Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Sterefonietta skončila výkřikem z publika: Ten pan Báchorek je prostě génius

Sterefonietta skončila výkřikem z publika: Ten pan Báchorek je prostě génius

29.3.2014 Hudba

Explozívní citovostí nabitá hudba jednoho z nejlepších ostravských a nebojme se napsat českých současných skladatelů Milana Báchorka zazněla ve čtvrtek a v pátek na koncertech Janáčkovy filharmonie Ostrava. O tom, že se jednalo o koncerty zcela mimořádné, svědčí spontánní reakce posluchačky, která po doznění skladby Sterefonietta vykřikla: Ten pan Báchorek je prostě génius!

Zvětšit obrázek

Orchestr skvělým způsobem dirigoval Lukasz Borowicz.
Foto: Ivan Korč

Byl jsem velmi potěšen, když jsem zaregistroval na programu březnového koncertu název Stereofonietta. Skladba, kterou Milan Báchorek napsal v roce 1977 pro soprán, baryton, bicí nástroje a dva orchestry zhudebňuje text bulharského básníka Vatjo Rakovského. Jedná se o subtilní milostnou poezii, koncipovanou jako rozhovor milenců, jehož obsahem je touha vrátit se k samotné prapodstatě milostného citu – vydat se mu úplně a cele.

Skladba využívá sofistikovaným způsobem avantgardních kompozičních technik (důraz na sóničnost, nové témbrové kvality získané originální instrumentací, prostorové umístění orchestru a zajímavý metrorytmický průběh). Sólových partů se ujali sopranistka Eva Dřízgová-Jirušová a barytonista Jakub Tolaš. Na varhany hrál Drahoslav Gric. Dirigoval mladý polský maestro Lukasz Borowicz. Záměrně píši maestro. Je to totiž titul, kterého se má užívat opatrně a s rozvahou. Někdy je třeba přiznat, že ho není umělec hoden, ani když je mu šedesát. Na druhou stranu může tak oslňujícím, empatickým a jasnozřivým dojmem působit i mladý člověk. Není to otázka věku jako spíše schopností, talentu, charismatu a štěstí.

Lukasz Borowicz měl zřejmě při narození nad sebou šťastnou hvězdu. Jeho způsob vedení orchestru, komunikace se sólisty, jeho porozumění a výstavba skladeb mne hluboce zasáhly svou pravdivostí, nenuceností, zasvěceností a skutečným pochopením.

Se Stereofoniettou si Borowicz poradil výborně. Zvládl tektonicky a kineticky náročnou kompozici a vystavěl dynamicky perfektně strhující závěrečnou část, jakoby z hudby skutečně vyzařovala rituální erotičnost aktu stvoření. Oba sólisté byli vynikající, paní Dřízgová podle očekávání s velkou procítěností splynula s hudbou i básní, Jakub Tolaš pak jistotou a klidem nezklamal. Skladatel Milan Báchorek, jenž byl provedení přítomen, mohl být poprávu dojatý, byla to skutečně velkolepá chvíle a doklad vynikajících kvalit jeho tvorby. O tom, že zvukově náročná Stereofonietta byla posluchači přijata dobře, svědčí úvodní titulek článku.

Druhou částí koncertu byla skladba Karola Szymanowského – 4. symfonie koncertantní pro klavír a orchestr op. 60. Jedná se o zralou skladbu polského mistra, jehož hudba může svou živelnou rytmikou a čerpáním z folklórních intonací připomenout hudbu našeho Leoše Janáčka. Hudba Szymanowského je ale rovněž výsostně originální záležitostí. Oprávněně je tento zajímavý autor považován za zakladatele moderní polské hudby.

Symfonie má v podtitulu přídomek koncertantní. Je to proto, že sólový klavírní part, ačkoliv je nesmírně obtížný, nevyčnívá z orchestru. Spíše umocňuje atmosféru, působí jako rozněcovač napětí, pojistka, jež odjištěna způsobí výbuch orchestrálních barev. Ke klavíru usedl slovenský pianista Matej Arendárik. Tady bych se rád zastavil. Ke hře pana Arendárika mám jednu poznámku: dlouho jsem neslyšel, aby nějaký pianista tak procítil každý tón, vyhrál si s úhozem, barvou jednotlivých částí skladby. Dal do hraní tolik energie a zároveň se udržel nohama na zemi a neztratil se v náročném orchestrálním předivu symfonie. Má můj hluboký obdiv. Nad virtuózní techniku, kterou jistě předvedl, postavil muzikalitu, jež se běžně neslyší.

Poslední kompozicí dramaturgicky skvěle koncipovaného večera byla 5. symfonie F – dur, op. 76 Antonína Dvořáka. Nejznámější český skladatel touto symfonií prolomil vlnu kritik, která se snášela na jeho dřívější symfonie, ať již pro formální nedostatky či pro nedostatek originální melodiky a lpění na vzorech. Symfonie v prvních třech větách dýchá vším, čím je Dvořák světový: fascinující melodikou, suverénním zvládnutím sonátové formy, lehkostí a logikou instrumentace a strhující energií hudebních témat. Čtvrtá věta je hozená rukavice kritikům: finále se může z hlediska kompoziční práce měřit s těmi největšími symfoniemi 19. století.

Rád bych na závěr znovu vyzdvihl protagonistu obou koncertů – dirigenta Lukasze Borowicze. Všechny tři kompozice večera zvládl s hlubokým pochopením pro zvukovou i formální vyváženost, byl precizní v gestech, nástupech, pozitivitou dokázal nadchnout a přehledem upoutat. Takto by se měla dělat hudba! Doufám, že se v Ostravě brzy znovu objeví. Ostravským filharmonikům to s tímto skvělým polským umělcem velmi slušelo, hráli prostě báječně. Pokračování by bylo určitě pro řadu posluchačů žádoucí.

 

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.