Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Bakteriolog a kurátor Vláďa Holec přiváží Karpíška a vzpomíná na Černého pavouka

Bakteriolog a kurátor Vláďa Holec přiváží Karpíška a vzpomíná na Černého pavouka

27.1.2014 Obraz & Slovo

V ostravském Zdravotním ústavu šéfuje Vladislav Holec oddělení bakteriologie a mykologie. Už více než čtvrtstoletí ale také pořádá výstavy vizuálního umění. Před sametovou revolucí to byly tajné bytové akce, aktuálně se stará o Galerii Dole, kde pondělí v 18 hodin představí brněnského malíře Jana Karpíška. V rozhovoru pro Ostravan.cz Holec vzpomíná na bytové akce i Černého pavouka.

Zvětšit obrázek

Kurátor Vladislav Holec ve své oblíbené hospůdce.
Foto: Ivan Motýl

Pamatuji si některé neoficiální bytové výstavy, které jste před sametovou revolucí pořádal v domě v Zákrejsově ulici v Ostravě-Přívoze. Jejich pořadí, počet či okruh zúčastněných umělců se mi už ale dávno vykouřil z hlavy. Koho jste v přívozském činžáku vystavil jako prvního?

Zdeňka Janošce – Bendu. Bylo to před pětadvaceti lety a zrovna v ty dny, kdy se v Praze odehrával Palachův týden. V Ostravě jsme se rozhodli udělat alespoň nezávislou výstavu, takže Benda ke mně nanosil obrazy a na vernisáž přišel okruh lidí, s nimiž jsem se stýkal už dva tři roky nazpět. Tedy umělci, kteří na konci osmdesátých dospěli k založení umělecké skupiny Přirození, k nimž patřil právě Zdeněk Janošec – Benda, malířka Hana Puchová, básník Martin Fryč, malíři manželé Šmídovi, literát Jan Balabán a jeho bratr Daniel, malíř. A mnozí další. Klíčové pro mě bylo setkání s Fryčem a Bendou.

Jak jste vnímal tehdejší oficiální ostravské výtvarné umění? Ostravský Dům umění ještě v roce 1988 pořádal velmi servilní výstavu s výmluvným názvem Výtvarní umělci socialistické společnosti, na kterou třeba sochař Rudolf Doležal, autor monumentálního Stalinova pomníku v Olomouci, přivezl plastiku Klementa Gottwalda. Ostravský zasloužilý umělec Vladislav Gajda zase vystavil sochu Revolucionáře. A co výstavy v takzvaném Díle, výstavní síni Svazu československých výtvarných umělců na Kuřím rynku?

Oficiální výtvarné umění šlo absolutně mimo mě. Ze starších ostravských umělců jsem znal jen ty, kteří vystavovat nemohli, třeba Edu Ovčáčka. Do Díla bych nevkročil.

Okruh umělců kolem skupiny Přirození už od roku 1987 vystavoval i na haldě Ema. Kolik jste vlastně uspořádal do revoluce nezávislých výstav na Zákrejsově ulici?

Vlastně byly jen tři. Benda, potom fotky Jirky Geršla a jednoho jeho kamaráda. A pak jsem vystavil umělce, kteří se na jaře roku 1989 pokusili o neoficiální výstavu v podchodu pod Frýdlantskými mosty, která nesla název Ahoj lidi. Vystavoval tam třeba Jiří Surůvka nebo Daniel Balabán.

Akce v podchodu ale skončila po několika hodinách, StB se vůbec nelíbila.

Ano, proto jsem všem zúčastněným nabídl výstavu v Přívoze.

Vraťme se ještě dále do minulosti. Zajímalo vás výtvarné umění už dříve, než jste poznal umělce kolem skupiny Přirození?

V Brně jsem sice studoval přírodovědu, žil jsem tam ale spíše v umělecké societě. Tam mě hodně ovlivnil například Václav Krůček nebo Jiří Malík, navštěvoval jsem je v ateliérech, diskutovalo se o umění. Po návratu do Ostravy jsem měl blízko třeba k malíři Tomáši Halešovi, jenže toho StB v polovině osmdesátých let vystěhovala do Rakouska, aby v Ostravě už více nezlobil. Krůček zase emigroval do Austrálie a Malík do Kanady, takže jsem přišel o zásadní přátele a hledal jiné, až jsem se dostal právě k bratřím Balabánům a dalším kolem vznikající skupiny Přirození.

Po revoluci už nebylo třeba vystavovat v bytech, kde všude jste v raných devadesátých letech pořádal výstavy?

V Platanu za Domem umění jsem vystavoval třeba Helenu Šmídovou a Fanise Ainacidise. Tehdy se na akcích v Platanu podílel i Jiří Surůvka a někdy na počátku roku 1992 se tu odehrál vůbec první Surůvkův Kabaret.

