Polská scéna Těšínského divadla uvedla Niewolnice z Pipidówki. Komedii, která se přežila a už nemá co nabídnout

Niewolnice z Pipidówki by se daly do češtiny přeložit jako Otrokyně z maloměsta a kdybych chtěl být uštěpačný, použil bych pojmenování Otrokyně z Prdelákova. Komedie pochází z konce 19. století, autorem je polský spisovatel a dramatik Michał Bałucki. Pro Čechy se jedná o postavu téměř neznámou, polská společnost 2. poloviny 19. století však nemohla nezaznamenat více než 20 satirických komedií, které Bałucki napsal a v nichž si více či méně zdařile střílel především ze střední měšťanské společenské vrstvy a také z nízké šlechty.

Právě Niewolnice z Pipidówski patří spíše k těm méně zdařilým. Spatřily světlo světa v roce 1897, tedy v období, kdy byl již Bałucki kritizován modernisty kvůli přílišnému tendenčního schematismu a konzervatismu. Komedie působila zastarale již v době svého vzniku. Neúspěch posledních komedií i neustávající deprese dovedly posléze autora v roce 1901 až k sebevraždě.

Proto je překvapivé, že právě tuto komedii si umělecký šéf Bogdan Kokotek společně s dramaturgyní Polské scény Joannou Waniou vybral do svého repertoáru. Tím více, že v letošní sezoně již Polská scéna uvedla Gogolův Ożenek (Ženitba), text o více než padesát let starší, podobně satirický, zesměšňující měšťanské manýry, leč mající pevné místo ve světové dramatice. Textu Bałuckého se sice nedá odepřít poměrně zajímavá kombinace situačního a slovního humoru, zejména diváci, kteří si libují ve staromilských komediích si přijdou na své, ovšem na rozdíl od Gogola, který je ve své břitkém a ostrém satirickém jazyce i dnes veskrze moderní, texty Bałuckého silně zastaraly.

Aneta Krupa, Anna Paprzyca a Bogdan Kokotek. (Foto: Těšínské divadlo)

Samotný děj je zasazen do polského maloměsta konce 19. století. Městečko vyhlašuje konkurz na ředitele městské pokladny. Mladá měšťanka Sabina (Aneta Krupa) vycítí příležitost a podpořena dalšími ženami z města (Anna Paprzyca, Małgorzata Pikus, Barbara Szotek-Stonawski) se rozhodne, že svého málo ambiciózního manžela, gymnazijního učitele Felikse (Kamil Mularz) donutí se ucházet o ředitelské místo. To však ještě netuší, že o stejné místo se uchází rovněž mladý a na pozici se lépe hodící Milicz (Andrzej Ogłoza). Ženské z městečka spojí síly dohromady, pomocí lsti obalamutí novináře Saturnina (Bogdan Kokotek), lékaře Dmuchalského (Tomasz Kłaptocz) a Filatyńského (Grzegorz Widera) a také předsedu komise Grzmotnického (Zbyšek Radek), která rozhoduje o tom, kdo kýženou pozici dostane. Smělé plány ambiciózních ženštin však narušuje půvabná Wanda, mladá bojovnice za práva žen (Katarzyna Kluz), na scéně se posléze také zjevují tři feministické vojačky (Lidia Chrzanówna, Iwona Bajger, Anna Kaczmarska).

Právě množství postav je však jedním z problémů, kdy právě vyřčené často zaniká s příchodem další scény. Inscenaci bohužel nepomohl ani hostující krakovský režisér Adam Sroka, který vystavil celou inscenaci v souladu s původním textem, místo aby šel proti srsti autora, a poukázal tak na situace i dialogy, které jsou již z dnešního pohledu zcela zastaralé a přežité. Stačilo komedii doplnit o novou významovou strukturu. Mohla tak vzniknout zajímavá parodie, která se vysmívá provincionalismu, malosti a krátkozrakosti. Nestalo se tak.

Małgorzata Pikusl. (Foto: Těšínské divadlo)

Postavy vyznívají ve své omezenosti a hlouposti smrtelně vážně, situační a slovní humor tak musí zákonitě u diváků znalé současné dramatiky vyznít do ztracena. Postavy vyznívají ploše, omezeně. Ženské postavy jsou vysmívány právě pro svůj angažovaný postoj, mužské postavy, většinou podpantofláci a omezení hlupáci, poslouchající své ženušky, jsou zase vysmíváni za svou pasivitu. Všichni na sebe pomrkáváme, smějeme se měšťanským nešvarům, ale vlastně nedostáváme řešení ani rozuzlení. Ženy sice vítězí, vrací se v láskyplném objetí ke svým manželům, mladá feministka objevuje kouzlo lásky a na boj za ženská práva již nemá ani pomyšlení.

