Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Bolestínství je mysl ve tmě. Pětice debutujících básnířek nabila klub Brno pozitivní energií

Bolestínství je mysl ve tmě. Pětice debutujících básnířek nabila klub Brno pozitivní energií

2.4.2022 Obraz & Slovo

Bernardeta Babáková (1994), Nela Bártová (1998), Anna Luňáková (1993), Kristýna Svidroňová (1992) a Katarzyna Szweda (1990). Evropou otřásá válka a v boji jsou náboje smrtícím důsledkem zmáčknutých zbraní. Když je ovšem tím nábojem slovo, může mít střela i pozitivní dopad. Alespoň v ostravském klubu Brno tomu tak v pátek 1. dubna skutečně bylo. První večer debutujících básnířek s názvem Omlatina nabíjel diváky ohromnou dávkou energie. Autorky narozené v devadesátkách nejsou žádné ženy v „koutě“ a bolestínství v poezii i životě považují za ošemetný bacil.

Zvětšit obrázek

Po vystoupení v klubu Brno., Zleva Luňáková, Svidroňová, Szweda, Klega, Kašpar, dole Bárt a Babáková.
Foto: Ivan Mottýl

To ale vůbec neznamená, že pětice autorek v klubu Brno v ostravské Malé Kodani recitovala nějakou efemérní přírodní lyriku. Naopak. Bytostnou podstatou veršů byl zhýčkaný člověk 21. století se všemi svými slabostmi. „Bolestínství je / mysl ve tmě / a tichý panter,“ varovala básnířka Anna Luňáková před sebelítostnými stavy, které rozdírají duši. Nejprve vlastní a posléze i v celém okolí.

Básnířka, herečka, filozofka i jeden z vůdčích duchů revue Prostor Anna Luňáková představila komponovaný celek, působivý zvukový (sound) design si v něm vzal na starost Jakub Štourač. Rytmus celého vystoupení jako by střídavě udávaly výstřely z ukrajinské fronty a zvony pravoslavných chrámů. Asi patnáctiminutová scénická poéma ve mně zanechala dojem litanie. Modlitby za mrtvé v šílené válce, a to nejen za padlé Ukrajince, ale i ruské brance uhořelé v tancích anebo troskách vrtulníků.

Господи, избави люди Твоя от междоусобныя брани, утоли кровопролития, отврати належащия беды. Лишенныя крова введи в домы, алчущия напитай, плачущия утеши, разделенныя совокупи.

Pane, ušetři lid svůj od bratrovražedného boje, zastav krveprolití a odvrať bolesti, strázně a bědy. Zbaveným domova daruj přístřeší, hladové nasycuj, plačící utěšuj, znepřátelené smiřuj.

Anna Luňáková z Prahy debutovala loni sbírkou Jen ztratím jméno (Malvern), ostravská básnířka Kristýna Svidroňová knihou Sochy z peřin (Protimluv). „V optickém hlavolamu / který vyřeší snad konečná stanice / v horkem vybydleném voze / přemýšlí holčička / že by se někdo mohl zabít,“ napsala Svidroňová v básni Vlasy si češu v tramvaji. Zrovna v pátek jsem viděl čerstvé záběry z Charkova, kde ruské rakety rozmetaly tamní tramvajovou vozovnu. Mimochodem s tramvajemi české výroby. Charkov má stovky civilních obětí včetně dětí.

Proč název Omlatina? „Název souvisí s ediční řadou Mlat, kterou loni založilo nakladatelství Větrné mlýny výhradně pro debutanty,“ vysvětil v klubu Brno (součást Provozu u řeky) editor této edice Dominik Bárt (1998). Původně ostravský básník, který dnes žije v Brně. Mlat je průkopnickým činem v době, kdy se od edičních řad v poezii spíše upouští a nejeden debutant má pocit, že nejlepším způsobem vkročení na trh je sbírka vydaná vlastním nákladem. (Viz. rozhovor o edici Mlat: ZDE)

Bárt chce s pořadem Omlatina pravidelně harcovat po republice, na korbě ale poveze pokaždé jen autory, kteří právě vydali prvotinu. Organizátor také překvapil diváky v klubu Brno literárním sborníčkem, který vyšel u příležitosti první ostravské Omlatiny. V péči Větrných mlýnů a za redaktorské pomoci rovněž původně ostravského básníka Filipa Klegy (1992). Mimoděk tak rodák z devadesátek Dominik Bárt navázal na to, co bylo na literárních večerech na Ostravsku dobrým zvykem právě v devadesátých letech. Součástí tehdejších večerů mladých autorů typu Literární harenda, Pajzlschreiben, Kámen nebo Slovo totiž také bývaly literární sborníky.

