Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Jindřich Štreit: Při fotografování se snažím předcházet konfliktům

Jindřich Štreit: Při fotografování se snažím předcházet konfliktům

1.4.2014 Obraz & Slovo

Fotograf Jindřich Štreit považuje fotografii za „momentní záležitost s přesahem do věčnosti“, jak se poeticky vyjádřil v rozhovoru pro Ostravan.cz. Štreit už svoje dílo představil v Ostravě na více než třiceti samostatných výstavách a aktuálně jsou jeho práce k vidění hned těsně za hranicemi města: v evangelickém kostele Hlučíně a od úterý 1. dubna též v knihovně v Petřvaldu na Karvinsku.

Zvětšit obrázek

Jindřich Štreit na výstavě Lidé Vítkovska v Praze
Foto: Archiv umělce

V knihovně v Petřvaldu v úterý zahajujete výstavu Brána naděje, což je skvostný cyklus o náboženském Česku a vlastně i o tom ateistickém. Jak to máte s onou „bránou“ vy? Věříte? 

Fascinuje mě vše, co nás přesahuje. V Petřvaldě vystavuji třicet velkoformátových zvětšenin a tématem je zachycení života od narození až po jeho konec ve vztahu k církvi. Jde o ekumenický cyklus a fotografie jsou nejen od nás, ale také z Polska, Německa a Francie. Každou fotografii doprovodil básní Josef Mlejnek. K výstavě vyšel katalog v češtině, angličtině a španělštině, neboť výstava byla poprvé prezentována v Madridu při světovém setkání mládeže s papežem Benediktem. Koncepci expozice v Petřvaldu připravil pan farář Vít Zatloukal, jenž výstavu uvede.

Zřejmě nejbližší dalším místem, kde vaše fotografie mohou aktuálně spatřit Ostravané, je evangelický kostel v Hlučíně. Vystavujete tam cyklus Lidé Vítkovska dokončený v roce 2011, který navazuje na obdobné soubory (například Lidé Hlučínska, Lidé Olomouckého kraje). Když takový cyklus uzavřete, neláká vás po letech zavítat znova na stejná místa a učinit tak z uměleckých snímků i časosběrný dokument?

Ze sociologického hlediska je časosběrný dokument velmi zajímavá disciplína a mám velmi rád filmy Heleny Třeštíkové. Pro mě je fotografie momentní záležitost s přesahem do věčnosti. Fotografii buduji jako obraz. Pokud bych se měl po letech vracet k podobným situacím, musel bych původní zapomenout a znovu se ponořit do vztahů a atmosféry dané akce. Musím cítit chvění, napětí a objevovat tajemství vztahů. Zabýval jsem se myšlenkou vrátit se k lidem, které jsem fotografoval asi před třiceti lety, zatím jsem se k návratu neodhodlal. Mám dosti jiných podnětů a čas tak strašně rychle letí.

V Ostravě jste loni v dubnu představil snímky z Vítkovických železáren. Ty vznikaly především na nočních směnách, nebylo to však pro vás nové prostředí, už dříve jste fotil v Třineckých železárnách. Jaký nejsilnější emoční zážitek se vám ale s odstupem jednoho roku vybaví právě v souvislosti s fotografováním ve Vítkovicích?

Fotografování ve Vítkovicích bylo pro mě opravdu velmi silným zážitkem. Okouzlovala mě tovární atmosféra, které má mnoho myšlenkových i vizuálních rozměrů od minimalismu až po surrealistické vize. Po dva roky jsem navštěvoval toto prostředí a každé setkání bylo pro mě mimořádné. Fascinovala mě ona proměna života. Jak přejdete závoru, ocitáte se v úplně jiném světě, kde platí jiná pravidla, jiná vizualita. I proto považuji fotografii za úžasnou možnost poznávání života. I sebeatraktivnější prostředí bez lidské přítomnosti je chudé. Teprve člověk a jeho osudy dávají věcem smysl. Za nejsilnější zážitky považuji setkávání se s lidmi a jejich životními příběhy. Na nočních směnách bylo daleko více příležitostí, prostoru, času a klidu je lépe poznávat a prožívat.

