Hra Klaus Mann napsal Mefista varuje před možným opakováním tragické historie

Hra vychází jednak ze života Klause Manna, jednak z děje jeho nejslavnějšího románu Mefisto, zfilmovaného v roce 1981 maďarským režisérem Istvánem Szabó. Film se skvělým výkonem rakouského herce Klause Maria Brandauera získal v roce 1982 Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

V úvodu Vůjtkovy hry je divák seznámen s postavami Profesora (Marek Cisovský), Mefista (Renáta Klemensová), Klause Manna (Vlastimil Burda), Gustafa (Jan Chudý), Eriky (Kristýna Panzenberger Krajíčková) a Pamely (Michaela Bajgarová). Všichni se postupně zapojují do děje, jenž probíhá v neměnném hracím prostoru, do kterého autoři scénografie umístili jako centrální objekt drátěnou kovovou postel s matrací a několik židlí a menších laviček.

Zadní stěnu tvoří tmavý velkoplošný projekční panel, na kterém se postupně objevují například citace výroků nacistického maršála Hermanna Göringa na adresu židovského národa, další různé slogany a také filmový sestřih několika stejných sekvencí, na kterých se Adolf Hitler krmí zákuskem.

Z inscenace Klaus Mann napsal Mefista. (Foto: Roman Polášek)

Jednotliví protagonisté v průběhu představení prakticky hrací prostor neopouštějí, v rámci dramaturgicko-režijní koncepce jsou tak neustále přítomni v částečně choré mysli Klause Manna, který je Vlastimilem Burdou od prvních okamžiků představen jako závislý na drogách. Burda se ve velmi náročném hereckém partu představuje v mnoha různých vnitřních rozpoloženích a náladách a ukazuje velký rozsah zvládnutých interpretačních prostředků.

V jeho podání je jeho Klaus Mann ve všech časových rovinách a dramatických situacích inscenace věrohodný, přesvědčivý a pravdivý. Podobně jako ve všech svých předchozích rolích je i zde silně emocionální postavou.

Do titulní role obsadil režisér Ivan Krejčí Renátu Klemensovou. Postava ďábla Mefista si o ženskou představitelku stylizovanou do mužského projevu v podstatě říká. Tomáš Vůjtek tuto postavu napsal jako trojjedinou, neboť Klemensová má za úkol ztělesnit jednak postavu mytologickou, pak literární postavu románu Mefisto a nakonec i ďábelskou postavu vytvořenou režisérem a hercem Gustafem Gründgensem.

Renáta Klemensová. (Foto: Roman Polášek)

Herečka střídá břitký sarkasmus projevovaný v dialogu s Janem Chudým, který hraje Gustafa, s okamžiky svůdného eroticky podbarveného chování, ze kterých hereckým střihem přechází do jiných hereckých poloh. Renáta Klemensová tu odevzdává jeden z nejvýraznějších hereckých výkonů ve své herecké kariéře.

Roli Gustafa, který jako herec Klause Manna i sexuálně okouzlil, si Jan Chudý doslova užívá. Podobně jako ostatní účinkující v inscenaci hraje více postav. Díky jeho výrazné fyziognomii mu to velice sluší v postavě maršála Hermanna Göringa, druhého muže v v nacistické hierarchii hned za Adolfem Hitlerem.

Vlastimil Burda a Jan Chudý. (Foto: Roman Polášek)

Marek Cisovský ztělesňuje záhadnou postavu Profesora, muže v bílém obleku s bílým cylindrem na hlavě, který v lékařském kufříku nosí v lahvičce vzpomínky, ale nabízí i prášky na spaní symbolickou poznámkou o smrti z předávkování, což byla příčina odchodu Klause Manna z tohoto světa. Smrťák vykonal svoji práci. Profesor také velmi zdárně filozofuje v dialozích s ďáblem Mefistem. Tyto dialogy Profesora a Mefista v podání Marka Cisovského a Renáty Klemensové jsou ozdobou inscenace.

