Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Karikaturista Václav Šípoš tvrdí: Potřebuji jednohubky, talíř svíčkové by mě zabil!

Karikaturista Václav Šípoš tvrdí: Potřebuji jednohubky, talíř svíčkové by mě zabil!

31.12.2017 11:25 Obraz & Slovo

Říká se, že jednou zkusíš a pak už nechceš jinak. V případě karikaturisty Václava Šípoše a jeho díla to platí stoprocentně. Přehlídnout jej prostě nelze. Je o něj zájem. A velký. Jeho charakteristické a nezaměnitelné karikatury zdobí nejednu soukromou sbírku, ale zároveň je možné se s jeho prací setkat v televizním pořadu Draci v hrnci, který realizuje ostravské QQ Studio. V první polovině prosince byla pokřtěna také kniha Krasopis od Nikoly Klanicové, kterou tento charismatický umělec ilustroval. Nejen o tom je ovšem následující rozhovor, z něhož zjistíte, že Václav Šípoš umí stejně obratně jako s perem zacházet rovněž se slovy.

Zvětšit obrázek

Václav Šípoš během křtu knihy Krasopis.
Foto: Archiv V. Šípoše

Od roku 1989 působíš jako karikaturista na volné noze. Jak se během té doby svět karikatury měnil, respektive jak se měnila tvá práce?

Osobně se považuji za stále lepšího karikaturistu. Vždyť se tomu věnuji v podstatě denně. Denně udělám obrovské množství karikaturních kreseb. A pohled lidí na mou práci je v podstatě furt pozitivní. I když samozřejmě slepota tady taky vládne a setkávám se s reakcemi typu: „To nejsem já.“ Také si občas připadám, jako bych chodil v bažině, neustále mi někdo házel klacky pod nohy, ale právě ty klacky mi pomáhají tu bažinu přejít… Jinak mám pocit, že tu novinovou, titulkovou karikaturu u nás už ani nikdo nechce, že to lidi ani nezajímá. Přitom mám nějaké vazby na Spojené státy a tam má politická karikatura silné postavení. Na druhé straně, kdybych měl mluvit za sebe, tak mně se to ani nechce kreslit. Nebaví mě kreslit naše politiky. Bije se to ve mně s tím, že to, co nemám rád, nekreslím. Přesto vidím, že tady v médiích to často zkombinují s fotkou, použijí jakousi fotomontáž a pak se tomu strašně řehtají. To mi jako kreslířovi vadí. To je smutné.

Máš pocit, že se tvá práce vyvíjí? Jakým směrem?

Do té kaligrafie. Už v roce 1989, kdy jsem začal kreslit, jsem používal pero a tuš. A pero, tuš a štětec používám stále, třeba v rámci spolupráce s QQ Studiem, kde to nejsou animace à la Walt Disney, ale používá se živá kresba. A pokračuje to úplně fantasticky. Teď jsem také ilustroval knihu Krasopis od Nikoly Klanicové. Fakt to mnohdy je tak, jako bych šel nějakou alejí a jen si sbíral to své ovoce. Momentálně jsem z té kaligrafie a z toho kreslení nadšený. Když pořád kreslím, tak i ta ruka je vycvičená. Trochu se však bojím jiné věci…

Jaké? Klidně pokračuj…

Začíná tady být takový tlak ve stylu: „Udělejte nám to takhle a udělejte nám to nějak pěkně…“ To si pak pro sebe vždy říkám: „Paní, já vám to pěkně udělám, ale někde jinde…“ (smích) Různé agentury, třeba v rámci „péefek“, moji kresbu respektují, ale trochu se bojím, aby mě už nezačali lámat moc. Musím být ve střehu… Chci si totiž kreslit to, co chci já.

Pojďme se vrátit ke zmíněné knize Krasopis od Nikoly Klanicové… Co by měl čtenář o knize vědět a proč by si ji měl obstarat?

Nikola Klanicová v té knize popisuje to, co já přesně vnímám při kreslení televizního pořadu Draci v hrnci. Přesně vystihuje mé pocity, jak jede ruka, co vnímá oko, co se děje, když to nejde, co říká scénář, kterého se musíš držet. Nikola v té knížce jako jedna z prvních popisuje duši kaligrafa. Je to učebnice, de facto návodná a odborná kniha, není však přeumělkovaná. Líbí se mi, že tam zůstalo i to duchovno. Na každé stránce je přitom několik mých kreseb, takže je to výživné i po stránce ilustrátorské. Když si tu knihu koupíš, můžeš začít i cvičit. Jinými slovy, když vezmeš kytaru, můžeš do ní třískat, jak chceš, ale když chceš zahrát písničku, nějaké akordy bys měl znát. A o tom je i ta kniha.

Karikatura Karla Hvížďaly.

Už jsi také zmínil, že tvou práci můžeme vidět v televizním pořadu Draci v hrnci, který vysílá ČT-Déčko. Plánujete s QQ Studiem ještě nějaké další projekty? 

Draky v hrnci kreslím v podstatě každý týden, a to už asi tři roky. Ta animační kresba je něco fantastického. Dá se dělat, i když tu jsou i různé počítačové techniky. S překvapením jsem zjistil, že v animované tvorbě kresba pořád funguje. Jako malíř v animované tvorbě nepochodíš, musíš být špičkový kreslíř. Teď jsme udělali dvanáctidílný seriál o Bílém tesákovi, ale zatím se ještě nevysílá. Jeden díl má sedm minut. Já tam kreslím. Je to opět něco jiného než animace typu Krteček nebo Walt Disney. Zase to je živá kresba, v plné palbě. U toho asi nejvíce vynikne, jestli to umíš, nebo ne. QQ Studiu jsem za spolupráci velmi vděčný.