Za mnoha tvářemi na snímcích z cyklu Lidé Vítkovska cítím, že jsou to nešťastníci bez práce, kteří se životem jen tak nějak protloukají ode zdi ke zdi, i když často s úsměvem na tváři. Zato za tvářemi na fotkách ze železáren vnímám tvrdou práci a smysl pro povinnost. Fachmany, dříče. Jaký byl rozdíl fotit ve Vítkovicích a na Vítkovsku?

Vítkovice jsou obrovskou továrnou, kde má každý člověk své místo a ví, jaká je jeho úloha, jaké jsou jeho povinnosti. Vítkov je městečko v krásné krajině. Zajímal jsem se o žití lidí v jejich soukromí, v jejich volném čase, fotografoval jsem tam v různých prostředích a lidi různých profesí. Zásadní rozdíl je v tématu

Chystáte se v Ostravě vyfotografovat ještě nějaký jiný cyklus? Co třeba lidé z Přívozu, což by bylo téma asi hlavně romské? Nebo Lidé z Poruby, Lidé ze Slezské…

Je možné, že se do Ostravy opět podívám s nějakým konkrétnějším tématem. Celý loňský rok jsem fotografoval v Šenově v katolické komunitě a koncem roku byl z této aktivity vydán kalendář a nyní připravujeme výstavu.

Kde to vlastně máte v Ostravě rád, je-li vůbec takové místo?

Ostrava je neuvěřitelná aglomerace, která se rychle proměňuje. Má mnoho tváří a je těžké určit místo, které mám rád. Ostrava má úžasnou galerii, výstavní síně, divadla, muzea a všechna ta místa rád navštěvuji. Vizuálně atraktivní je třeba Trojhalí a Landek je zase místem oddechu, záleží na momentální náladě. Dcera Monika studovala šest let hru na flétnu na ostravské konzervatoři, proto jsem do Ostravy často jezdil a mohl za ta léta pozorovat proměnu města.

Kdy se tedy Jindřich Štreit alias Jindra ze Sovince představí s nějakou výstavou přímo v Ostravě?

V Ostravě jsem měl více než třicet samostatných výstav. Nikdy přitom sám nežádám o výstavy, jsem však otevřen nabídkám. Na polovinu května se připravuje výstava na téma Rodina, měl bych v ní mít účast.

Nedávno na besedě v ostravském Minikině vyprávěl fotograf Viktor Kolář, jak je často nezbytně nutné zmáčknout spoušť i s tím rizikem, že vás hrdina snímku prokleje, nebo před ním budete muset dokonce utíkat. Když člověk netuší, že je fotografován, bývá prý ale nejautentičtější. Pokud vím, vy se s každým napřed na fotografování domluvíte, s lidmi se dlouho sbližujete a teprve posléze mačkáte spoušť. Jak byste porovnal oba přístupy? A fotíte také někdy s rizikem, že budete muset rychle vyklidit pole?

Každý fotograf si postupem času vybuduje osobitý způsob práce. Já jsem typ člověka, který se snaží předcházet konfliktům a rozporům. Mám za sebou určité zkušenosti a vím, že takto pracovat nemohu. Proto se snažím seznámit se s prostředím a lidmi, které fotografuji a do tohoto prostředí potom docházím a fotografuji. Zvyknou si na mě a přestanou mě vnímat jako fotografa, což považuji za ideální stav. Tento způsob však vyžaduje hodně času a trpělivosti.

Kdy, kde a proč jste naposledy zmáčkl spoušť? Ptám se s vědomím, že v době, kdy vyjde tento rozhovor, už odpověď pochopitelně nebude aktuální.

Naposledy jsem fotografoval v pátek a téměř celý den. Bylo to v Olomouci. Stále jde o totéž. Nejvíce mě zajímají mezilidské vtahy. A vždy je to fascinující.

*

Výstava Lidé Vítkovska v evangelickém kostele v Hlučíně (u autobusového nádraží) pokračuje do 27. dubna a výstava Brána naděje v knihovně v Petřvaldu (K Muzeu 150) do 28. dubna.  

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.