Kristýna Panzenberger Krajíčková hraje velmi dobře starší sestru Klause Manna Eriku. I když vypadá spíše jako mladší sestra, nasazením jak energetickým, tak emocionálním představuje zároveň ochránkyni, ale také společnici svého bratra, provozující s ním divadlo cestující po Německu v dobách, kdy mnozí kariéristé včetně umělců podepisují smlouvu s ďáblem a začínají sloužit vznikající fašistické hitlerovské diktatuře.

Erika je také intimní partnerkou Klausovy přítelkyně Pamely Wedekindové, dcery slavného dramatika Franka Wedekinda. Pamelu uchopila Michaela Bajgarová způsobem zdůrazňujícím sounáležitost s Erikou i Klausem a vstřícnou vstřícnou vzájemnost celé trojice.

Michaela Bajgarová a Kristýna Panzenberger Krajíčková. (Foto: Roman Polášek)

Trojice „dětí slavných otců“, jak se sourozenecko-partnerskému trojlístku nejbližších přátel veřejně říkalo při jejich cestách po Německu s divadelními hrami a kabarety, si za peníze Klausova otce, nositele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna (1875 – 1955), užívá drogových i sexuálních orgií. Těch se Tomáš Vůjtek ve své hře také dotýká, ale společně s režisérem Krejčím a hereckou trojicí Burda, Krajíčková a Bajgarová tak činí velice střídmě a decentně.

Představení, které i s přestávkou trvá necelou hodinu a půl, je režijně vedeno v žánru černé grotesky s kabaretními čísly, vzdáleně připomínající slavný film Kabaret s Lizou Minnelli. Kabaret, zejména politický, byl v třicátých letech minulého století německou specialitou. V mnoha větších městech se v kabaretních představeních umělci kriticky vyjadřovali k nastupujícímu hitlerovskému fašismu a nacismu a určitá míra kritiky extremistické politiky i fašismu je obsažena jak ve Vůjtkově hře, tak v Krejčího inscenaci.

Z inscenace Klaus Mann napsal Mefista. (Foto: Roman Polášek)

Jednotlivé odkazy na dobu nástupu vlády zla vyvrcholí ve scéně při Göringově výslechu v rámci Norimberského procesu. Slizký Göringův charakter vykresluje přesně Jan Chudý s ostře sarkastickým humorným nadhledem ve skvěle vystavěné mizanscéně.

Kostýmní výtvarnice Marta Roszkopfová navrhla pro postavu maršála Göringa růžový dlouhý vojenský plášť i růžovou nacistickou brigadýrku. Tento kostým si na sebe v kabaretních písních oblékají téměř všichni účinkující. Byť jedna z postav si v průběhu hry postěžuje replikou „Kabaret, zejména ten politický, tu není zrovna doma“, jsou kabaretní výstupy a písně navzdory svému temnému obsahu příjemným osvěžením v rámci jinak dost temného charakteru inscenace. Paralela s temnotou, která v současnosti ovládla svět, je tu zcela zřetelná.

Tvůrci inscenace se vyhnuli jakýmkoliv aktualizacím, až na jednu. Poslední slova Renáty Klemensové, která představení uzavírá, zní: „Co jste to za lidi, vy umělci?“ V kontextu s nepřekonaným životním zklamáním Klause Manna, který musel před Hitlerem z Německa uprchnout do Holandska a poté do Československa, zatímco jeho nejbližší přítel a představitel Mefista Gustaff Gründgens udělal nacistickou kariéru, nelze nepomyslet na všechny umělce, kteří jsou schopni využít ke svému prospěchu zaprodání vlastní tvůrčí osoby do služeb nehumánních a extremistických sil. Vynikající výkon celého hereckého kolektivu varovné sdělení inscenace silně podtrhuje.

*

Klaus Mann napsal Mefista. Autor a dramaturgie: Tomáš Vůjtek. Režie: Ivan Krejčí. Scénografie: Milan David a Pavel Morávek. Kostýmy: Marta Roszkopfová. Hudba: Martin Šimek. Choreografie: Alena Dvorská. Projekce: Miroslav Bláha. Recenze je z premiéry uvedené v Komorní scéně Aréna v sobotu 28. března 2026.