Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Překvapivý, strhující Strýček Váňa u Bezručů: Výbušná autorská jízda s mistrovským herectvím

Překvapivý, strhující Strýček Váňa u Bezručů: Výbušná autorská jízda s mistrovským herectvím

14.12.2013 Divadlo

Emocemi natřískané atmosférické drama, kde se každou chvílí odlupuje omítka a herci dokážou vybuchnout jako parní kotel. Tak by se dala popsat nová inscenace Strýčka Váni, slavné hry Antona Pavloviče Čechova v režii Štěpána Pácla, která měla v pátek premiéru v Divadle Petra Bezruče. Inscenace je v mnoha ohledech obrovským překvapením a určitě se o ní bude ještě hodně mluvit.

Zvětšit obrázek

Divadlo Petra Bezruče má na programu novou inscenaci Strýčka Váni.
Foto: Tomáš Ruta

Strýček Váňa je druhým kusem v rámci Roztoužené sezóny. Čechovův klasický psychologický konflikt o smyslu lidského života, jeho promarnění, obětování se a neopětované lásce se v podání ostravského divadla proměnil ve skrumáž emocí, v expresivní grotesku napjatou mezi naturalismem až k absurdnímu dramatu a našponovanou autorskou vizí.

Strýček Váňa u Bezručů, to je herecká smršť, přehlídka grandiózní práce s napětím vykresleném do nejmenších detailů – od věčného zakopávání o skrčený koberec až po práci s proklatě nízko položenými reflektory.

Hrací plocha je striktně vymezena velkým obdélníkovým rámem, je naturalisticky vykreslená, ale působí jako věcná kulisa chátrajícího statku s velkorysým prostorem, rozlehlou síní a obrovskými dvoukřídlovými dveřmi. Ze stropu věčně něco padá a všichni tam s obavami koukají.

Ale je to také hrušeň nebo jabloň, na které visí houpačka. Herci mají o to „větší ramena“, aby tento rám vyplnili a přetavili v dramatickou souhru. Pěkně si emoce vychutnávají, podrží a leckdy i podusí uvnitř sebe, aby je opětovně s o to větší razancí vrátili nebo změnili v agresivní přihrávku.

Režisér přitom publikum vtahuje do svého příběhu pozvolna. Zvonění teprve svolává diváky na svá místa, ale v sále už se hraje! Hlídač a klavírista (Michal Sedláček) navozuje atmosféru ještě než si usednou. Páclův statek žije i mimo striktní program a pak už nezbývá, než se jen více ponořit do přehlídky herectví s celou řadou nezapomenutelných scén.

Seberjakov v podání Norberta Lichého je ten zlý. Jeho majestátní postava je ještě více zveličena na pozadí pokřiveného zrcadla.

Vojnickij , kterého hraje Přemysl Bureš, je ten hodný, jakýsi lesní muž v nejvíce strohém kostýmu a s nejvíce psychologickým herectvím. Ale to mu nebrání, aby se objevil v krajně vypjatých situacích, třeba ve výlevném monologu za průtrže mračen, kdy reflektor kreslí na pozadí scény jeho obří skrčený stín. Muž, který se nedokáže odlepit a má svázané ruce, i když to v něm přesto vře, ve vrcholné chvíli vstoupí do lavoru s vodou, která během bouřky neustále crčí, a vyzná lásku Jeleně.

Norbert Lichý hraje už jen dikcí svého tlumeného sytého hlasu, bravurní studií je jeho práce s rekvizitou, kdy s pomocí jednoduchého gesta promlouvá i pouhá rekvizita v jeho ruce, stařecká hůl.

Emoce jsou nesnesitelné, skoro jako na zdivočelém Balkáně. Profesorova žena Jelena (Markéta Haroková) je ztělesněná ležérnost, pluje otráveně a znuděně dusným podnebím, jako by se každou chvíli měla zhroutit, ale zdánlivě udušený vnitřní neklid ani ji nenechá vydechnout a bizarně vládne jejími údy.

Soňa (Pavla Gajdošíková) vzkypí udušeným hněvem v okamžiku svého monologu, či možná dialogu s židlemi, které jednu po druhé ve vzteku odhazuje za sebe, aby je pak pokorně pokaždé přinesla zpět.

Štěpán Pácl má evidentně smysl pro scénický efekt a v okamžiku, kdy je příležitost, rozpoutá na jevišti jednu z nejefektnějších bouří, kde se za hrůzostrašného hromobití a blýskání postupně zjevují ve dveřním rámu hlavní postavy.

Neméně silná je scéna s opilým doktorem Astrovem (Tomáš Dastlík) a Vojnickým, možná inspirovaná divokými večírky současnosti, kde se rozsypané léky od chorobami prolezlého Serjabina stanou opojnými drogami smíchanými s vodkou. Astrov po nich vyšplhá až k vrcholu houpačky, na které se předtím bizarně zmítala Jelena odmítající dvoření Vojnického.

Herecké výkony jsou fantastické, téměř každá situace a poloha je pozoruhodná a řada z nich se divákovi musí vrýt do paměti. Třeba už jen ty hrátky s klubkem a štrykující Marinou (Kateřina Krejčí).

Závěr připomíná scénu jak z Orwellova 1984, kdy Soňa s Vojnickým sedí za stolkem a vybledlé emoce proměnili za byrokracii. Mimochodem, píší dopis Jiřímu Nekvasilovi, možnému spasiteli?

Závěrečná bláznivá střelba, to už je jen nutný dodatek k šílenému „drajvu“ z první části. Vojnický se stává stejně bláznivým jako všichni obyvatele statku a v byrokratickém finále vypadá, jako by prošel lobotomii.

Strýček Váňa je velké překvapení a Čechov snad ještě nebyl v Ostravě inscenován s tak razantním vtáhnutím do děje. Rozhodně vybízí k dalšímu zhlédnutí a možná může být lepší, až se kus ještě více vyhraje a usadí. Nepochybně.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.