Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Ředitelka Divadla loutek Hájková: Kouzlo jeviště má vytvářet loutkoherec tím, co umí

Ředitelka Divadla loutek Hájková: Kouzlo jeviště má vytvářet loutkoherec tím, co umí

10.12.2013 Divadlo

Ostravské Divadlo loutek oslavuje v tomto týdnu šedesát let své činnosti. Na čtvrtek chystá vernisáž výstavy připomínající minulost divadla, v pátek proběhne setkání přátel a příznivců s herci a uměleckým vedením divadla. O letech prožitých ve funkci ředitelky tohoto divadla i o specifiku loutkového divadla jako takového jsme si povídali s Jarmilou Hájkovou. V závěru rozhovoru se ředitelka překvapivě vyjadřuje, že činoherní festival Ost-ra-var, kterého se letos Divadlo loutek neúčastnilo, je podle jejího názoru k ničemu.

Zvětšit obrázek

Ředitelka Divadla loutek Ostrava Jarmila Háková tvrdí, že festival Ost-ra-var už je dnes k ničemu.
Foto: Archiv Divadla loutek Ostrava

Na co se z nadcházejících oslav 60. výročí vašeho divadla nejvíce těšíte?

Na čtvrteční vernisáž fotografií. Mimo jiné by tam měly být fotografie Jindřicha Štreita, které s námi udělal v roce 1993 na zájezdu ve francouzském Joinville. Tehdy jsme tam byli s projektem Petra Nosálka Oberon. Strávili jsme tam šest týdnů, vlastně celé zkouškové období, byla tam i premiéra a odehráli jsme dokonce několik repríz. A tam jsme se setkali s Jindrou Štreitem, který tam zrovna v té době v jedné vesnici dělal svoje slavné reportážní fotografie. Byla to vlastně náhoda. Spřátelili jsme se, a Jindra tehdy udělal fotografie ze zákulisí. Ty fotky jsou úžasné. Zatím je moc lidí nevidělo. A pak tam budou loutky. Z našich různých inscenací.

Chodila jste jako dítě do loutkového divadla?

Chodila. Já jsem z Hrušova, takže Ostravačka. Dodnes si pamatuju představení hry Míček-Flíček, to mi byly čtyři roky. Pamatuji si, jak jsem se jako dítě bála. Zhaslo se, a já jsem tam seděla mezi úplně cizími dětmi v hledišti. Byla jsem tehdy první a zároveň poslední den v mateřské školce.

Snad ne kvůli tomu divadlu?

Ne, to ne. Kvůli tomu, že se v té školce muselo spát.

Říkáte, že jste se bála. Nedávno jsem mluvil s jednou divadelnicí, která dělá divadlo pro děti, a ta říkala, že její hlavní starostí je, aby se děti při její produkci nebály, aby se nelekly.

Záleží na tom, kdy se to dítě lekne. Když jsem se začala bát v rámci příběhu, nebo toho, co se dělo na jevišti, tak mi to vlastně bylo docela příjemné. Protože jsem zažívala i jiné pocity, radovala jsem se, poplakala jsem si, když to vypadalo tak, že to v té pohádce dobře nedopadne. Ale vlastně jsem se i docela těšila na to, že se při té pohádce budu bát. Bát se ale v okamžiku, kdy si dítě v divadle teprve sedá, to není moc dobrý začátek.

O loutkovém divadle se říká, že je to žánr, ve kterém se nejvíce ze všeho uplatňují různé fígle, technická jevištní kouzla a podobně. Jako ředitelky Divadla loutek se vás teď ptám, jestli usilujete o nejmodernější výdobytky jevištní techniky, abyste mohli v tomto směru „kouzlit“?

Po tom nijak netoužím. Já jsem ráda, že se tady například náš umělecký šéf Václav Klemens u svých inscenací snaží techniku moc nevyužívat. Zejména tu zvukovou techniku, jako jsou mikroporty a mikrofony. Možná jsem staromilec, ale mi to prostě na tom jevišti vadí. A pokud jde o jiná kouzla, já to moc nemám ráda, když se používají nějaké sofistikované triky. Mně se líbí, když to kouzlo vytvoří ti, co na jevišti jsou. Není dokonalejší iluze, než když loutkář umí pracovat s loutkou nebo materiálem tak, že sám vytváří kouzlo jeviště. To miluju.

Vedle tradičního jeviště máte i menší, tak zvanou alternativní scénu. Co se na ní děje?

