Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Už chystám studené obklady pro pana Hilského, říká dramaturgyně krvavého Macbetha Klára Špičková

Už chystám studené obklady pro pana Hilského, říká dramaturgyně krvavého Macbetha Klára Špičková

3.2.2014 Divadlo

Dramaturgyně Klára Špičková připravuje pro Národní divadlo moravskoslezské svou poslední inscenaci Macbeth. Z Ostravy odchází do Plzně, po jedenácti letech. Macbeth bude podle ní něco nového, co ještě ostravské publikum nezažilo. Deník Ostravan.cz přináší s Klárou Špičkovou rozhovor.

Zvětšit obrázek

Dramaturgyně NDM Klára Špičková opouští Ostravu a loučí se inscenací Macbetha.
Foto: Archiv Kláry Špičková

Pozorujete nějaký rozdíl mezi Ostravou vašeho příchodu a Ostravou dnešní?

Konečně v centru vyrostly kavárny, cukrárny, a dokonce i potraviny. Jinak je to tady samá hospoda, kde se nemůžete ani pořádně najíst.

Takže jste nakonec ráda, že odcházíte?

Co se týká gastronomie, to ano, ale zase nemáme v divadle v Plzni jídelnu, která vám šetří čas a kde se prodává dotované jídlo za 26 korun.

Proč jste v divadle vybrali tak náročnou hru, jako je právě krvavá tragédie Macbeth?

Pro režiséra inscenace Rastislava Balleka to zdaleka není tak náročná hra. Kdybych mluvila jeho slovy, má i celkem banální fabuli. Náročné je převést jakýkoliv text do fungujícího představení. My jsme už několik let pomýšleli na Richarda III. Došlo ke změně šéfů a byl z toho Macbeth, ale udrželi jsme základní vizi, aby  v titulní roli vystoupil Vladimír Polák.

Herci říkají, že je pro ně Macbeth poměrně náročný z hlediska hereckého vypjetí na krátké ploše. Na jevišti se vlastně všechno odehraje během „pár dnů“, v historické skutečnosti je to ale sedmnáct let. Reálný čas se míjí s divadelním časem, tím pádem získává hra dynamickou hutnost, a jak by řekl pan profesor Hilský, je to přímo boj s časem. Je to také nejmetaforičtější Shakespeare co se týká promluv hlavního tragického antihrdiny. Hra samotná je přitom nejkratší shakespearovská tragédie, pro Martina Hilského je důležitá každá slabika. Pro Rasťu Balleka to tak ale zdaleka není.

Jak na vás působilo setkání s překladatelem Martinem Hilským, který se účastnil čtené zkoušky Macbetha?

Každé setkání s panem Hilským je inspirující, vítáme ho pravidelně na čtených zkouškách. Říká nám i řadu dobových zajímavostí, je skutečným mistrem překladu a znalcem alžbětinského světa. To ale nemá s naší inscenaci mnoho společného. Nasazujeme Shakespeara proto, že některé jeho hry jsou politické. A chaotický boj o moc řekne něco i dnešnímu divákovi. Macbeth je také hra o vraždě, o svědomí, o psychedelii v člověku.

Mám tomu rozumět tak, že setkání inscenačního týmu s panem Hilským se až tak neprojeví na výsledku inscenace?

Myslím si, že ne. Jeho překlad jsme zvolili z jiného důvodu. Nádherně přeložil ironii, protimluvy, je dvojznačný. Na tom staví napětí a není zplošťující, jednoznačný. Nicméně Rastislav Ballek více než jako hru se slovy a se slovními metaforami pojímá Macbetha jako hru inscenačního rytmu. Tento rytmus je režijní, obrazový a nestojí tolik na verši. Jsem velmi zvědavá na reakci pana Hilského. Už chystám studené obklady, až přijede na generálku. Překvapivá je také úprava textu a zdvojení či ztrojení postav. Říká se, že Shakespeare je nezničitelný, tak uvidíme. Macbeth byl viděn už tolikrát, proč tedy nejít nějakou úplně novou cestou?

