Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Filharmonie pod taktovkou Tomáše Braunera a trumpetista Zvolánek hráli výtečně

Filharmonie pod taktovkou Tomáše Braunera a trumpetista Zvolánek hráli výtečně

7.2.2014 Hudba

Žánrově velmi bohatý program si mohli užít návštěvníci čtvrtečního koncertu Janáčkovy filharmonie. Jako sólista se blýskl famózní trumpetista Marek Zvolánek. Všechna esa v rukou však držela filharmonie, která ten večer hrála pod vedením dirigenta Tomáše Braunera zkrátka výtečně.

Zvětšit obrázek

Trumpetista Marek Zvolánek předvedl brilantně zvládnutou hru.
Foto: Ivan Korč

Barokní hudba vládne světu. Už si odkroutila nějakých 250 let od své pozvolné proměny v jednodušší klasicistní hudební řeč, ale podíváte-li se kolem sebe a zaposloucháte-li se, slyšíte ji skoro všude. V obchodech buší do uší svéráznou mutací Vivaldiho Čtvera ročních období, na hradech a zámcích je součástí každé historické akce. Giuseppe Tartini a jeho Koncert pro trubku, smyčcový orchestr a basso continuo D–dur patří k nejpopulárnějším skladbám svého autora. Trumpetista Zvolánek exceloval v rychlých pasážích a akordických rozkladech, intonačně spolehlivě obstál i v intervalově náročných místech. Třetí věta mu sice nesedla v precizní rytmizaci portamenta, ale výsledek byl i přesto velmi slušný. Svůj podíl na tom mělo i nastudování dirigenta Braunera, smyčcový orchestr hrál opravdu přesvědčivě a dynamicky působivě.

Tomáš Brauner se představil jako výtečný dirigent.

Druhá část programu patřila Felixi Mendelssohnu-Bartholdymu a jeho předehře Hebridy. Ona to vlastně žádná předehra není, v názvech skladeb, které jsou inspirovány konkrétním mimohudebním programem, panuje trochu zmatek. Brauner suverénně vystihl celkovou koncepci, byl přesný v dynamických proměnách.

V Podešvově knize Současná hudba na Západě se o Jolivetovi píše: „Hudba Jolivetova je na cestě k novodobému hudebnímu obrazu. Ale ne u cíle. Zdá se, že tomu brání autorův úzký zájem o „ducha krajiny“ a nikoli o osudy lidí, kteří v ní žijí.“ Podobné hodnocení, které na jiných místech doslova haní skladatelovu religiozitu, bylo v komunismu poměrně běžné. O to víc překvapí, když se o jednom z nejlepších francouzských skladatelů dvacátého století dočtu v Schniererově Světě orchestru III. naprosto nekonsekventní pasáže, výčet děl neúplný, lakonicky okomentovaný tvrzením, že autor v dalším vývoji své předchozí skladby nepřesáhl. Není to pravda. Jolivet se kompozičně vyvíjel a exceloval prakticky v každém svém období: ať už to bylo období rané zvukové radikality, přes okouzlení etnickými hudebními kulturami, až po syntézu, v níž se obé pojí v osobitou a všeobecně platnou hudební výpověď.

Jolivetův koncert pro trubku a orchestr č. 2 zahráli aktéři velmi slušně. Lví podíl na celkovém vyznění skladby měli oba perkusionisté filharmonie František Škrla a Jiří Smrčka, kteří zvládli náročné party naprosto excelentně. Výhrady mám pouze k tempům obou krajních vět. Byla příliš pomalá, postrádala hybnost, spád a akcentaci synkopických hodnot, kterých je v tomto díle přehršel. Střední pomalá věta Grave byla zase na můj vkus málo melancholická. Zahraná dobře, ale bez francouzského nostalgického espritu a ležérnosti. I přesto mne velmi potěšilo, že skladba i sólista vzbudili sympatie publika, které je ocenilo dlouhým potleskem. Duch mladé Francie ožil i v Ostravě.

Zbývající část programu vyplnila 2. symfonie Roberta Schumanna. Brauner i filharmonici podali tuto náročnou skladbu famózním způsobem. Jediným zaváháním bylo nasazení dechů v úvodu první věty. Skvěle volená tempa, účinné kontrasty, dynamické odstínění, vše fungovalo bezvadně. V duchu jsem si posteskl, jak by vypadala pod Braunerovým vedením v nedávné době zahraná Brahmsova 3. symfonie. Věřím, že skvostně.

Koncert byl mimořádně zdařilý a obdobná koncepce se začleněním náročné soudobé skladby se ukázala jako šťastná a vítaná.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.