Honza Bartoň: Do Rock Hillu vezeme protistátní filharmonii Koksoplyn i komiks Vráti Brabence

Jak jste se seznámil s Jaroslavem Erikem Fričem? A proč tak sveřepě pokračujete v jeho stopách, když stále držíte při životě spoustu Erikových aktivit?

S Erikem se znám někdy z počátku milénia a můj první vjem je, jak postává ve svém typickém tmavém kabátě na baru půdy brněnské Skleněné louky (tzv. Střepy, nyní Místogalerie). Více jsme se začali bavit, když dělal svoje Večery Potulné akademie v brněnském klubu U Sucháča a pak hlavně v Boru, a to každý čtvrtek za třicet korun vstupného. Chudák zvukař a kapely, ani na cestu většinou nebylo… Občas jsem Erikovi vypomohl s dramaturgií večera a od roku 2013 jsem to po něm v podstatě převzal, jelikož začal být dlouhodobě hospitalizovaný, nejdříve ve Zlíně, pak Hradci Králové a v závěru ve starobinci v brněnském Novém Lískovci. Mezi Hradcem a Brnem se ale nějakou dobu opět aktivizoval, pořádal například brněnské Proluky, jejichž součástí byly „nevyvážené hovory“ s názvem Hrách na zeď, a také přispíval do novin Uši a Vítr, které založil, a to zejména blogy a rozhovory. Sveřepé pokračování? Ano, cítíme to jako logické pokračování něčeho, v čem vidíme smysl. Tedy v nakladatelských aktivitách včetně vydávání novin Uši a Vítr a v organizování festivalu Napříč (Konec léta u Skaláka) anebo festivalu poezie Potulný dělník.

V Rock Hillu se na FSP představí hlavně současný brněnský hudební a literární underground. Zaujala mě třeba kapela Koksoplyn, protože v Ostravě nás stále trápí rakovinotvorný benzo(a)pyren z ostravské koksovny Svoboda v Ostravě-Přívoze. Co je to za hudební těleso?

To je věhlasná „protistátní filharmonie“, a to za jakéhokoliv režimu. Těleso s proměnlivým složením a podivnými nástroji, zpravidla za doprovodu roztočené flexy, kolejnic a dalších industriálních zvuků. Texty píše většinou Igor Látal čili Fido, hudbu zpravidla skládá kytarista Pavel Hanzel, alias Ejno Lejno. A aby to nevypadalo blbě, že každý rok hrají na festivalu Krákor, tak se různě přejmenovávají: jednou to byla Sdílená klobása a krátce na to fúzovali do finského orchestru Yhteinen Makkara, což je v překladu z finštiny „běžná klobása“. Chvíli to byla kapela Casa Binbas, ale už roky vystupují pod názvem Die Retardovaný koksoplyn. Kromě Koksoplynu přijede do Rock Hillu harmonikář Radim Babák nebo seskupení Ukradli torzo Spytihněva. Zborcené harfy tón nebo Garlicground. Z literátů Luboš Vlach nebo Marek Sobola, přičemž jakýmisi spojovacím můstkem mezi Brnem a Ostravou budou ostravští básníci Petr Hruška a Filip Klega, přičemž oba po jistou dobu studovali, pracovali a žili právě v Brně, kde mají hodně příznivců.

FSP bude mít v sobotu 4. dubna v Rock Hillu na Hulvákách ostravskou premiéru. V Brně už má dlouhou tradici, jaká je vlastně historie festivalu?

Může za to Igor Fido Látal, který ho založil už na konci devadesátek. Pokud je mi známo, jednalo se spíše o oslavu tehdejšího vydavatelství sopelfreemusic.cz, které se později přejmenovalo na Ears&Wind Records (EWR). A mimochodem, název Ears&Wind Records vznikl ve snu Erika Friče, ve kterém ten nápis spatřil na oblouku před domem, do kterého ve snu vcházel. Pamatuju už nějaký pradávný FSP, snad první. Někde u Kutin, asi 10 kilometrů za Tišnovem, to bylo zkraje milénia a hospodský, když viděl, kolik přišlo návštěvníků, tak zákeřně zdražil pivo a Fido se tam s ním dohádal. Každopádně první FSP, který jsem pořádal spolu s Fidem, se odehrál v roce 2013 při příležitosti vydání CD kyjovské kapely Narajama v brněnském klubu Mandragora. Další ročníky jsme pořádali v klubech Brooklyn, Paradox, Rusty Nail, Unleaded Coffee a letos na Sibiři. A nyní konečně i na dalekém severu v ostravském Rock Hillu.

Ostravské básnířky Nela Bártová a Barbora Sebera na FSP v Brně na Sibiři, 27. března 2026. (Foto: archiv)

Festival pořádá parta nadšenců kolem nakladatelství Ears&Wind Records (EWR), což je také jedno z dětí Jaroslava Erika Friče. Tohle nakladatelství vydává hudební nosiče i knihy, přičemž v Ostravě budou představeny tři nové svazky vydané ve spolupráci s pražským vydavatelstvím Vršovice 2016, které založil Vratislav Brabenec z Plastiků. O jaké jde tituly?

