Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Šimon Krupa má Thálii na dosah a říká: Lidská tragikomedie stojí na kolektivním hereckém výkonu

Šimon Krupa má Thálii na dosah a říká: Lidská tragikomedie stojí na kolektivním hereckém výkonu

7.2.2017 Divadlo

Herec Komorní scény Aréna Šimon Krupa získal za postavu Pulce v Lidské tragikomedii Ladislava Klímy v režii Ivana Krejčího a dramaturgii Tomáše Vůjtka nominaci na Cenu Thálie za rok 2016. Nebývá zvykem, aby tyto nominace dostávali mladí herci, mezi které Šimon Krupa stále patří. Povídali jsme si nejen o roli Pulce, ale také o tom, co Krupovi přineslo studium na ostravské Janáčkově konzervatoři i na pražské DAMU.

Zvětšit obrázek

Herec Šimon Krupa jako mladý Pulec v insenaci Lidská tragikomedie.
Foto: Roman Polášek

Když jste dostal text Lidské tragikomedie a informaci, že hrajete Pulce, co první vás napadlo?

Já jsem tu hru neznal. Takže jsem si ji poprvé přečetl a říkal si do háje, jak se tohle hraje? Pak jsme přišli na první čtenou (herec má to štěstí, že má režiséra a dramaturga), začali jsme to číst a člověk tak pomalu do toho vplouval.

Takže Ivan Krejčí a Tomáš Vůjtek vám od začátku pomáhali orientovat se v postavě Pulce?

No samozřejmě. Od toho jsou přece čtené zkoušky a zkoušení samotné! Není to o tom, že by mě napasovali do toho, jak ho mám přesně hrát. To ne. To se stane ze vzájemného dialogu a vyplyne z práce celého týmu. Do těch jednotlivých pater textu a uvědomování si, o co jde, vám nesmírně pomohou kolegové herci, se kterými hrajete. Svým pojetím postav a invencí. Navíc akcent na souhru, ten byl u Lidské tragikomedie věcí naprosto zásadní.

Musel jste ale přece nějak postavu Pulce uchopit. Kdo to pro vás byl?

Ten text je velmi komplikovaný jak situačně, tak jazykově. Samozřejmě nejbližší mi byla ta první třetina, ve které jde o maturanta. Nejtěžší ale bylo uvědomit si a vybudovat v sobě celý ten oblouk postavy, která před očima diváka prožije padesát let.

Uvědomit, nebo zahrát?

Oboje.

Maturant je vám samozřejmě blízký, ale najednou musíte zahrát padesátníka, a pak sedmdesátníka, to už přece musíte nasadit herecké řemeslo, nebo ne?

Částečně. Daleko důležitější bylo pro mne pochopit myšlení postavy. Uvědomit si, co se s ním stalo za těch třicet let. O to zajímavější pro mne bylo pronikat do jeho myšlení.

U Ladislava Klímy je to ale složitější. On do své hry vepsal svoji životní filozofii. A jeho pohled na lidský život je velmi nelichotivý. Tak koho vlastně hrajete, Klímu, Pulce, nebo sebe?

Je to součet. Je to jeden z nejlepších textů, jaký byl v češtině napsán. Ty postavy, to je výčet lidských osudů. A Klíma říká: No to jsme tedy dopadli. Bravo! Pulec je pozemská část Ladislava Klímy a postava Odjinuda zase jistým zosobněním toho, čeho chtěl Klíma dosáhnout, ale nikdy nedosáhl. V závěru mají právě Pulec a Odjinud vzájemný dialog – Klíma v kostce. Nechci nic prozrazovat těm, kteří to představení ještě neviděli. Ale hrajeme jakýsi součet života. Nicméně Pulec se nad tím vším tak trochu šklebí.

Jednou jsem si povídal s herci, kteří hráli ve hře Poslední leč Bolka Polívky a Jiřího Pechy. Byli to mladí herci, a jestli znáte tu hru, tak postavy v ní zestárnou. A ti herci mi řekli, že se doslova vyděsili, když to poprvé zahráli. Vyděsily je ty lidské konce. Nevyděsil vás Pulec?

Nevyděsil. Ta role mi dala obrovské varování …

…nemyslíte na abstinenci, tedy alkoholovou?

Ne, to určitě ne. Ale takové to čechovovské varování, podle kterého nejhorší jsou ze všech snů ty splněné. Jako herci mi to dalo obrovskou zkušenost a obrovské divadelní setkání s kolegy. Lidská tragikomedie stojí na kolektivním hereckém výkonu. Došlo mi, jak nedocenitelní jsou mí herečtí kolegové. Už paní Gasnárková nám už na konzervatoři říkala: S dobrým partnerem stoupá výkon. A to co zažívám pokaždé, když to hrajeme, díky kolegům, to je pro mne doslova fascinující.

Tak pojďme od Lidské tragikomedie k jiným záležitostem: Stačí kliknout na vaše jméno na webové stránce Komorní scény Aréna, a člověk uvidí neuvěřitelné množství nejrůznějších počinů. Část z nich pak na první pohled souvisí s tím, že jste po Janáčkově konzervatoři absolvoval studia na DAMU. Takže se ptám: je nějaký rozdíl mezi vnímáním divadla a prací v divadle u absolventů konzervatoře a těch, kteří po konzervatoři jdou ještě dál studovat DAMU?

