Mnoho věcí okolo nás vypadá jinak, než je to ve skutečnosti, říká Jaromír Krišica, bubeník The Konvertor Rock Band

Ve skupině The Konvertor Rock Band proběhla zásadní změna, a to, že Aleše Maternu vystřídala nová zpěvačka…

Je to tak, Aleš šel za prací do Prahy a pochopitelně začal dělat na svých projektech. Hledali jsme někoho, kdo k nám sedne nejen hlasem, ale i lidsky. O pohlaví tu vůbec nešlo. Zkoušeli jsme několik zpěváků, ale nakonec jsme dali šanci Veronice Janíkové, která například kdysi hrála v kapele s Jirkou Dudou (kytarista The Konvertor Rock Band – poznámka autora). Verča se ke zpívání vrátila po delší době, takže se musela postupně rozjet. Ale cítili jsme v ní veliký potenciál a to se nakonec i potvrdilo. A myslím si, že to nejlepší ji ještě čeká a nás také.

V jakém ohledu jsou nové písně s ženským vokálem ve srovnání s těmi z debutu jiné?

Ano, je pravdou, že pokud je text původně psaný pro zpěváka, některé momenty pak mohou vyznívat v podání zpěvačky jinak. Třeba že z ní udělají lesbu, protože Aleš například ve skladbě Holka zpíval: „…v tvém rozvášněném klínu najdu celý svět…“ Ale poradili jsme si s tím a nové texty už jsou šité na míru Verči.

V jaké jste fázi v rámci nahrávání nového alba? Co byste o novém albu mohli nyní prozradit?

Nové album? No, tak hlavně v klidu… Nechceme nic uspěchat, protože jsme pochopili, že vše musí dozrát a nesmíme opakovat chyby z debutového alba. Jasně že máme nové skladby a některé nám fakt dělají radost, ale zkoušení dalších se opožďuje, protože své udělal i ten pitomý covid. Spíše některá pitomá nařízení kvůli němu. 

Co se týká debutu, tak z něj čišela taková svobodomyslná atmosféra 90. let, album má zkrátka takový porevoluční rockový nádech. Místy je patrný i odkaz skupiny Alice. Budete se snažit tyto prvky zachovat, nebo půjdete úplně jinou cestou?

Každý z nás je odkojený jiným žánrem. Některé se prolínají, ale jiné jsou zcela mimo. Od doomu přes rock, metal až po funky v mém případě. To vše se v nás smísí a vytváří neopakovatelnou stopu, která se nám musí líbit. Hudba nás neživí, baví nás. Jsme to stále my, se vším všudy. Možná jen o něco chytřejší, náročnější, ale pořád stále my, takže žádné velké zvraty nečekej. Děláme hudbu pro zábavu a chceme, aby v tom byla stále ta svobodomyslnost cítit.

Změnila se nějak výrazně i atmosféra v kapele? Vzhledem k tomu, že v současnosti máte místo vokalisty zpěvačku…

Možná jsme někteří měli obavy, že přítomnost Verči v kapele nás mírně změní. No, a stalo se, mluvíme slušně a tak vůbec… Jasně že kecám. Verča je fajn, snese i drsnější chlapský humor, nemá problém nám ho vrátit a rozmazluje nás. Jak? Málokdy na zkoušce chybí igelitová taška plná dobrot od pekaře…To je fajn, ne?

To rozhodně. Každopádně jednou z povedených skladeb na debutu je pomalejší Když. Je tento song nějakým způsobem inspirován významnou básní Rudyarda Kiplinga se stejným názvem?

Chvíli jsem uvažoval, jestli to na toho Kiplinga nehodit, ale ne, už to na něj kdysi hodili kluci z Progres 2 s Třetí knihou džunglí. Text songu byl výrazně inspirován především momentálním hnutím mysli našeho kapelníka Jirky Dudy. I když si myslím, že za naše Když by se ani Kipling nemusel stydět… 

Ve vaší zmíněné písni se také zpívá: „…podívej se mi do očí a přestaň si sám sobě lhát…“ Máte tedy pocit, že v současné době máme strach dívat se druhým do očí a raději si sami sobě lžeme?