Festival je dítětem Igora Fida Látala a pořádáme ho spolu, i když letos jsem to nechal především na něm. Poslední rok s námi spolupracuje i Erik Daniel, který nám pomáhá hlavně se sazbou našich novin Uši a Vítr a knih. Vydavatelství EWR vydávalo především CD, a to v péči Fida, od roku 2012 jsem tam udělal pár zářezů i já, například Narajamu, Pět kilo ubrusu či Nové kumpány, spolu jsme pak vydali 5 CD Závišovi a musím říct, že díky Fidovi velmi krásně graficky vyvedených. Aktuálně pokřtíme v ostravském Rock Hillu nové číslo novin Uši a Vítr, knihu polozapomenutého amerického beatnika Johna Giorna Ptáci a jiná krocení démonů v Americe a také jeden komiks, který nakreslil Hoyko Letmein. Komiks se jmenuje Pamprlík – jak se sedí za muziku a vypráví příběh Vratislava Brabence z Plastiků čili z PPU. A pokud to není střet zájmů, tak zmíním i křest sbírky Ivana Motýla EINS ZWEI, do které autor zařadil i texty svého již zesnulého otce Güntera Motýla.

Komiks Hoyko Letmeina o Vráťovi Brabencovi je undergroundově surový materiál, kresebně i textově. Až na dřeň! Ale zároveň je i didaktický a doporučil bych ho každému učiteli dějepisu na ostravských školách. Cesta k vydání prý byla dlouhá a trnitá, kde vězely ty problémy?

To je otázka spíše na Hoyko Letmeina, který s Vratislavem Brabencem vysedává ve vršovické hospodě Café Sladkovský. Něco napřed sepsal Hoyko na základě rozhovorů s Vráťou, a jak ty příběhy byly po kupě, tak si řekli, že z toho udělají komiks. Hoyko to ale stále odkládal, protože nemohl přijít na žádný vhodný styl, respektive to podle něj pořád nemělo atmosféru.
Pak umřel Jaromír, Vráťův bratr, který Hoykovi odkázal černé akrylové barvy, bělobu, a spoustu papírů. Vráťa každopádně chtěl, aby byl komiks barevný a faktograficky přesný. Hoykovi se s tím ale nechtělo moc párat, aby šel hledat, jaké měli v roce 1976 bachaři uniformy či jaké tepláky vězni nosili. Tak to raději udělal v odstínech šedé. Na závěr je ještě krátký příběh z cely předběžného zadržení, ale jen jako skica, protože mu už došla běloba. A nakonec kniha vyšla, a to s finančním přispěním našeho kamaráda Karla Hoplíčka. A právě padesát let poté, co Vráťu zatkli.

S nadsázkou říkám, že underground na Ostravsku skončil letos 31. ledna s vytěžením posledního vozíku černého uhlí v Dole ČSM ve Stonavě na Karvinsku. Po 250 letech těžby tady zanikla hlubinná těžba čili underground. Jak vlastně vidíte z Brna ostravský androš?

Co se týče androše ve smyslu banického, tak je mi to, jakožto profesí geologovi líto, přeci jen je to 250 let. Ale nic netrvá věčně a v době, kdy se v Ostravě začalo těžit uhlí, se už třeba dávno netěžilo stříbro v Kutné Hoře, kde se hlubinnému dobývání dařilo od 13. do 17. století. Těžko říct, co přijde nového, teď se má třeba obnovovat těžba zlata ve Zlatých Horách, což samozřejmě nijak nezmírní smutek a ztrátu ostravských havířů… Ale asi jste měl na mysli jiný underground?

Naopak, jsem rád, že jste tu hru přijal. A když u byla řeč o smutku, aktuálně je mi do pláče spíše z ministra kultury. Dokud se však budou k moci tlačit politici, kteří chtějí potlačovat svobody získané po listopadu 1989, což se aktuálně děje, tak ale nezahyne ani androš. Co pro vás vlastně v roce 2026 znamená underground?

Co se týče androše ve smyslu názorového či hudebního, tak tam nerozlišuju, odkud pochází. Znám i mongolský či angolský androš a vždy je to lepší než masový mainstream. Zrovna nedávno jsem se málem nechal zlákat nějakým filmem či seriálem, ale dočetl jsem se, že má obrovskou sledovanost, což mě odradilo. Vždycky mě to odradí. To nejlepší je na okraji.

Jaroslav Erik Frič v Ostravě, 8. října 2018. (Foto Ivan Mottýl)

Jaroslav Erik Frič někdy o undergroundu s nadsázkou přemítal, že jde výhradně o londýnské metro. Před lety jste mi řekl: „Pro nás je naprosto nepřijatelné žádat stát anebo město o granty.“ Platí to stále? I pro mě je také svobodnější dělat s Filipem Klegou pořad Literární suroviny za vlastní peníze než mít v bance účet s dotací od ministerstva.

