Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Sochařku Šárku Mikeskovou inspirují Psí vojáci, svá díla tvoří v tovární hale

Sochařku Šárku Mikeskovou inspirují Psí vojáci, svá díla tvoří v tovární hale

11.2.2014 Obraz & Slovo

V tovární hale v ulici Fráni Šrámka v Ostravě-Mariánských svítí večer okna jen ve dvou někdejších dílnách. V té jedné do bicích nástrojů sveřepě mlátí začínající bubeník, v té další sochařka Šárka Mikesková šturmuje s přípravami na páteční vernisáž v přívozské Galerii Rubrum.

Zvětšit obrázek

Šárka Mikesková ve svém ateliéru v tovární hale.
Foto: Ivan Motýl

Dílně vévodí socha inspirovaná písní z repertoáru proslulé undergroundové kapely Psí vojáci. „Stromy se chvějí, tramvaje se vztekají, po větru krůpěje smutného potu, potichu stékají,“ zpíval svým nenapodobitelným syrovým hlasem Filip Topol v únoru 2013 v ostravském klubu Barrák, přičemž ďábelský zpěv tehdy Šárku Mikeskou znova uhranul natolik, že mu v následujících měsících složila sochařskou poklonu.

Z lukoprenu odlila akát a divokou třešeň a kmeny o sebe opřela v poloze, jejíž vysvětlení nechala na divákovi. Možná je to opatrné objetí z lásky, možná symbol lidské sounáležitosti a obecné potřeby důvěry a opory v druhých, dost možná jen opilecké bratření, nejspíše ale vše dohromady. Objekt Mikesková následně vystavila na sochařské výstavě Umění ve městě pořádané českobudějovickým magistrátem. Vernisáž proběhla 13. června 2013 a jen o šest dní později se o Filipa Topola opřela smrtka.  „Stromy se chvějí, tramvaje se vztekají, po větru,“ je proto pořád slyšet v mariánskohorském ateliéru. Tramvajky skutečně zvoní z vedlejší ulice a vítr sklání k zemi topoly rozeseté po okolním sídlišti.

Šárka Mikesková, někdejší studentka Maria Kotrby, jehož si zubatá rovněž předčasně odnesla po tragické autonehodě v květnu 2011, patří ke stále podstatnějším reprezentantům tuzemské sochařské tvorby mladší a střední generace. Loni v listopadu například svoji tvorbu představila v Londýně na společné výstavě českých umělkyň Useless, kde na podlahu výstavní síně instalovala obrys skrčené ženy. Ten vytvořila z miniaturních skleněných skulptur ve tvaru železných zátarasů, které dříve chránily například západní hranice Československa. Reflektor na stěně galerie navíc zátarasy postupně osvětloval jako na skutečné železné oponě, i když na londýnské výstavě šlo spíše o feministické gesto a symboliku dosud ne úplně zrovnoprávněného ženství.

Zatímco za londýnskou výstavou stála známá gender umělkyně Lenka Klodová, v jiných výstavních síních se Šárka Mikesková zabývá i neženskými tématy. Nezapomenutelná je například její skulptura ze zámecké dlažby, kdy některé mezery mezi dlaždicemi nechala záměrně širší, takže z dlažby vyhřezlo několik hákových křížů. Objekt vystavila v Galerii Červený kostel v Hlučíně, kterou provozoval autor těchto řádků, s cílem upozornit na neonacistické smýšlení značné části mladých obyvatel Hlučínska a na setrvávající omluvné postoje k nacismu ze strany nejstarší generace. Mikesková je rodačkou z Hlučína, doma ovšem nikdo nebývá prorokem, takže popisovaná instalace z roku 2011 se nakonec stala tečkou za desetiletou existencí nezávislé galerie soudobého umění, přičemž od té doby se v Hlučíně vystavuje jen nenáročné a nezávadné umění.

A co sochařka připravuje pro přívozskou Galerii Rubrum na páteční vernisáž? „Třeba tady toho napůl světce a napůl kovboje,“ ukazuje umělkyně ještě nedodělanou skulpturu. Touha být někdy svatým a jindy pistolníkem je lidský úděl, který se vyhne jen málokomu. Mikesková nám jen nastavuje ironické zrcadlo. „Samozřejmě, že hlavně sama sobě. Hledám v těch sochách a instalacích co nejobjektivnější výpověď právě o sobě,“ vysvětluje sochařka a nalije návštěvě pohár vína. Bubeník v sousední dílně už se unavil, Šárka Mikesková ale bere do ruky elektrickou pilku. Hodinu ztracenou s novinářem je třeba naddělat, fajront ji dnes čeká až někdy po půlnoci.

(Autor textu je kurátorem Galerie Rubrum)

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.