Poezie musí být slyšet a básníci jsou kočovníci, kteří mají skoro povinnost své texty deklamovat. Kdekoliv a kdykoliv. „Poezie nemůže být jen na papíře, musí být čtena. (…) Musí být veřejně předváděna. Všude, kde to jde. V tramvaji, na záchodě, v hospodě i v parku na lavičce. (…) Ty jako literát to musíš dělat a přijít za prvním bláznem, kterého potkáš. – Hele, já jsem také blázen, tady je básnička,“ citoval Bárt z rozhovoru, který právě dokončil pro časopis Tvar. Respektive citoval z odpovědi básníka Františka Hrušky (1998), který loni debutoval v edici Mlat Větrných mlýnů, a to sbírkou Převážná doba.

Pořádně slyšet je i opavská rodačka Nela Bártová. Naléhavost její prvotiny Na konci chodby je ráno je tak rozněcující, že oslovila i letošní porotu neprestižnější literární ceny v republice a vysloužila si nominaci na Literu za debut roku. V klubu Brno však ze sbírky přečetla jedinou báseň, raději sáhla po nových rukopisech. Ceny totiž pro tuhle svébytnou básnířku beatnického ražení nic moc neznamenají, konečně žádný nejmladší český básník asi nemůže nad oceněním od „starých páprdů“ skákat radostí. Bártová si s poezií raději vede svůj vnitřní dialog, jako v tomto novém textu.

Nela Bártová

zdrháme
bez placení
nikdy se nic nestalo
všechno se jen zdálo
život mi dal výpověď
a paní poezie padáka
tudíž je čas
na panáka
jsme vyprodaná show
na kterou se musím blbě sundat
bej na hadry
protože hadry dělaj člověka
tak si třeba postěžujte
na ministerstvu mimořádných situací
že moje duše už ani neví
kde mě hledat   

Debut Nely Bártové má na svědomí ostravské nakladatelství Bílý Vigvam, které sídlí ve stejném domě jako klub Brno. Zdá se tedy, že budova Provozu u řeky v Kostelní ulici se stává jakýmsi epicentrem mladé poezie v moravskoslezském prostoru. A pořad Omlatina tu má být podle Bártova slibu pravidelným hostem.

Bernadeta Babáková žije v Brně, loni debutovala sbírkou Sdílení polohy bylo ukončeno (Dobrý důvod). I ona střílela v Provozu u řeky ostrými. Do publika i směrem k mocným tohoto světa, například si dobírala Organizaci spojených národů (OSN). Ta mimochodem není schopna vyloučit Rusko ani z Rady bezpečnosti. OSN je ještě víc bezzubá než její předchůdkyně Společnost národů, která v roce 1939 dokázala z organizace vyloučit Rusko za tehdejší nelegální přepadení Finska a rozpoutání takzvané Zimní války. „A zatím OSN / vyhlašuje tento rok za / mezinárodní rok míru a důvěry / vyhlašuje tento rok za / mezinárodní rok kreativní ekonomiky pro udržitelný rozvoj…,“ píše Babáková.

Polská hostka Omlatiny Katarzyna Szweda má k válce ještě blíže než my Češi. Ruské rakety padají i na Lvov, který leží pouhých 66 kilometrů od polských hranic. Básnířka vyrůstala v polských Karpatech v osadě Wrzosowa Polana, po klikatých cestách je to odtamtud na Ukrajinu jen 100 kilometrů. Debutovala sbírkou Bosorka (Biuro Literackie), její texty přeložili Marie Iljašenko a Dominik Bárt, v klubu Brno četla české překlady básnířka Krista Kašpar (1992).

Básnířka ve sbírce Bosorka pracuje se stále živou předkřesťanskou mytologií v polských Karpatech, jak ji známe například z knihy Nabarvené ptáče, jejímž autorem je Jerzy Kosiński. „Lidé v lese ještě dlouho vyli a už se setmělo,“ píše Katarzyna Szweda. Teď nějakým způsobem vyje i celá Ukrajina, stejně jako v Nabarveném ptáčeti to ale není vytí spojené s bolestínstvím a poraženectvím. Ženy a muži z Karpat i Ukrajiny dokážou i v těch nejtěžších chvílích nastavit střelku kompasu k vítězné naději. Se zarputilostí, která z české kotliny spíše vymizela.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.