Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba ZAZ znamená zázrak a The Cure je lék na cokoliv. Osmnáctý ročník Colours byl famózní a jedinečný

ZAZ znamená zázrak a The Cure je lék na cokoliv. Osmnáctý ročník Colours byl famózní a jedinečný

21.7.2019 Hudba

Letošní Colours zůstanou navždy v srdcích a vzpomínkách mnoha lidí zapsány jako přelomové. Festival je v roce svých osmnáctin po všech stránkách dospělý, ale stále překvapivý a hravý. Grandiózní finále zajistila v sobotu zejména skvělá zpěvačka ZAZ, kterou publikum čím dál víc miluje, a pro spoustu lidí se pak stal srdečním zážitkem neuvěřitelný koncert legendy The Cure. Ale skvělá, nevšední a nádherná hudba tryskala po celou dobu festivalu téměř všude. Závěrečné finále jsme sledovali očima a ušima Gabriely Stašové a Milana Bátora a na závěr přinášíme také reflexi celého festivalu. Ponořte se beze strachu do vzpomínek našich hudebních publicistů a objevte pro sebe kapely a interprety, kteří vám třeba unikli.

Zvětšit obrázek

Ze sobotního vystoupení zpěvačky ZAZ.
Foto: Lukáš Horký

Gabriela: Dlouho očekávaná akce, na kterou se desítky tisíc lidí připravují dlouhou dobu a organizátoři celý rok, je minulostí. Festival Colours of Ostrava 2019 uzavřela především kapela The Cure, k níž se později dostaneme. Čtvrtý den se od počátku nesl převážně ve znamení alternativy a písničkářství. Začala jsem kapelou Nedivoč, která opět prokázala i na vystoupení mimo klub a neonová světla svůj skladatelský um a naléhavé živé podání. Co mě však na jejich koncertě zaujalo nejvíce, nebyli muzikanti samotní, ale překladatelka jejich hudby do znakové řeči. Tento fenomén jsme mohli během Colours of Ostrava spatřit už o den dříve při koncertu Pokáče a skupina mladých nadšenců, kteří překládali, prožívali texty, hudbu i rytmus a věřím tomu, že neslyšící, kteří na koncert přišli, museli dozajista ocenit takovouto organizaci. Hned poté jsem se vydala na bratrské duo Pierce Brothers, jejichž koncert bych zařadila v rámci letošního festivalu k těm, které potěší v danou chvíli, ale tak to i zůstane. A navzdory tomu, že program na sobotu byl vybrán kvalitně, opravdový nával lidí přišel až kolem sedmé a osmé hodiny, když se schylovalo ke koncertu The Cure. Dlouho jsem si nebyla jistá, zda umístění hlavního headlinera na sobotu večer je nejšťastnější, protože na davu již byla znát určitá únava už během dne, později se však dostaneme i k tomu, jak moc The Cure dokázali lidi pozvednout a zároveň je ochromit. Co jsi viděl na počátku posledního dne ty a co bys návštěvníkům doporučil vyhledat si i v soukromí?

Ostravská kapela Nedivoč. (Foto: Aleš Honus)

Milan: Patrně nebudeme daleko od pravdy, když velké sobotní finále označíme za jeden z nejsilnějších dnů v historii tohoto festivalu. Také já jsem nevynechal ostravskou formaci Nedivoč, která má na svém kontě znamenité debutové album Vale pletichám, získání Ceny Jantar a přesně za týden v sobotu vydá svůj první videoklip k největšímu hitu Fotky z výletu. Nedivoč prokázali, že jsou výborná koncertní kapela, s radostí oceňuji vynikající zvuk a přemýšlivé, inteligentní a baladické písně, které jsou podložené silnou hudbou. Ve srovnání s jejich předešlými koncerty se Nedivoč více soustředili na hraní a upustili od svého typického povídání a vtípků, které si jako tenisový míček předávají zpěvák Sváťa Tulej s bubeníkem a autorem většiny písní Jirkou Krhutem. Nedivoč potvrdili, že na velké festivaly patří, protože jejich sofistikovaná tvorba dokáže oslovit všechny generace.