Ten prostor dává neskutečné možnosti inscenační, scénografické, režijní. Provozujeme tam některé naše inscenace pro veřejnost. Zároveň tam interaktivní běží dílny pro děti ze základních škol a středoškoláky a také pro dospělé. Běží tam také dětské studio, které vedou Hanka Galetková s Tomášem Volkmerem. O prázdninách tam máme interaktivní výstavu s lektory, kteří pracují s návštěvníky všeho věku. Pracujeme tam i s handicapovanými dětmi v rámci arteterapie.

Neuvažujete i o jakési formě osvěty pro pedagogické pracovníky z mateřských školek, nebo z kulturních zařízení? Často se diskutuje o tom, že mnozí ani nerozeznají dobré divadlo pro děti od špatného.

Určitě. Nabízíme jistou možnost a pro pedagogy děláme generálky, po kterých si mohou podebatovat s režisérem, s dramaturgem, s celým inscenačním týmem včetně herců. Tam se dozví řadu věcí, které mohou využít a pracovat s dětmi ve škole už před návštěvou představení.

Konzervativní starší diváci dnes vzpomínají na doby klasického loutkového divadla bez živých herců na jevišti. Jak se vy na tohle díváte? Na tak zvané živáčky na jevišti.

Já jsem pro kombinaci obojího. Živý herec v loutkovém divadle také na jeviště patří.  Já působím v Divadle loutek téměř třetinu svého života. Pracovali jsme s různými režiséry a scénografy. Karafiátovi Broučci Zdeňka Havlíčka měli premiéru před téměř třiceti lety, a to jsou opravdu jenom loutky, javajky, marionety, a funguje to dodnes. Ale měli jsme krásné projekty, kde byly loutky i živí herci na jevišti.

Měli jste i takové projekty, kde se věc blížila téměř k činohře. Pro něco takového musíte mít velmi disponované herce. Jak a podle čeho si vybíráte, když budujete soubor?

Když jsem tady přišla v devadesátém roce, byl tady dobrý základ souboru. Na druhou stranu byl obrovský problém k nám do Ostravy získat opravdu kvalitního loutkoherce. S Hermínou Motýlovou jsme jezdili a snažili se někoho získat. Z té doby tady máme třeba báječného Iva Martáka, který má talent, jak se říká, od Boha. Ten přišel z hereckého studia Mileny Asmanové. Samozřejmě spolupracujeme s Janáčkovou konzervatoří. Ale máme tady některé, kteří chodili do divadla, průběžně, získávali nějakou tu hereckou divadelní průpravu a pak v jistém okamžiku našli odvahu a přišli si o angažmá říct.

Hrajete převážně pro děti, ale máte i dramaturgickou řadu pro dospělé a v jejím rámci uvádíte inscenace s regionálním géniem loci, nebo třeba i s velmi vážnými společenskými tématy. Kdo za tohle v dobrém slova smyslu může?

Dramaturg. Vždycky si říkáme, koho chceme oslovit. Víme, že v Ostravě působí tři skvostná činoherní divadla. Tou jejich cestou nechceme jít. V tomto směru se nesnažíme konkurovat. Ale vybíráme si téma pro dospělé publikum, abychom ukázali, co můžeme udělat nejlépe my. Takže se v těchto inscenacích také objevuje loutka. Máme ambici hledat dimenzi, do které by třeba ty velké činohry ani nešly.

Zmínila jste činoherní ostravské soubory. V průběhu letošního festivalu ostravské činohry Ost-ra-var se kritik Jiří P. Kříž vyjádřil na adresu Divadla loutek slovy: Divadlo loutek se urazilo už v loňském roce a dnes do programu Ost-ra-varu nepřispělo. Reagoval tak na některé zmínky o zrušení tohoto festivalu kvůli nelichotivé kritice inscenací NDM.

My jsme se neurazili. To rozhodně ne. Velké divadlo se také neurazilo, a tom nepochybuji. Že se někdo třeba naštve kvůli nelichotivé kritice, ostatně četla jsem některé komentáře k inscenacím ve festivalovém zpravodaji, a vím, že emoce v hereckém souboru bývají velké, to já to docela chápu.

Jaký tedy byl pravý důvod neúčasti Divadla loutek na letošním Ost-ra-varu?

My jsme tu naši účast řešili už mnohokrát v minulosti. Když před lety začínal Ost-ra-var, pokládala jsem to za skvostný nápad a úžasnou myšlenku.  Bylo tam jakési očekávání spojené s tím, že kritici objeví, jaké je v Ostravě divadlo. Já si ovšem myslím, že kritici by měli jezdit do Ostravy na premiéry průběžně v průběhu roku.

To znamená, že se ani v příštím ročníku Ost-ra-varu neobjevíte?

Ať k nám kritici přijedou na premiéru.

To znamená, že si myslíte, že Ost-ra-var už je k ničemu?

Ano.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.