Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Tereza Vilišová: Mám ráda, když se divák směje a zároveň ho mrazí

Tereza Vilišová: Mám ráda, když se divák směje a zároveň ho mrazí

3.12.2013 Divadlo

Jedna z nejlepších ostravských hereček Tereza Vilišová se s velkým nasazením zhostila role Amy v inscenaci Můj romantický příběh v Divadle Petra Bezruče. Za svůj výkon získala uznání hned několika renomovaných divadelních kritiků. Jednou z jejích důležitých rolí byla také Taťána v dnes již kultovní a dosud uváděné inscenaci Evžen Oněgin, v minulé sezóně excelovala i jako Anna Karenina v brněnské Redutě. Tereza Vilišová nyní poskytla rozhovor deníku Ostravan.cz

Zvětšit obrázek

Tereza Vilišová jako Taťána v jedné ze svých nejlepších rolí v inscenaci Evžen Oněgin.
Foto: Tomáš Ruta

Ve své zatím nejnovější roli v Divadle Petra Bezruče hrajete s velkým nasazením postavu třicátnice Amy, která je hlavní hrdinkou inscenace Můj romantický příběh. Čím je vám tato role blízká?

Mě ta role – prostě a jednoduše  – hodně baví, i když k ní nebylo snadné najít cestu. Forma, kterou nastavil režisér, pro mne ale byla velkou výzvou. Musím se přiznat, že když jsem si ten text poprvé přečetla, tak jsem si řekla: Jejda, co je tohle za povrchní hru? Ale já nejsem žádný jasnozřivý čtenář divadelních textů na první dobrou. Vždycky mi chvíli trvá než se tomu textu dostanu pod všechny slupky. Způsob, jakým je text Mého romantického příběhu napsaný – tedy především styl vyjadřování, jakým hovoří postavy – vnímám jako jakýsi kód dnešní mezilidské komunikace a vztahů. Takže žádná povrchnost, ale způsob komunikace… Jsem hodně ráda, že jsem v textu objevila to, co na divadle miluji – když se snoubí humor s temnotou. Když jsou ty temné věci vyjádřeny s lehkostí a nadhledem, takže člověk se může zasmát, i když ho při tom zamrazí. Baví mě i to, jakým způsobem je představení propojeno s diváky, takže každé představení má jinou atmosféru. Záleží vždycky na tom, jací diváci se v hledišti sejdou a na co zrovna slyší.

Jste jednou z nejvýraznějších tváří Divadla Petra Bezruče, pro které jste vytvořila více než třicet rolí. Dříve jste působila v Olomouci, jaké ale byly vaše začátky a kdy vás napadlo stát se herečkou?

Já sice nepocházím z herecké rodiny, ale je pravda, že moji předci měli velkou zálibu v kultuře, hlavně ženy. Rodiče mě už od dětství často brali do divadla a na koncerty. Babička hrávala ochotnické divadlo a teta vyučuje češtinu, takže jsem měla vždycky blízko i k literatuře. Cesta k divadlu pro mne byla naprosto přirozená a spontánní, od dětství jsem měla ráda tanec a zpěv a dá se říct, že jsem si pro sebe asi i hledala nějaký ventil nakupené energie. Pamatuji si, že mne chvíli také lákalo věnovat se medicíně nebo ochraně životního prostředí, ale záhy jsem si uvědomila, že mě tato cesta sice láká, ale mé nadání pro biologii, matematiku a chemii je  dosti omezeno, takže mne to nakonec přivedlo k divadlu. Nejdříve jsem chodila do různých dramatických kroužků a pak jsem chtěla na konzervatoř, jenže naši mi to rozmluvili. A tak jsem šla jsem na jazykové gymnázium. Zároveň jsem ale při gymnáziu studovala v Hereckém studiu Mileny Asmanové při Národním divadle moravskoslezském. Po maturitě jsem měla štěstí, že mne hned napoprvé vzali na DAMU. Kdyby se tak nestalo, možná by moje životní cesta šla jinam.

Jak vzpomínáte na svá pražská studia? Najednou jste byla v městě, které je divadlem a kulturou naprosto přesycené…

Ano, Praha mi nesmírně učarovala nejen po stránce kulturní… Chodila jsem na všechny možné výstavy a koncerty a vůbec jsem si v té době nepřipouštěla, že bych v Praze po studiích nezůstala. Za žádnou cenu jsem nechtěla pryč a usilovala jsem o angažmá v Praze. To se ale nepodařilo, a tak jsem se nakonec přihlásila do konkursu vyhlášeného v Moravském divadle v Olomouci a byla jsem nakonec ráda, že mě vzali. Potřebovala jsem si zažít divadelní provoz, abych zjistila, co to ve skutečnosti znamená.