Pierce Brothers. (Foto: Lukáš Horký)

Na tebou zmíněném australském folkovém duu oceňuji zejména obrovský entuziasmus, s kterým se na Colours of Ostrava předvedli. Sourozenci Jack a Pat se snažili přesvědčit publikum, že ve dvou lidech znějí jako celá kapela a chvíli mi trvalo, než mi jejich přebíhání od kytary k bicím a didgeridoo dalo nějaký smysl. Pierce Brothers vstoupí do paměti spíše svou divokou nespoutaností, s níž do mikrofonu emotivně vyzpívali své refrény, než výraznější tvorbou, ale musím uznat, že to opravdu utáhli. Také jazzoví fanoušci v sobotu měli doslova hudební hody, protože v Gongu se představili dva klíčoví trumpetisté současnosti. Nejdřív to byl Mathias Eick, který s kapelou v obsazení klavír, kontrabas, bicí, trubka a housle představil své poslední a výtečné album Ravensburg písněmi Family, Children, Friends atd. Eick je skvělý trumpetista a potvrdil, že jazz je žánr dokořán otevřený všem živým podnětům. Velká obraznost, kterou evokativní kompozice vyvolávaly, byla impozantní v impresivních harmoniích, stejně tak perfektní byly jejich volné improvizační pasáže. Jaké kapely potkaly v sobotu odpoledne tebe?

Zpěvák kapely Gang of Youths. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: I přes značnou únavu jsem zažila další skvělé věci, které mě probraly. Výborná byla kapela Gang of Youths z Austrálie, která svou tvorbou mohla připomenout nejednu formaci velkých stadionových hal a naprosto právem patřila k těm lepším sobotním koncertům. Opačný dojem jsem měla z koncertu českého projektu Bert & Friends, u nějž jsem měla pocit, že nejde o nic víc než o to být za každou cenu jiný a alternativní. A to i přes poměrně originální tematickou koncepci. Někdy ale méně znamená více. Překvapení mi pak učinil koncert populární současné šansoniérky ZAZ, která se za dobu pěti let proměnila z rozverné dívenky v ženu, která řeší možná těžší témata, než by kdo očekával, předpokládal či dokonce chtěl. ZAZ mi přišla mnohem vážnější a složitější, navzdory jejím vtipným pokusům o češtinu. Některé její projevy dokonce dokázaly dojmout, nicméně člověk občas pochyboval o tom, zda se její těžké černé stíny roztékají pod návalem sobotních teplot nebo z důvodu slz dojetí nad krásným přijetím diváky. Za pomyslnou gradaci pak považuji koncert britských Amber Run na Fresh Stagi, která byla letos celkově velice objevným místem. Amber Run mají všechny atributy kapely, která by se mohla s klidnou duší za několik let objevit na mnohem větších stagích i v rámci mnohem větších festivalů. Indie nuance připomínající Arcade Fire či MGMT, stadionový zvuk a krásné autentické vyznění koncertu mě osobně přesvědčilo a Amber Run budu sledovat dál.

Colours of Ostrava. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Souhlasím s tvým názorem na špičkovou dramaturgii Fresh Stage. Ještě před Amber Run tam vystoupil londýnský písničkář Charlie Cunningham, který byl pro mne jedním z dalších letošních objevů. Tak křehký, nostalgický zvuk, opentlený sólovou trubkou a kořeněný flamencovou technikou hry na kytaru, byl doslova lahůdkou. Ověřil jsem si rovněž, že Cunninghamův zpěv naživo neztrácí nic z intenzity a teskné melancholie, představené na aktuálním a skvělém albu Permanent Way. Amber Run jsou kapelou, která má na Spotify téměř dva milióny fanoušků a je otázkou času, kdy jejich velikost objeví také české publikum. Zpěvák a frontman Joshua Keogh se představil jako nejcharismatičtější osobnost celých letošních Colours a jejich koncert vzbudil možná nejemotivnější reakce na festivalu. Nemohl jsem si však nechat ujít vystoupení Paolo Fresu Devil Quartet, které lákalo logickou konfrontací a srovnáním s předešlým Mathiasem Eickem. Fresu živě potvrdil, že patří do absolutní světové špičky a troufám si říct, že na její samotný vrchol. Jeho způsob tvorby tónu a množství barevných odstínů, tryskajících z jeho trubky a křídlovky, byly elektrizující. Neskutečný zážitek.