Když hovoříme o nezničitelnosti, jak Vás napadlo „zničit“ touto dramatickou rolí jednoho z nejtalentovanějších ostravských komiků Vladimíra Poláka? Navíc v Ostravě velmi dobře známého spoluorganizátora Shakespearovských slavností?

Člověk by neměl mít jeden šuplík, kterým deset, patnáct nebo dvacet let vyhovuje ostravskému publiku. Soubor by měl růst s jednotlivými úkoly. Vláďa před deseti lety exceloval jako tragická postava Ženicha v Krvavé svatbě, stejně tak exceluje jako Hitler v inscenaci Mein Kampf. Aby nám nesklouznul jenom do bavičů v komediích, kde opravdu září, tak jsme se mu rozhodli dopřát velkou tragickou postavu, u které ale vůbec nevadí, že se objeví i komika. Je to výzva, po které touží každý herec. Nemáme v souboru jen jediného adepta na Macbetha, ale ti ostatní se s tragickou postavou setkali častěji.

Jaká byla jeho první reakce?

Velká radost. Dověděl se to o něco dříve, takže mě chytl a chtěl se četbou další literatury připravovat. Já jej zase varovala, ať si počká, protože výklad půjde třeba jinou cestou, než by si možná představoval. Nehrajeme totiž žádnou rytírnu. Režijní metoda Rastislava Balleka je pro nás nová. A nová bude i pro publikum, něco takového jsme tady ještě neměli.

V čem je tato metoda jiná?

V tom že Rasťa inscenaci pojímá především jako herní princip „hry ve hře“, nezajímá ho psychologie postav, jsou pro něj důležité i vedlejší postavy, stejně jako ty hlavní. Není pro něj důležitá Stanislavského metoda. Je pro něj důležité, jak postavy reagují na třecí hrací ploše a nabízí nespočet variant reakcí, hodně znejišťuje diváka. A chce tak pojmenovat chaos dnešního světa. Koneckonců Shakespeare oplývá „chaosem“, spojuje nespojitelné, vedle tragické události máte najednou komický výstup, vedle tragické „árie“ položí dětskou říkanku. Vulgární spojí se vznešeným. Zobrazuje kaleidoskop i našeho světa. Dnes už moc nejsme schopni velkého vnitřního prožitku, reklama se stává uměním a od umění požadujeme klipovité postupy. Neříkám, že mě to těší. Myslím, že je potřeba v sobě znovu objevit duchovnost a tím i skutečnou lidskost.

To vypadá, že jste na závěr své kariéry v Ostravě vypustila razantní pumu…

Jsem ráda za tuhle poslední zkušenost, umožnil mi ji Peter Gábor. Možná budeme mít velký úspěch na festivalech na rozdíl od herecky klasických režií, které jsou pro kritiku někdy obtížně stravitelné. Diváci nám naopak už několik let projevují stoupající přízeň. Pokud budou zaskočeni, tak proto že budou čekat klasickou hru v historických kostýmech vyprávěnou lineárně logickým způsobem. To rozhodně nikdo nečekejte!

V Ostravě jste v roce 2002 začínala spoluprací na Krvavé svatbě, teď končíte ostravskou éru krvavým Macbethem, čím to?

Vždycky mě zajímaly velké příběhy, víc bych se ještě do budoucna chtěla věnovat antice, ale to je spojené s dramaturgií „velkých prostorů“. Zvlášť Divadlo Jiřího Myrona potřebuje zobrazit theatrum mundi. Vyžaduje často monumentální téma, nevynikne v něm „komornost“ současných her, vždyť je to širokoúhlé kino. A v tom je to těžké. Máme malý soubor, málo peněz, málo dobrých režisérů, málo současných velkých příběhů. Ty se dnes moc nepíšou a ty historické jsou tam celkem „vytřískané“. Je to spojené s rozpadem našeho světa a nemožností, neumětelstvím či nechutí napsat současnou velkou tragédii. Posledními, kdo to dokázal, byli ve dvacátém století Lorca a Camus.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.