Vzpomínka na Norberta Lichého (1964-2024): Jedinečný herec, kterému hodně záleželo na divákovi

Bertíkovi vždy záleželo na přijetí inscenací, ve kterých hrál, především od publika. Mnohokrát, když jsem po premiéře zaklepal na jeho osobní šatnu v přízemí budovy ostravského Divadla Petra Bezruče a po odpovědi „Ano!“ vešel do místnosti, a nadechl se vzduchu prosyceného cigaretovým kouřem, se jen podíval, kdo vešel, a zeptal se: „Tak co?“

Když premiérové publikum tleskalo vestoje, což se u Bertíkových premiér stávalo velmi často, se dalo v jeho očích číst určité šibalství a v úsměvu byla vidět i radost plynoucí z vnitřního přesvědčení, že dobrá věc se podařila.

V inscenaci Zdravý ne/nemocný. (Foto: Lukáš Horký)

Stalo se snad jen jedinkrát, po premiéře velmi očekávaného Krále Leara v režii Jiřího Pokorného v únoru 2013, že v Bertíkových očích byla veliká nejistota a úsměv chyběl. Druhý den vyšla v Ostravanu moje recenze, snad jediná s negativním hodnocením postavy, kterou Bertík ztělesňoval v titulní roli. Večer mi zavolal. Byl z toho téměř dvouhodinový rozhovor na téma „plnění režisérem zadaných hereckých úkolů“.

Jako Lízal v inscenaci Maryša. (Foto: Lukáš Horký)

Ta obrovská pokora a zároveň důvěra, kterou jsem mnohokrát z Bertíkových úst na adresu režisérů zaznamenal, tentokrát chyběla. Také snad jedinkrát. Velký herec, který mi mockrát řekl: „Ale já jsem jen herec!“ a který si mohl být jistý výsledkem znova a znova řadícím jeho výkony k tomu nejlepšímu, co české divadlo v historii mělo, si tím nikdy jistý nebyl, dokud opět na jeho adresu jak laická, tak odborná veřejnost znova a znova nepěla slova chvály.

V inscenaci Lásky jedné plavovlásky. (Foto: Petr Hrubeš)

Po zhlédnutí filmu Stopaři Václava Havla mi 17. listopadu 2020 odpoledne Bertik napsal SMS zprávu: „Nikdy jsem si nemyslel, že lež je norma. Bohužel je to každodenní faktum. Závidím těm, co nemají televizi. Ale to taky není řešení. Mrzí mě, že se o panu Havlovi mluví s despektem. Je to móda. Ale naštěstí mám dojem, že se k jeho principům vracíme. Protože … je to jediné východisko k humanitě.“

Z inscenace Lekce Hitchcock. (Foto: Petr Hrubeš)

Bertiku, budeš mi moc, ale opravdu moc chybět. Budou mi chybět tvoje slova řečená z jeviště v jakékoliv postavě, co jsi kdy hrál. Protože tak, jak jsi je říkal ty, to nikdy jiný říkat ani nemohl. Protože to takhle prostě nikdo jiný neuměl.

Byl a jsi a zůstaneš jediným, nezaměnitelným a úžasným českým hercem. Takovým, na jaké se nezapomíná.

V inscenaci Spalovač mrtvol. (Foto: Lukáš Horký)

Budou mi chybět naše politické debaty, ve kterých jsme si vzájemně notovali, ať už v kladných, či záporných postojích ke všemu, co hýbalo veřejným prostorem. Tvoje hodnoty, spojené s hodnotami skutečného lidství, prosté lidské slušnosti a poctivosti, jsem rád posílal dál.

Buď si jistý jednou věcí: Znám hodně lidí, kteří mi pravděpodobně v dobách příštích nejednou řeknou: „A co by tomu asi řekl Bertík?“

A já díky našemu přátelství, které tvou smrtí nekončí, budu vědět, co říct. Děkuji, kamaráde!

Odpočívej v pokoji.