ZAZ. (Foto: Lukáš Horký)

Ale vrátím se ještě k ZAZ, kterou jsi zmínila. Dle mého názoru ZAZ potvrdila opět svou výjimečnost. Její set byl úžasný, obdivuhodný a komplexní. Nic nechybělo a nic nepřebývalo. To, jak četla české vzkazy, že děti jsou naše budoucnost, nebo, že někdy zapomínáme na své sny, bylo sice kostrbatou češtinou místy úsměvné, ale podstata těchto vět pronikala až do morku kostí. ZAZ Ostravu evidentně miluje. Srdečně ji hned v úvodu zdravila slovy „Dobrý večer, Ostravo!“. V mimořádné pěvecké formě svůj koncert odzpívala a vzala mnohatisícový dav do své křehké, ale pevné náruče. Poděkovala polibkem na mikrofon, ale uchvátila také úžasnou improvizací na zvukově magický nástroj těremin. Za mne ZAZ zazářila neuvěřitelně a její rozpité stíny pod očima, vytvořily mapy, po kterých by bylo krasné cestovat! ZAZ je prostě ZÁZrak současné hudby a máme štěstí, že se touto úžasnou bytostí můžeme inspirovat a kochat. Ale dostáváme se k stěžejnímu bodu programu, že?

Cory Henry & The Funk Apostles. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: Ano, pomalu, ale jistě se blížíme ke zlatému hřebu večera. Ještě před ním jsem zavítala na Arcelor Mittal Stage pokochat se funky zvukem v jeho plné parádě. Cory Henry & The Funk Apostles vybarvili barvy Ostravy zase o něco pestřeji. Jejich mix současnosti a zároveň osmdesátých a devadesátých let, zpěvu skvělých černošských vokalistek, výborného kytarového echa či fúzemi do bigbeatu a jiných dalších žánrů, v neposlední řadě pak charismatického projevu hlavního protagonisty, byl skvělou přípravou a kontrastem na koncert The Cure pro ty, kterým by se tito headlineři mohli zdát až příliš depresivní. A ano, i depresi, jak už však bylo psáno v samostatném reportu, jsme mohli mnohokrát nalézt a nemuseli ji ani příliš dlouho hledat. The Cure se stali headlinerem charakterově zcela odlišným od veškerých jiných v historii Colours of Ostrava. The Cure podle mě sestavili dokonale geniální playlist skládající se jak z jejich typicky zádumčivě trýznivé tvorby, tak i z několika kousků, které mohou znít zdánlivě pozitivně. The Cure jsou o myšlenkách zmaru, běžných strastech a neradostech, ale také o tom, jak moc nám může hudba pomoci, evokovat v nás to dobré a utvrdit nás v tom, že v našich osobních pochybách nejsme sami. Jsem si jistá, že sílu koncertu The Cure bude dlouho těžké předčit a organizátoři si takto zasadili laťku opravdu velice vysoko. Ačkoli Robert Smith, ani další členové kapely nebyli umluvení, hudba mluvila za ně. Až jsem si říkala, že takovéto nasazení a drive nemohou již pánové v letech zvládat při smyslech. Nicméně… Asi ano.

Letošní ročník se podle mého názoru stal legendárním. Ačkoli bych možná měla napsat něco více kritického, nemohu letos festival jakkoli strhat, protože není důvod. Organizace se poučila z předešlých let a stage sponzorované alkoholovými magnáty se již nepřekřikují se stagemi, kde o hudbu opravdu jde, toi-toiek je dostatek (a řady na ně vždy budou, že ano) a především – kontroverzní zátěž jménem Agrofert, která už několik let nekorespondovala s přemýšlením návštěvníků Colours, je definitivně pryč. A myslím si, že navzdory přerušení spolupráce s tímto sponzorem byl festival zvládnut na jedničku. To ostatní pak přenechám tobě, jistě se také budeš chtít vyjádřit kriticky i nekriticky. Za mě je však letošní ročník jedním ze stěžejních.

Robert Smith z kapely The Cure. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Ano, ale ještě, než se dostanu k The Cure, bych rád upozornil na českou dvojici Khoiba, jejíž znepokojivý i hypnotický elektronický svět byl brutální, něžný a v žádném ohledu v perfektním line-upu soboty nezapadnul. Ema Brabcová má jedinečný hlas a trochu mne mrzelo, že se ztrácela pod stálým závojem mlhy, což jí samozřejmě přidávalo na tajemnosti a éteričnosti.