Takže jste stál u počátku jedné z legend devadesátých let, proslulého Kabaretu – Návrat mistrů zábavy. Co bylo pak, už Černý pavouk?

Ne, na pár let jsem se trochu stáhl, protože jsem se stal radním v obvodu Moravská Ostrava a Přívoz. Tehdy jsem se kultuře snažil pomoci jinak, obvod třeba vyhlásil vůbec první kulturní granty. Všechno se teprve rozjíždělo, obnovovali jsme Sympozium prostorových forem, vznikaly ateliéry…

Z politiky jste ale odešel, co bylo dále?

V klubu a Galerii Černý pavouk jsem pořádal výstavy od roku 1997, vlastně skoro každý měsíc.

Jak vás to pavoukovské období posunulo?

Z pohledu profesionálního bakteriologa musím přiznat, že moc ne. Člověka ráno hlavně bolela hlava. Pro mě osobně coby sběratele výtvarného umění a jakéhosi glosátora výtvarného života v Ostravě a zároveň kurátora to byla úplně zásadní životní etapa. V Pavoukovi se mi podařilo ostravskou výtvarnou scénu seznamovat s umělci zvenčí a docházelo k zajímavým konfrontacím. Třeba když jsem vystavil Veroniku Bromovou, Jána Mančušku, Pepu Bolfa nebo Tomáše Vaňka, dnes rektora Akademie výtvarných umění v Praze.

Bolfa a Vaňkem najdeme v těchto dnech i na výstavě Začátek století v ostravském Domě umění, kde jsou prezentováni jako špičky současného výtvarného umění. Měl jste tehdy v Pavoukovi opravdu „čuch“ na talenty. Pomáhal vám někdo v Praze s tipy, koho dovézt do Ostravy?

Řada Ostraváků tehdy v Praze studovala umělecké školy, třeba Pavel Šmíd, což byly samozřejmě důležité kontakty. S jejich pomocí se mi podařilo dostat do Ostravy třeba okruh kolem umělecké skupiny Bezhlavých jezdců, tedy už jmenovaného Vaňka a Bolfa i další. Tehdy to byli vesměs studenti akademie.

Na kterou z výstav v Černém pavoukovi vzpomínáte nejraději?

Nejvíce na mě asi zapůsobil Vladimír Skrepl. Nebo Petr Vaněček, kterého v Černém pavoukovi uváděl Ivan Martin Jirous.

Když zanikl Černý pavouk, stal jste se kurátorem Galerie Minikino. Ta pro mě byla velice zajímavá, neboť jste prostor zasvětil výhradně kresbě a svoje kreslířské umění musela třeba předvést třeba i Šárka Mikesková, Lenka Klodová či Helena Šmídová, tedy sochaři či malíři. Proč jste předloni pozici kurátora v Minikině vzdal?

Pro mě byla po zániku Černého pavouka podstatná především internetová galerie, kterou jsem založil v roce 2003 a drze pojmenoval Galerie Holec. Není to ale jen webová galerie, snažil jsem ty stránky vést jako občasník, uvádět třeba výstavy malířů v kontextu s poezií, jak jsem to třeba udělal při prezentaci Jakuba Špaňhela, když jeho obrazy doplnily verše básnířky Marie Šťastné. V těch variích jsem třeba také zveřejnil legendární sbírku Martina Fryče Smrt mezi cypy s úvodem Milana Krupy. Vždycky jsem to bral hlavně tak, že je to něco jako můj časopis.

Kamenné galerie jste ale úplně neopustil, což dosvědčuje vaše kurátorská činnost v Galerii Dole, která je součástí ostravského klubu Fiducia. V pondělí tento týden představujete v této galerii brněnského malíře Jana Karpíška, jenž svoje dílo prezentuje takto: „Originální obrazy inspirované reálnými zázraky běžného dne. Příroda, mysl, včelařství, zahradničení, permakultura, zazen…“ Čím vás zaujal?

Abych řekl pravdu, obsah těch obrazů jde mimo mě. Karpíšek mě zaujal především formou těch obrazů, neboť já mám rád syrové umění – Art brut, umění nedouků. V případě Karpíška je to samozřejmě paradox, protože vystudoval Fakultu výtvarných umění v Brně u profesora Mainera, přesto ten nádech podivnosti a rafinovaného neumětelství tam je.

To je podobný umělecký výraz, jaký cítím i u ostravské malířky Hany Puchové, také studované malířky…

Ano, nebo třeba v díle Martina Cacha. A tahle tvorba je mi velmi blízká. Přijďte se podívat.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.