Hamlet na Slezskoostravském hradě je akční, má spád a je více než obvykle tragikomický

Tomáš Vůjtek sáhl do Joskova překladu Shakespearova textu tužkou výrazně škrtající. Nevyškrtl však žádný důležitý dějový fakt, škrtal spíše ve slovech. Díky této úpravě textu ubylo mnohomluvných pasáží, které sice mají (jak jinak u Shakespeara) jiskru a vtip, jsou však spíše renesančním dědictvím duchaplnosti a dnešní divák je příliš neoceňuje. Pravda, někdy ke vlastní škodě, vždyť i rozvíjení  slovní zásoby a tříbení umění používat vtipně slova je z hlediska rozvoje osobnosti důležité. Vůjtkova úprava od samého začátku hry také akcentuje prvky násilí a agresivity. Režie je v tomto zajedno – čepele vražedných nožů se blýskají v průběhu představení téměř nepřetržitě.

Ze středeční premiéry Hamleta. (Foto: Petr Kiška)

Scénografka Lucie Labajová navrhla jednoduchou stupňovitou světle šedou scénu, která bez přestaveb umožňuje přechody z jednoho prostředí do druhého, ať již děj probíhá na hradbách, na hřbitově nebo v hradní síni či v ložnici královny. Prostor rozbíjí pouze velká socha ledního medvěda, odhalená králem Claudiem při jeho inaugurační řeči v samém počátku představení. Tento výrazný objekt je mnohoznačným symbolem, vykládat si jej lze různě. Lední medvěd na zemi nemá přirozeného nepřítele, je ale také symbolem síly a své oběti zabíjí jedinou ranou mohutné tlapy do hlavy.

Režisérka Janka Ryšánek-Schmiedtová vede herce k energickému, velmi živému projevu, od začátku nasazuje velmi výrazné tempo a nebývalou měrou využívá veškeré  možnosti slovní i situační komiky, které v textu této nejslavnější Shakespearovy tragédie lze nalézt. Díky tomuto přístupu je inscenace divácky velmi atraktivní. Komika zde nejen slouží k pobavení a oddechu diváka, ale výrazně rytmizuje děj, což podstatně zvyšuje záživnost celého představení. Originálně režijně uchopeny jsou i některé jednotlivé scény, zejména pak vystoupení skupiny kočovných herců či scéna Oféliina šílenství. Ozvláštnění výrazně rytmickou hudbou Jiřího Buriana a téměř hip-hopovým zpěvem protagonistů pak zasazuje děj hry do dnešní skutečnosti.

Tomáš Savka se hlavní role zhostil výborně. (Foto: Petr Kiška)

Z hereckých výkonů lze těžko vyzdvihnout jednoho představitele nad druhé – všichni odvádějí vrcholné výkony. Velmi příjemným překvapením je výkon Tomáše Savky v hlavní roli Hamleta. I když není čemu se divit, herec ověnčený pěveckými a muzikálovými cenami jen dokazuje, že i činoherní herectví mu nečiní žádné potíže. Savkův Hamlet je věrohodný, přirozený, velmi hravý, ale i výrazně důmyslný a když je třeba, i hrozivý.

Velmi výrazná je Ofélie v podání Pavly Gajdošíkové. Již zmíněná scéna jejího šílenství, ve které herečka prokazuje své velké pěvecké schopnosti, zůstane dlouho nezapomenuta. Jan Vápeník hraje bratrovraha a královraha Claudia jako bezohledného, samolibého a poživačného zločince bez jakýchkoliv skrupulí. Výborný je Miroslav Etzler v roli Polonia. I on nebývale těží z komického potenciálu postavy a scéna jeho slovního klaunství při společné audienci s Ofélií u krále a královny patří k nejzábavnějším v celém představení. Konkuruje jí v tomto ohledu jen scéna hrobníků, které hrají Petr Panzerberger a František Večeřa. Dokonalý klaunský výstup završuje posléze František Večeřa ve slavné scéně s Hamletem nad lebkou šaška Yorika.

Z premiéry ostravského Hamleta. (Foto: L. Vrchovský)

Královna Gertruda v podání Dany Růžičkové působí jako slabošská a bezradná žena. Je velkým a nelehkým úkolem pro herečku, aby bezradnost postavy se nepromítala do hereckého výkonu. Laertes Josefa Kaluži také patří k těm velmi výrazným postavám. Laertův smutek nad smrtí otce a vztek nad jeho nedůstojným pohřbem i jeho nářek nad mrtvou sestrou Ofélií jsou velmi emocionální, ale naprosto věrohodné. Ondřej Nosálek a Ivan Dejmal hrají Rosencrantze a Guildensterna od začátku jako dvojici nájemných vrahů. Jan Fišar v epizodní roli ducha mrtvého krále Hamleta je majestátní v obou svých nedlouhých vystoupeních a zajímavě ztvárňuje rovinu stále milujícího manžela ve scéně, kdy Hamlet ve vzteku málem zabíjí svoji matku Gertrudu.

Ostravská inscenace Hamleta překračuje obvyklý rozměr inscenací Letních shakespearovských slavností. Je sice zaměřena především na vytvoření silného diváckého zážitku, ale svým pojetím otevírá debatu nad inscenováním  Shakespearových her v dnešním světě otázkou, jak co nejsilněji oslovit dnešního občana (záměrně zde nevolím slovo diváka), jakým způsobem v dnešní době  předat poselství autora, který snad nejvýrazněji ze všech dramatiků všech dob ovlivnil civilizační rozvoj. A svým celkovým pojetím na tuto otázku také odpovídá.