Doba se samozřejmě vyvíjí a nyní převládá názor, že bez dotací na kulturu by kultura samotná zanikla. Nemyslím si to. Těch vygrantovaných akcí je strašně moc, protože se na tom přiživuje strašná spousta lidí a vytvořilo se tak velké konkurenční prostředí, že už to pozbývá smyslu. A navíc na akce logicky chodí čím dál méně lidí, přičemž k tomu nárůstu došlo hlavně s rozvojem dotační politiky. Občas mě někdo požádá o radu, co má dělat, když chce založit festival. A když se ho zeptám, co ho k tomu vede, nemá úplně rozumný důvod a vypráví mí, že má barák na hypotéku, auto na leasing, a teď touží po festivalu z dotací.

V Ostravě je to obdobné, takže vy o granty a dotace nežádáte?

O dotacích na kulturní akce a vydavatelské aktivity jsem poprvé slyšel zkraje milénia, tedy asi před pětadvaceti lety, a byl jsem jak v Jiříkově vidění. Prostě jsem nechápal ten princip, proč by mi měl někdo z veřejných peněz dotovat něco, co si dělám pro radost. Mluvili jsme o tom s Erikem Fričem a ten říkal, že to jsou naše peníze, jen si je bereme trochu komplikovaně nazpět. Jenže někteří umělci si natolik zvykli na dotované honoráře, že už je nemohu zvát na naše akce. Před nástupem dotační politiky byli muzikanti rádi za každé hraní, na penězích jsme se domluvili, cesťák byl minimum, ostatní dle návštěvnosti. Dotacemi ale přibylo akcí pro akce, došlo k roztříštění kulturní scény a zároveň ke kulturní přesycenosti. A co je horší, kapely jsou rozmazlené dotovanými honoráři a na nedotovaných akcích odmítají hrát. Nemyslím si proto, že by s koncem dotací skončila i kultura. Naopak, kulturní trh by se vyčistil.

S tím by asi umělci žijící z grantů jen těžko souhlasili.

Argument některých z nich, že musejí chtít tolik peněz, aby se uživili, neberu. Kde je pak nějaká hranice? Současný systém dotování kultury bohužel nahrává různým „nenažrancům“, kteří pak nedělají nic jiného, než občas uspořádají vystoupení složené z recyklace svého plodného období, kdy ještě žili v relativní ekonomické chudobě. Ocitnout se totiž v zóně komfortu, to je často i konec kvalitní inspirace. Pořadatel kulturních akcí by tu neměl být od toho, aby krmil umělce penězi, notabene dotovanými, tedy ne jeho vlastními. Roli pořadatele vidím v tom, aby skrze umělce rozséval radost. A pokud nějaká akce náhodou vydělá, je to jen přidaná hodnota, ale neměl by to být cíl.

Vraťme se ještě k Jaroslavu Erikovi Fričovi. Rád s nadhledem říkával, že ve svých básních píše výhradně o Ostravě. Vyrůstal v Mariánských Horách, první piva vypil ve výčepu Daliborka, a ten podnik pod názvem Forman i dnes zůstává zemitým dělnickým výčepem. Vnímáte Erikovy básně jako ostravské či silně ovlivněné Ostravou?

V ostravské Daliborce čili Formanovi také část brněnského undergroundu důstojně oslavila Erikovy nedožité sedmdesátiny. První pivo tam Erik vypil někdy v šestnácti letech, a když se tam objevil asi půl roku před svým skonem, tak mu vrchní říkal: „Tož to už tu svoje stare kamoše nepotkaš!“ Ostrava čpí z celé jeho básnické tvorby, samozřejmě to myslím v dobrém. Například v básni s názvem S kým skončila noc, ze které si dovolím přiložit ukázku.

spolužáci s červeným hřebínkem v zadní kapse
s rukojetí
ve špičatých sešlapaných botách
v sípavém vzduchu horských cestiček
vyšlapaných generacemi
proježděných sanitní službou
prochozených procesími
v daleké nepodobné zemi
zemi jež bude
zemi která nikdy ještě opravdově nebyla
v zemi jiné než pod Farským lesem
tam ještě dojdeme
vezmeš si svůj starý šedý zimník
se vzorem rybí kost
co sis koupila těsně po svatbě
té první
na první zimu
někdy už zbývá jen ptačí perspektiva
anebo rybí kost
půjdeme už
za devatero mariánskými horami
přes Slezskou Ostravu
půjdeme
a obláčky na nebi hlubokém

*
Festival spodních proudů. Ostrava, sobota 4. dubna od 19.00, klub Rock Hill na Hulvákách. Vystoupí Radim Babák, Ukradli torzo Spytihněva, Die Retardovaný koksoplyn, Zborcené harfy tón, Garlicground, Filip Klega, Petr Hruška, Luboš Vlach a další. V rámci festivalu bude uveden komiks Vráti Brabence a Hoyko Letmeina Pamprlík – Jak se sedí za muziku, výbor z díla amerického básníka Johna Giorna v překladu Hoyko Letmeina Ptáci a jiná Krocení démonů v Americe, aktuální číslo novin Potulné Akademie Uši a Vítr a básnická sbírka Ivana Motýla a Güntera Motýla EINS ZWEI.