Byla jste v Olomouci spokojená, nebo jste cítila, že od herectví očekáváte více?

Spokojená jsem tam byla, přijímal mne pan Gábor a byl tam zajímavý herecký soubor. Našla jsem si tam mnoho přátel a bylo mi v tom městě dobře. Navíc jsem měla po škole obrovskou touhu hrát a cítila jsem, že potřebuji naostro zažít právě ten divadelní provoz, abych zjistila, co mě baví a co ne. Zásadním zlomem pro mne pak bylo setkání s Janem Mikuláškem, který v Olomouci režíroval Merlina. Setkání s jeho stylem práce, s jeho přístupem k režii a s tím, jaké klade nároky na herce, to všechno mě posunulo úplně jinam a byla jsem šťastná, když nám – Viktoru Dvořákovi a mně nabídl Honza už jako umělecký šéf Divadla Petra Bezruče angažmá. Ta nabídka přišla v pravý čas a ve chvíli, kdy už jsem začala cítit, že potřebuji změnu.

Ve svých rolích v Divadle Petra Bezruče jste ztvárnila řadu postav rozdílných charakterů, měla jste role vyloženě komediální, ale i velmi vážné, jako byla třeba Taťána v legendární inscenaci Evžen Oněgin. Která herecká poloha vám sedí nejvíce?

Těžko říct. Já si musím ke všem rolím především najít osobní a jedinečnou cestu. Musí mne to bavit, abych to dokázala zahrát. Humor mám ale moc ráda a proto – ale nejen pro humor samotný  –  pracuji také jako „zdravotní klaun.“ Mám ráda pestrost, možná i proto mám dvě zaměstnání. V divadle odpočívám od nemocničního prostředí a naopak. A to asi platí i na divadle samotném – mám ráda, když je role napsaná tak, že se člověk směje, ale přitom ho mrazí.

Na kterou ze svých rolí jste nejvíce hrdá? Kterou považujete za nejvydařenější?

Já nad rolemi takto nepřemýšlím. To máte tak – po nastudování role vstupujete před každým představením do časoprostoru, ve kterém není nic jisté. Nikdy nevíte, jestli vám to v ten večer vyjde, práce na jevišti představuje každovečerní objevování cesty k vaší roli. Znovu a znovu. Já jsem samozřejmě vděčná za každou velkou roli, ale nejdůležitější je pro mne setkání s režisérem a to, jakým způsobem uchopí téma. Co je vám platné, když dostanete velkou roli u režiséra, se kterým si neporozumíte, takže to setkání pro vás není podnětné a neposune vás dál? Pokud mám ale přece jen jmenovat, tak nejvíce miluji role, které jsem si měla možnost zahrát v inscenacích Jana Mikuláška, ať už je to Taťána v Oněginovi nebo Isabela v inscenaci Na větrné hůrce. Měla jsem ráda také Mášu ze Tří sester, Hedviku z Divoké kachny… A samozřejmě mám moc ráda roli Anny Kareniny, ve které hostuji v brněnské Redutě.

Za tu roli jste byla nominována na Cenu Thálie, už dříve jste se dvakrát ocitla v širší nominaci za některé ostravské role. V minulosti se často stávalo, že mladí ostravští herci, kteří začali sbírat nominace a ocenění, utekli do Prahy. Hrozí to i u vás? Přijala byste dnes nabídku z Prahy?

Záleží samozřejmě na tom, o jakou nabídku by šlo. Pro mne je velmi důležité, v jakém týmu lidí pracuji a podstatný je i výběr témat, kterými se to které divadlo zabývá.

A co filmové nabídky, které se ostravským hercům bohužel vyhýbají, protože Ostrava je od centra filmařského dění přece jen daleko? Toužíte po filmové roli?

To víte, že ano. Zatím mám na svém filmovém kontě jen takové drobečky. Určitě bych si ráda zahrála nějakou zajímavou roli ve filmu, který by režíroval některý z mých oblíbených režisérů… Je to prostě úplně jiná herecká disciplína, která mne láká. A tak si o filmu zatím sním a myslím třeba na Ivana Trojana, který začal točit až po třicítce…

Aleš Honus | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.