Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Zuzana Truplová se vrací z Ústí do Arény a říká: Uvědomila jsem si, že můj domov je v Ostravě

Zuzana Truplová se vrací z Ústí do Arény a říká: Uvědomila jsem si, že můj domov je v Ostravě

10.5.2020 Divadlo

Herečka Zuzana Truplová zažila v Komorní scéně Aréna nejlepší léta, a přesto odtud nedávno odešla do Činoherního studia Ústí nad Labem. Jako členka ústeckého divadla pak získala Cenu Thálie pro herečku do třiatřiceti let. Povídali jsme si nejen o tom, proč odešla, ale také o tom, co ji před několika týdny přivedlo zase zpět do Ostravy.

Zvětšit obrázek

Herečka Zuzana Truplová.
Foto: archiv umělkyně

Lidé mění bydliště z mnoha důvodů, ale mezi ty nejdůležitější patří dva: buď se jde někam za láskou, nebo za prací. Jak to bylo v případě vašeho odchodu z Ostravy do Ústí nad Labem?

Šla jsem za prací. Chtěla jsem se podívat, jak to funguje jinde. V té době jsem tady v Ostravě neměla přítele, tak jsem si řekla, že je vhodná doba se podívat jinam. Mít zkušenosti s jiným divadlem než s Arénou.

Romantičky slzí! Jedna taková mi říkala: Určitě šla za láskou! A jiný člověk zase tvrdil: Rozešla se v Ostravě s klukem a musela jít někam jinam, aby mohla zapomenout…

To je taky pravda. Já jsem už takový člověk, který řeší věci rázně. Tak jsem to vyřešila tím, že jsem odešla z Ostravy.

A co vás přitáhlo zpět?

Občas se někdo z nás na chvilku ztratí, aby se vrátil s tím, že už ví, kam patří. A je to tak. Mně ta Ostrava chyběla. Celá ta divadelní společnost.  A zároveň, jen co jsem odešla do Ústí, potkala jsem přítele, který je Ostravák.

Vy mi chcete říct, že jste odešla do Ústí za prací a vrátila se do Ostravy za láskou? Abyste dostála oběma těm zmíněným důvodům?

Je to tak. Takový je život. Nevyzpytatelný. Já jsem tu nabídku, že se můžu kdykoliv vrátit do Arény, měla. Od Ivana Krejčího. Tak jsem po tom sáhla. Přijde mi to ale tak, že jsem z Ostravy nikdy pořádně neodešla. Dohrávala jsem dost věcí v Aréně. Pak jsem si tu našla kluka a byla jsem tady dost často.

A už víte, co třeba budete v příští sezóně hrát?

Zatím ne, ale věřím, že Ivan Krejčí a Tomáš Vůjtek už pro mě něco dobrýho vyberou. Já jim prostě věřím.

S Tomášem jste dělala i v různých inscenacích v klubu Les Přemysla Bureše. A měla jste tu práci ráda, to se dalo poznat na vaší silné facebookové emocionální reakci na zánik klubu Les. Hned se nám všem, co jsme do Lesa chodili, vybavila třeba hra Spolu, ve které jste hrála s Pavlou Gajdošíkovou …

Nedivte se. Já jsem s Lesem hodně spojovaná, a vůbec se za to nestydím. Naopak! Přema Bureš je jeden z mých nejlepších kámošů. A Les, to nebyla jenom hospoda. Celý ten kult, a to, že jsme tam dělali divadlo, všichni ti lidi. Byl to pro mě takový obývák. A to, že jsem tam hrála v hře Spolu s Pájou, a pak i komedii dell’arte, Bezruče… Bylo to sedm let života. Já na to budu pořád strašně ráda vzpomínat a nejsem určitě sama. Les je pojem pro všechny.

Myslíte si, že se to všechno přestěhuje někam jinam?

Doufám že jo, ale popravdě nevím kam. To asi neví nikdo.

Mnoho lidí se docela divilo, že herci, kteří mají málo času a hrají ve svých divadlech za nijak velké peníze, tak když mají možnost využívat volný čas k nějakému přivýdělku, chodí do Lesa a hrají tam zadarmo, za pivo, jak se říká za hubičku. Co vás k tomu vedlo?

Tak za prvé nás oslovil Tomáš Vůjtek. Já, když jsem si tu Tomášovu hru Spolu přečetla, tak to jsou prostě role, které se neodmítají. To jsou prostě věci, do kterých musíte jít, i když nevíte, jak to všechno dopadne. Ale hlavně, a to bylo úplně skvělý, že jsme si v Lese mohli zahrát s kolegy z jiných divadel. A to bylo strašně příjemný. S Pájou, to už jsme hrály společně na škole a známe se, ale například v komedii dell’arte nebo v Pašijích jsme byli namíchaní ze všech divadel. To je prostě nádherný!