The Cure jsou kapelou, jejíž kolosální vliv na hudební dějiny si plně uvědomí jenom ten, kdo jejich tvorbu pochopí a prožije. Doteď nemůžu věřit, že něco takového jako dvouačtvrthodinový koncert této legendy jsme zažili právě v Ostravě, právě na festivalu, který byl v minulosti peskován za výběr a dramaturgii hlavní scény. Tohle byla dokonalá odpověď, že festival se v roce své symbolické plnoletosti rozhodl odhodit konvence, pročistit vzduch a vrátit se také ke kořenům. The Cure zahráli těžko pochopitelný set, který od introvertní polohy spěl k obnažení srdečnosti, která vyplula postupně na povrch. Úsměvy, které v závěru rozdával geniální Smith, a roztančené publikum až do těch nejzazších řad v nesmrtelných Friday, I´m in Love, Close to Me či Boys Don´t Cry, to vše mi vehnalo slzy do očí.

Koncert The Cure se zařadil k největším milníkům celé historie Colours of Ostrava. Těžko lze pochopit, kde bere kapela energii k tak extrémnímu výkonu, ale byla to opravdu realita. The Cure jsou prostě nesmrtelná legenda, která si nepotrpí na manýry a okázalou show.

Čtěte také: Samostatná recenze koncertu The Cure

Jak ale fungovaly jejich psychologicky prokreslené animace, které ilustrovaly písně! Tento koncert budu rozdýchávat dlouho a přiznám se, že po The Cure jsem cítil v žilách namísto únavy nečekanou vitalitu a euforii. Snad proto jsem měl sílu poslechnout si ještě na chvíli set belgických Glass Museum, jejichž stylově vrstevnatá hudba se pro mne osobně ukázala být ideální hudební tečkou za letošními Colours of Ostrava, které pak definitivně uzavřela charismatická zpěvačka Rosalia.

Rosalia. (Foto: Lukáš Horký)

Festival letos proběhl bez větších problémů. Drobnosti jako posuny v časech účinkujících Time Shifters, Mathiase Eicka a Paola Fresu se prostě stávají a je třeba s nimi počítat. Organizátoři by však měli lépe rozmýšlet volbu času a zařazení toho kterého interpreta na konkrétní scény. Amber Run rozhodně patřili na větší pódium, čemuž odpovídala nedostatečná kapacita Freshky. Vyloženě nezvládnutá byla dramaturgie Kofoly CS Stage, kam byl zařazen i skvělý Dan Bárta s Illustratosphere nebo nadějný písničkář Pokáč. V obou případech přišlo na tyto interprety tolik lidí, že stáli až daleko ke Gongu a vzhledem k tomu, že scéna nemá žádné obrazovky, neviděli prostě z koncertu vůbec nic. Nechápu proč právě legendě, jakou je Dan Bárta, nebylo dopřáno důstojnější prostředí na Arcelor Mittal Stage, kde jsem naopak musel vyslechnout příšernost typu MessenJah a Cocoman, kteří se snažili zaujmout prořídlé publikum pod pódiem. Rád bych také, aby si Full Moon Stage s podobnou nekompromisností, s jakou prezentuje své hudební názory, udělala do budoucna pořádek s kvalitou nazvučení. Letošní zvuk této scény byl téměř z poloviny případů naprosto nepřijatelný.

Třetím bodem, který stojí jistě za úvahu, je zařazení Shaka Ponk na jednu hodinu po půlnoci. Určitě nebudu jediný, kdo bude pro příště raději, aby hlavní hvězdy festivalu měly příznivější čas vystoupení. Také bych apeloval na to, aby se naproti hlavní stagi neumisťovala žádná produkce, která ruší dynamicky jemnější interprety, místa na podobné věci je v areálu dostatek.

Přes výše zmíněné postřehy považuji letošní Colours of Ostrava za pro mne osobně nejlepší ročník. Hudba je vždy o komunikaci. Nikdy to není jednostranná záležitost. Kolik do ní dokážete vložit, tolik vám vrátí a vždy přidá něco navrch. Festivalových cest mohlo být jako hvězd na nebi. Já jsem šel cestou, která v sobě spojila dálnice i ty zdánlivě neprošlapané pěšiny a v drtivé většině přinesla překvapivé, obohacující a vzrušující zážitky a poznání.

Festival Colours of Ostrava je prostě jenom jeden a v tuzemském měřítku nemá konkurenci. A podobně, jak říkala Zlata Holušová, pokud máte oči i uši otevřené, nemůžete neslyšet, nevnímat a necítit.

Milan Bátor & Gabriela Stašová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.