Máme pocit, že mnoho věcí okolo nás vypadá jinak, než ve skutečnosti jsou. Kvůli množství zbytečných informací, řečí a tomu, co se děje okolo nás, zapomínáme na vlastní instinkty. Je to špatně, protože nám mohou pomoci se orientovat v realitě, která z našich životů ubývá, protože se zvyšuje podíl života „online“. Navíc často se lidé pohybují v domněnkách a bojí se podívat lidem do očí, aby tam náhodou neuviděli sami sebe, svou reálnou podstatu. Domnívat se je přece mnohem pohodlnější než vědět…

V songu No a co? zase narazíme na část textu: „…život se musí žít…“ Je to z vaší strany chápáno jako nějaká rada či doporučení druhým, kteří spíše přežívají, ale nežijí, anebo jde především o nějaké vlastní povzbuzení?

Myslím si, že speciálně poslední rok nám ukázal, že člověk se svými zvyky může být poměrně lehce a na dlouhou dobu vykolejen tím, že věci a situace, které měl rád, z jeho života zmizí. Naší snahou by měla být existence v určité rovnováze a nenechat se tím špatným zásadně ovlivňovat, protože svůj postoj k životu máme především ve své hlavě. Víme, že to není jednoduché, ale je třeba se vždy otřepat a jít dále, jinak jsme v …

Každý ze členů působí na hudební scéně už několik let. Přistupujete k hudbě v současnosti jinak než v dobách vašich začátků, nebo ten zápal, entuziasmus a podobně je ve vás stále stejný?

Je jasné, že každá životní etapa přináší určité pohledy na svět okolo. Většina kluků z kapely už je ve věku, kdy už má nějaký životný nadhled, takže bereme svět místy s určitou lehkostí. Jasně že jsou momenty, kdy si přinášíme na zkoušku i negativní emoce, které jsme načerpali ze svého okolí nebo práce, ale hudba je nám pomáhá zmírnit. A pokud ne, tak se nic neděje, protože to zase rozpálíme příště. Hudba, nové skladby a společné hraní je to, co nás žene vpřed.

Co vám tedy přináší působení ve skupině The Konvertor Rock Band? V čem vidíte smysl vašeho hraní?

Jsou situace, které se těžce vysvětlují někomu, kdo je nezažil, ale řekněme, že jsme si splnili jeden ze svých snů, který společně prožíváme. Za všechny okamžiky s kapelou jen jeden. V roce 2019 lety jsme měli na hlučínské Štěrkovně Open Music společný projekt s našimi oblíbenci, a to s kapelou The Tap Tap. Když jsem si sedal jako poslední za bicí, na podiu už bylo 24 hudebníků. Ve mně byla malá dušička. Ten nádherný pocit, kdy jsme pak společně hráli, ze mne nikdy nezmizí. Jsme parta lidí, která spolu a s muzikou zažívá především pozitivní emoce. A těch není nikdy dost. 

Co vás čeká v nejbližší době?

Chceme mít dostatek materiálu na nové album a určitě dojde i na nový klip. Je fajn, když může člověk něco tvořit a taky hrát před lidmi. Vloni jsme měli hrát na Masters of Rock ve Vizovicích a přišli jsme o to. Takže chceme hlavně makat ve zkušebně a dočkat se ve zdraví, až tady ta divná doba poleví nebo skončí a my zase vylezeme na pódium. A dal bych krk, že to je asi současné největší přání většiny kapel. Bohužel ne každý bude mít to štěstí. Náš velký kamarád a příznivec The Konvertor Rock Band Radim Pařízek už to nedá. Když si teď sedám za bicí, často si uvědomuji, že tu nejsme na věky. A proto je třeba to pořádně rozjet: „Život je třeba žít!“