrozí zraněním hlavy,“ komentuje performanci Petr Krátký.

Video však není jen slovní hříčkou na téma Houdek, vypráví také o nezničitelnosti milionů podobně tendenčních pláten s krajinami či zátišími, které visí v tuzemských ložnicích i obývacích pokojích. V tomto ohledu je umění videoartu mnohem ohleduplnější k příštím generacím. Těm totiž bude stačit, když vymažou patřičnou složku ve zděděném počítači.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.