Herci z různých divadel si společně zahrají i v Divadle Mír Alberta Čuby. Tam jste snad ještě nedělala…

Nedělala, ale ráda bych. A doufám, že si kluci na mě vzpomenou. Musím říct, že se mi strašně dobře hraje se Štěpánem Kozubem. Já v něm vidím obrovskej talent. Je to trochu škoda, že se nevěnuje činohře, jakou děláme v Aréně nebo v jiných divadlech. Ale chtěla bych si s ním zase zahrát. I s Albertem, po dlouhé době. Vím, že v Míru dávají převážně komedie. A já mám ráda, když se lidi smějí.

Ale není vám jedno, čemu se smějí.

Tak to ne, samozřejmě. Pokud mě kluci osloví, tak mě bude samozřejmě zajímat, jaká je to hra, kdo to napsal a kdo to bude režírovat. To jsou pro mě dost podstatný věci.

Zmínili jsme vaše bývalé kolegy z Komorní scény Aréna Štěpána Kozuba a Alberta Čubu. Ti odcházeli z Arény v době jejího vrcholu, přece jen to bylo divadlo, které řadu let po sobě získávalo ocenění jako nejlepší divadlo roku, mělo nejlepší inscenace roku, řada výkonů vašich kolegů byla oceněna titulem nejlepší herecký výkon roku. Podobně jako Štěpán Kozub třeba z Divadla Petra Bezruče odešel Tomáš Dastlík za nabídkou filmovou a televizní. Jak se na tyto odchody díváte?

No tak, říká se, že každý svého štěstí strůjcem.

Počkejte, to mi chcete říct, že kdyby přišel někdo a řekl vám: vy jste se sice teď vrátila do Ostravy, ale my pro vás máme nabídku, chceme vás do filmu nebo do televizního seriálu, ale při práci v divadle to nepůjde, tak odmítnete?

Asi odmítnu. Já natáčení moc ráda nemám. Možná je to tím, že jsem zatím nic pořádného netočila, ani s nějakým režisérem, který by mě vedl a učil mě práci před kamerou. Pro mě je divadlo na prvním místě.

Co by museli nabídnout, abyste práci ve filmu nebo v televizi přijala?

Dobrý scénář.

Vy jste zlatíčko! Neřeknete slovo peníze, nemluvíte o honoráři …

Já chápu hodnotu peněz docela dobře, vím, co to je vystačit s málem. Ale pro mě nikdy peníze nehrály ani nehrají podstatnou roli v životě. Mám jiný hodnoty. Spíš než peníze mne zajímají zážitky.

I když se snažím vyhnout se v otázkách současné situaci s pandemií, v téhle chvíli asi to předsevzetí, že se nebudeme bavit o koronaviru, opustím. Může současná krize změnit žebříčky hodnot?

Určitě.

Dobře. Máme pomyslné váhy, na jedné misce jsou peníze. Co je může dneska spíše než kdy jindy převážit?

Možná to bude znít hloupě a naivně, ale podle mě je to láska.

To není ani hloupé, ani naivní.

Potkávání se s přáteli, s rodinou.  Já bych nemohla žít bez rodiny, bez divadla a bez svých přátel. Když přišel tenhle nouzový stav, tak pro člověka jako jsem já, pro člověka, který je pořád mezi lidma, to bylo docela šílený. Mám moc ráda lidi, mezi kterými se pohybuju. Nevyměnila bych je za nic. A už vůbec ne za peníze.

Pohybujete se převážně mezi lidmi ze světa divadla. Ten ostravský divadelní život je svým způsobem výjimečný, říkají to vaši herečtí kolegové z Prahy i z Brna. Čím to asi je?

Tak možná tím, že převážně všichni bydlíme v centru. A potkáváme se docela často.

Je v tom rozdíl třeba mezi Ostravou a Ústím nad Labem?

Tak v tom Ústí jsou lidi na sebe navázaný ještě víc než my tady v Ostravě. Jsou tam vlastně zavřený v jednom baráku, ten barák je obrovský srdce, a ty lidi jsou spolu prakticky skoro furt. Zkoušejí tam divadlo, hrají tam divadlo, společně si tam vaří jídlo, venčí psy, jsou spolu pořád.

Takže jim asi chybí jen tandem Krejčí a Vůjtek, aby to bylo další nejlepší divadlo?

Možná jo. V tom, o čem jsem mluvila, je ten ústecký Činoherák absolutně unikátní. Já jsem o tom mluvila, když jsem odcházela z Ostravy. Hledala jsem divadlo takhle rodinně založené. Trefně to řekl můj vlastně ještě pořád umělecký šéf David Šiktanc: „Zuzo, ty hledáš domov. Celou dobu.“ A já jsem si uvědomila, že ten domov je tady, v Ostravě. Že tady jsem doma.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.