Karikaturu můžeme označit za práci s detaily. Všímáš si i v civilním životě detailů? Pomáhá ti to?

To je pěkné, že to říkáš… Když kreslím karikatury, tak mi lidi často říkají: „Vy máte furt zavřené oči. Vy nevidíte?“ A já jim odpovídám: „Naopak, já toho vidím strašně moc, já to potřebuji rozostřit.“ Ani karikaturu nemůžu udělat ze samých detailů, karikatura musí být jeden velký detail, který toho člověka znázorní. Z toho důvodu musím mít přivřené oči a ten detail vyzobnout jako jednohubku. Já nepotřebuji talíř svíčkové, to mě zabije, já potřebuji jednohubky. Sem tam nazobnout, proto mám přivřené oči. Můj pohled na svět je takový, že když vidím tramvaj a lidi, jak sedí, tak ta karikatura je všude.

Vybavíš si nějaký zážitek se známou osobností z Moravskoslezského kraje v souvislosti s karikaturami?

Nedávno jsem kreslil jako dárek Jarka Nohavicu pro jednu paní, která ho miluje už od svých patnácti let. Její dcera chtěla, abych nakreslil její portrét, společně s Jarkem Nohavicou, přičemž ona mi dala fotku maminky, když jí bylo sedmnáct. Jarka jsem měl namalovat tak, jak vypadá v současnosti. Tak jsem to nakreslil s tím, že paní pak šla do Heligonky, kde Jarek měl koncert, si ten obrázek od něj podepsat. A on prý řekl, že obrázek je sice pěkný, ale že to vůbec není on…

Dá se tedy předpokládat, že jsi svou karikaturou už mnoho lidí také vytočil…

Jo, lidi se i vztekají… Ale pozor, teď to neříkám na konkrétní osobu! Někteří jsou prostě strašně naštvaní…

Nicméně není to spíše tím, že snad každý vidí sám sebe jinak, než jaký ve skutečnosti je?

Přesně tak… Ale abych pokračoval, stává se, že lidi jsou rozčílení, vytočení a vyskakují. Srandovní na tom je, že ostatní mu řeknou: „Ale to jsi fakt ty!“ A trochu se bojím, jak to skončí, když oni tu kresbu donesou domů, ukážou ji dětem a ony řeknou: „Maminko, to jsi fakt ty!“ Tak u toho bych ani nechtěl být. (smích)

Kdybys kreslil některého člověka s odstupem času, nakreslíš ho stejně?

Jo, ty kresby jsou stejné, trefuji to, mám zkušenosti, že jo… Stává se mi, že lidi mi říkají: „Nás už jste kreslil šestkrát, poprvé před dvaceti lety na Hukvaldech.“ Nedávno jsem kreslil pro nějakou firmu, nakreslil jsem paní, ta vytáhla mobil a říká: „To je přesně, jak jste mě namaloval tenkrát.“ Akorát mě lidi občas i zkoušejí a ptají se: „Nenamaloval byste mě ještě jednou, jestli byste to trefil?“ Nicméně já nejsem tiskárna. To mě nebaví, abych jim něco potvrzoval… Kdybych byl epigon nějakého malíře a ukradl bych mu styl, tak bych se musel potit, abych se trefoval. Nicméně já jsem svůj. Když zavřu oči, nakreslím to tak, jak to vnímám. Trefuji se, protože nelžu, nevymýšlím si.

Karikatury dvou známých kuchařů-celebrit.

Jak se pozná dobrá karikatura? 

Podle kaligrafické stopy, podle té linky, a to už jsme zase u kaligrafie… Ale stávalo se mi, že když jsem v minulosti kreslil karikaturu do novin, tak mi nejmenovaná osoba říkala: „A kdo ho pozná?“ Třeba nějakého náměstka primátora… Nicméně v novinách o tu podobu ani tak nejde, tam jde o ten vtip, abych zparodoval určité vlastnosti tak dobře, aby bylo zřejmé, kdo to je. Pro čtenáře je důležitější ta situace než podoba, ta je v té chvíli podružná. Ale samozřejmě pokud kreslíš obecně známou osobu, třeba nějakého prezidenta, tak by lidi neměli tápat, kdo to je.

Co je na karikatuře nejtěžší?

Už jsem to jednou říkal v nějakém rozhlasovém pořadu. Nejtěžší je vytřískat z těch lidí peníze. (smích) Tohle je vždy otázka. Někdy kreslím a říkám si, že tohle se mi vůbec nepovedlo a ta dotyčná osoba spustí: „Mistře, to je nejlepší, co jsme viděli.“ Potom jsem s něčím hodně spokojený a slyším reakce typu: „Hmm, tak to vůbec ne!“ Tak co je nejtěžší? Vytřískat z lidí ty peníze… Ale já ty lidi nechci uspokojovat, já nejsem robertek. (smích) Když chceš být uspokojen, zajdi si do sex shopu a kup si něco na uspokojení. (smích)

Rozloučit se můžeme větou, kterou jsi uváděl mnoho let v rámci jednoho svého blogu: „Často o mně říkají, to bychom do něj neřekli.“

Tohle mám napsáno na čele… Jednou jsem byl v Německu a říkám jim: „Ich bin karikatura.“ Dcera se začala smát, oni též. Já se chovám jako seriózní pán, ale jsem strašná svině… Ale když jsem pak mezi sviněmi, tak jim tam taky nesedím, protože jim připadám moc seriózní… Takže větu „To bychom do vás neřekli“ mám v popisu práce, i povahově. Sám zírám, co ze mě někdy leze, nechávám to volně plynout. Baví mě v tom bruslit, i když někdy je to o držku. Nejsem ten typ člověka, který nevybočuje, jsem taková neřízená střela. Někdy překvapuji sám sebe.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.