Tentokrát nepomohla ani scéna a kulisy, rovněž v provedení režiséra Adama Sroky. Většinou si právě Těšínské divadlo potrpí na pečlivou scénu, mnohdy s realistickým uspořádáním, či naopak (jak tomu bylo např. v Zemstě) v symbolicky minimalistické a jednoduché scéně, kde každý předmět má svůj význam. Tentokrát se na jevišti vyskytují nejrůznější předměty, ozdobná lenoška, křesla, zrcadlo a obrázky v kýčovitých rámečcích, ledabyle pověšené na mříži. To vše bez větší důmyslnosti. Vypadá to, jako by scénograf právě vykoupil starožitnictví a bez ladu a skladu vše vyklopil na jeviště. Předměty nemají své opodstatnění, realistické dekorace střídají papundeklové kulisy. Již tak doslovné a překombinované inscenaci, pojímající velké množství postav, scénografie nepomohla.

Barbara Szotek Stonawski. (Foto: Těšínské divadlo)

O poznání lépe dopadly kostýmy, o které se postarala Sylwia Kochaniec-Rieck. Kostýmy jednotlivých postav hýří barvami, upoutají na sebe pozornost i prostřednictvím drobných detailů. Vidět tak můžeme přehlídku nejrůzněji tvarovaných kloboučků, paraplíček, vázanek, šátků a turbanů. Což přesně zapadá do kontextu maloměsta, kde se jednotlivé postavy předhánějí a touží alespoň na okamžik zůstat na svém výsluní.

Neporozuměl jsem, proč režisér zařadil do inscenace taneční scény dvou postav. Anna Paprzyca předvedla svůj tanec s polonahou antickou sochou, Barbara Szotek-Stonawski zase tančila s šátkem, marně se snažící simulovat zpěv operních árií puštěných z playbacku. Podobně tak vojenský pochod tří feministek za doprovodu reprodukované hudby zařadil inscenaci spíše do žánru lehké operetky než satirické komedie.

Zakončím však přece jenom radostně. Polská scéna Těšínského divadla vždycky mohla stavět, a platí to i nyní, na skvělých hereckých výkonech. Ani zde se však nelze ubránit srovnání s nedávnou premiérou Gogolova Ożenku. Kamil Mularz společně s Andrzejem Ogłazou pokračují prakticky v tomtéž, co ztvárnili v Ożenku. A divákům se tak dostává jakéhosi déjà vu, že právě viděné, již u obou herců mohli vidět jinde. Podobně tak i Anna Paprzyca v roli svérázné ženské a Grzegorz Widera v roli podpantofláka čerpali ze svých postav v Ożenku, tentokrát však Widerova postava zaměnila problém se sykavkami za koktání. Nicméně to, co fungovalo v Gogolově komedii, se zde ztrácí v neukočírovaném množství postav.

Na minimálním prostoru velice zaujala herečka Małgorzata Pikus, která skvěle ztvárnila distingovanou dámu, proplouvající afektovanými tanečními pohyby po jevišti, vysmívající se tak malosti vlastní postavy. Scéna, kdy její postava vchází na jeviště společensky unavená, patřila k hřebům premiérového večera.

Andrzej Ogłoza a Zbyšek Radek. (Foto: Těšínské divadlo)

Zcela smeknout je nutné před herečkou Anetou Krupou, která měla původně ztvárnit pouze menší roli dívky Wandy (kterou nakonec rovněž pohotově převzala Katarzyna Kluz), aby nakonec převzala jednu z ústředních rolí – postavu Sabiny. Původní herečka Maria Kuśmierska musela podstoupit neplánovanou operaci, Aneta Krupa ji však skvěle zastoupila, přestože měla pouze dva dny, aby se na roli připravila. Dodala své postavě křehkost a umíněnost zároveň a ve své druhé výraznější roli v Těšínské divadle ukázala, že do budoucna se s ní musí počítat.

Nebudu tady zmiňovat celý herecký soubor, který se zde v jednotlivých, ať už větších, či menší rolích objevil. O jejich talentu není pochyb. Každý z herců by si však zasloužil uplatnit svoje schopnosti v inscenaci, která nese vyšší nároky, klade otázky a dává prostor ke vzájemné komunikaci mezi herci a diváky. Nestačí se totiž smát, ale je důležité vědět, čemu se smějeme.

Přestože mnohé diváky viděná komedie plně uspokojila, jak tomu napověděl dlouhý potlesk vestoje, popřál bych divadlu do budoucna větší špetku odvahy a naplněných ambicí, protože s takovým hereckým souborem by se mohly dít divy. A věřím, že ten čas přijde.

*

Niewolnice z Pipidówki. Autor Michał Bałucki. Režie a scénografie Adam Sroka. Kostýmy Sylwia Kochaniec-Rieck. Recenze je psaná z premiéry uvedené Polskou scénou Těšínského divadla v Českém Těšíně v sobotu 6. března 2026.