Já se na to dívám ještě jinak: na DAMU jsem studoval na Katedře alternativního a loutkového divadla, zkratka KALD. To je sice pro mnohé záhadný pojem, hlavně ta alternativa. Ale nemůžu říct, že bych viděl nějaký markantní rozdíl mezi konzervatoristy a absolventy DAMU. Já mohu mluvit za sebe, tedy to, co mně konkrétně tento specifický obor dal. A to je rozhodně jakýsi jasnější pohled na to, proč člověk leze na jeviště. A také co znamenám já, Šimon Krupa, jako autor. Autorský podíl v přístupu k práci, to je to hlavní, co jsem si odnesl z DAMU. Spousta lidí například slovo „projekt“ bere dost podezřele až hanlivě.  Já mám jinou zkušenost, a také díky DAMU. Mnohdy to při studiu bylo o tom, že člověk musí mnohem víc nést svou kůži na trh, svou invenci, a teď neříkám, že nahrazuji režiséra, to v žádném případě, ale nabídka vlastního vidění, estetiky, duše, na to všechno je kladeno velký důraz.

Jinými slovy říkáte, že na konzervatoři se učí řemeslo a na DAMU tvůrčí myšlení?

Částečně to platí, ano. Určitě, ale je to ještě paradoxnější, a za tím si stojím, ty řemeslné postupy, které jsem se naučil díky mé paní profesorce na konzervatoři Alexandře Gasnárkové kdybych na DAMU neměl, tak si myslím, že bych tam ve studiu byl lehce ztracený. Já si myslím, že divadlo lze dělit jen na dobré a špatné. Ne alternativní a tradiční, klasické, moderní a postmoderní, ale prostě dobré a špatné. A já jsem se naučil vybírat si z toho množství nejrůznějších přístupů a estetik, a také aspoň trochu vím, jaké hranice kde překračuji. Těch vjemů je na vysoké škole opravdu hodně. My jsme měli takzvanou blokovou výuku. Tři měsíce jsme vodili marionety, tři měsíce jsme měli něco jiného a tak pořád dál a dál.

Z vašeho vyprávění je víceméně zřejmé, o co přichází herec, který se rozhodne po konzervatoři dál nestudovat a jde do angažmá.

Je to také o věku. Po konzervatoři je vám osmnáct nebo dvacet, ale když jdete dál, máte další čtyři roky na to něco načerpat. Jste pak starší a vidíte věci jinak. A čerpáte jinak, jestli si rozumíme. Není to o ochuzení, je to spíše o tom, že člověk dostane šanci další čtyři roky se v sobě hrabat, objevovat, čeho je schopen. To je také k nezaplacení. Kolik je jevištních řečí, nejrůznějších přístupů! A na vysoké škole se s nimi seznámíte blíž, víc a podrobněji. Ve finále se to sečte a podepíše se to na vás.

Ještě jedna věc se zmiňuje: při studiu na vysoké škole si člověk buduje profesionální síť kontaktů, síť přátel s podobným tvůrčím myšlením. A tyto sítě pak využívá ve své práci mnohdy až do důchodu. A zmnožuje si možnost seberealizace.

Ano, na Katedře alternativního a loutkového divadla je toto jedna z nejdůležitějších věcí. Těm profesorům jde o to, aby vychovali lidi s autorským přístupem. Aby se lidé naučili spojovat tvůrčí síly.  V ročníku máte scénografy, režiséry, herce, dramaturgy, a pracujete společně. Vytváříte něco jako mikroinscenační týmy. Na konci semestru přivádíte na svět klauzurní počin, který se veřejně hodnotí. A ve výsledku probíhají čtyři absolventské inscenace v DISKu. A ještě jednu věc chci říct: nejde o žádnou válku mezi interpretačním a jiným divadlem. Jde jen o jiný klíč a pružnost, se kterou je člověk ochoten přijímat nové vjemy. I za cenu toho že to třeba bude někdy mimo. Kdo nepadá, lyžuje pod svoje možnosti.

V souvislosti s KALD se také ale hovoří o nešťastném počinu při založení této katedry, tedy že loutkařina jako taková je tam jakousi popelkou, což se negativně podepisuje na úrovni loutkářského řemesla v naší zemi, kdysi loutkářské velmoci. Tradice českého loutkářství podle některých zaniká. Co vy na to?

Já jsem se s loutkou setkal několikrát. Ale jakýsi soumrak loutek je nesporným faktem. A všichni se přou, proč vlastně a co s tím. Když v devadesátých letech přišel na tuhle katedru nedávno zesnulý pan Borna, působil tam už Josef Krofta, a to byl skalní obhájce loutky. A oba dva chtěli studentům dát něco víc, než loutkářské řemeslo. Možná vzpomínáte na tehdejší vzrušené debaty. Příklad za všechny: Boris Rösner, který říkal: „Co to je, to alternativní divadlo? To jako že ti alternativní herci mluví prdelí?“ Alternatus v latině znamená také sesterský, bratrský. Příbuzný a zároveň jiný interpretační klíč. Já se dneska dívám na režie takových režisérů, jako jsou pánové Morávek, Nebeský, Drábek, Mikulášek, Frič a další (nehledě na to jestli se všemi budeme esteticky souhlasit), a mám pocit, že to, co dělají, je alterna jak sviňa, a patří v podstatě mezi představitele činoherního divadla. Pan profesor Císař mluví o době tekuté modernity a opravdu je dneska pomalu problém věci škatulkovat. Ale pořád by mělo platit, a u mne to tak je, že středobodem divadla je jednání a reakce na partnera. Ať už se vydáte jakoukoli cestou, musíte vědět, jaké hranice překračujete.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.