Kůže jako úkryt, povrch, ale i předěl možného zranění

Označení Druhá kůže mi evokuje cílenou alternaci, překryv něčeho přirozeného a zranitelného. Obranný krunýř si budujeme v závislosti na okolí, jelikož individuální pozice nás, ať chceme, nebo ne, odděluje, možná izoluje. Je to ale přesný opak toho, co podněcuje budhismus nebo jakákoliv new age spiritualita hlásající soudr(u)žnost a splynutí s veškerenstvem.

Druhá kůže jakožto syndrom současné doby tak především ukazuje na fakt, že se lidské bytosti oddělují od sebe i od celku. Individuace a separace, k níž se dnešní lidská bytost uchyluje, mimo jiné i skrze své digitální alter ego a kyberprostor, který alternativně obývá, očividně nevede k altruismu a otevřenosti. Dochází tak k situaci, kdy globální provázanost, dostupnost informací a možností vidět paradoxně vytváří separační úzkost, xenofobii a ultrakonzervativismus. Druhá kůže tak poslouží jako symbolický obraz současné evoluční membrány, chránící nás samé před nehostinným světem, který jsme sami stvořili. Jako symboly mohou posloužit vysoké betonové ploty, uzavřené čtvrti, dvory nebo obytné zóny, exkluzivně dostupné pouze rezidentům, velká auta, působící jako obrněné transportéry, nebo třeba plastické operace, maskující přirozený běh biologických proměn.

Výstava Second Skin. (Foto: Tereza Čapandová)

Výstava Second skin, kterou připravili ve své domovské galerii GDM Tomáš Koudela a Pavel Forman je velice tělesná, respektive tělesnost vzhledem k promýšlenému tématu druhé kůže komentuje v několika úrovních. Elizabeth Kanabe (1998), nedávná absolventka malířského ateliéru Fakulty umění Ostravské univerzity, skrze barvy a tělesná gesta ukazuje určitou míru ohrožení, destabilizace, pádu. Lidská figura působí jako svého druhu zranitelná entita. Motiv druhé kůže tak prosvítá jako mechanismus (nedokonalé) obrany a zranitelnosti.

Elizabeth Kanabe: Vendula

Dalším ze zastoupených autorů je pražský umělec Jiří Bastýř (1991). Jeho kresebné obrazy lidí, vystupujících z neurčitých vodních, možná snad až bažinatých zón, působí naléhavě. Druhá kůže jako obranná membrána je sejmuta a divákovi se zjevují temné energie. Zatímco u Kanabe vnímám ono narušení pozice zvenčí, u Baštýře jakoby vycházelo z nitra. Jeho až hororově vyhlížející postavy ztrácejí lidskou podobu, působí jako 3D modelace a zneklidní nás transmutující forma, kdy se tvář mění v cosi organického.

Jiří Baštýř: Throwness

Práce Dominika Dragose Pohludky (1999), rovněž absolventa malířského ateliéru ostravské Fakulty umění, otevírají komnatu nutkavé ochrany či zbožštění lidské identity po fyzické smrti. Jeho schránky, v podstatě relikviáře, odkazují k absurdním perspektivám ochrany až za hrob. Na tomto místě se můžeme zamyslet nad otázkou, jak je v některých kulturách paradoxně podstatná fyzická schránka pro uctívání duchovních hodnot, které ten který zemřelý reprezentoval. Zuby, úlomky kostí, lebky uzavřené v červených boxech působí jako bizarní schránky symbolizující právě onu vydělenost vůči okolnímu světu, jak jsem se o ní zmiňoval v úvodu. Mrtvá lidskost uzavřená do čtyř stěn miniaturních škatulí.

Dominik Dragos Pohludka. First Mandibula Reliquary of Christ 2.0

Měkkou materialitu nalézáme v pracích dvou studentek ateliéru malby pražské akademie. Objekty Enisy Skoko (1998) vycházejí z doslovnější premisy druhé kůže, jakožto spodního prádla, které má ve vztahu k našemu tělu několikerý účinek. Tím prvním je ochrana zranitelných a tělesných partií, podstatných pro lidskou reprodukci, druhým je tabuizace, bezpečný úkryt před jakýmkoliv vnějším pohledem, a třetím hlediskem je tak trochu paradoxní estetizace této skryté druhé kůže, formou krajky, kvalitou materiálů či barvami. Autorka z matérie spodního prádla vychází, ale přeformulovává ji do podoby nástěnných objektů, působících jako masky.

Enisa Skoko: Female Deer-Rarely Grow Antlers II.

Sara Alisa Soualmia (2003) vytváří prošívané obrazy, v nichž tematizuje křehkou tělesnost v úrovní fyzického aktu prošívání a doteku ruky s podkladem. Druhá kůže se zjevuje jako transformace látkového povrchu, tedy potažmo primární kůže do prošívaných obrazových znaků. Látka nastavuje látku. Figury zjevující se v subtilních liniích prožívají momenty sebereflexe, recyklace a jejich tělesnost je odlehčena prostupem dýchacího mechanismu.

Sara Alisa Soualmia: Reduce, reuse. recycle

Výstavou Second Skin rezonuje pocit tělesnosti jakožto fenoménu lidského života. Vlastním tělem zakoušíme svět kolem sebe a kůže je pomezní slupkou oddělující náš biologický organismus od vnějšího prostředí, podobně jako tenká vrstva atmosféry odděluje život na Zemi od vesmíru. Právě proto, že jsme natolik zranitelní, utváříme kolem sebe ještě druhou kůži, protektivní asambláž, kamufláž nebo schránku. Výstava jako celek mi osobně sděluje právě onu křehkost a zranitelnost fyzické podstaty lidského života a obchází ono záhadné pomezí oddělené biologické entity, která se ale dotekem může propojit se vším ostatním.

*

Second Skin. Vystavující: Jiří Baštýř, Elizabeth Kanabe, Dominik Dragos Pohludka, Enisa Skoko a Sara Alisa Soualmia. Kurátoři: Tomáš Koudela a Pavel Forman. Galerie GDM Contemporary, Vítkovická 3252, 703 00 Ostrava. Výstava je k vidění do 30. května 2026.