Michal Grac o debutu Obecní ampliony: Za výběr tématu může sudetský uchvatitel, ne já

Jak se vodař, klidně mě v názvu své profese oprav, dostal k poezii?

Děkuji za dotaz a hned začnu trochu po svém, protože se neubráním a rovnou vyzdvihnu slovo vodař, které je tak často subjektivně interpretováno, a někdy mě docela baví sledovat, co všechno se může pod tímto označením skrýt, kolik představ takové slovo evokuje. Já jsem ale vodárenský pracovník se specializací nazvanou pátrač na vodovodních sítích. Takže nějaké montáže domovních rozvodů či výměny sanitárního zařízení nedělám, to dělá instalatér, já pracuji na vodárnách a hledám v terénu skryté úniky vody. K tomu, abych to dokázal, používám celou řadu lokalizačních přístrojů, které jsou založené na akustickém vyhodnocování.

Otázku, jak se vodař dostal k poezii, mi položilo mnoho lidí, ale podle mě je to špatně položená otázka. Otázka by měla znít, jak se člověk pojmenovaný Michal Grac dostal k poezii, protože když někoho někde potkáš, například když přiletíš na Špicberky, kde žije tak málo lidí, a vydáš se na odlehlé místo a náhodou někoho potkáš, někoho, kdo bude třeba taky zdaleka, tak mu neřekneš: „Jak jsi se sem jako vodař dostal?“ Místo toho řekneš: „Kdo jsi, a co tu ksakru děláš?“ Odlehlé místo na Špicberkách je poezie a otázka zní: „Co tu ksakru všichni děláme, že máme potřebu navštěvovat tento neviditelný špicberský ostrov nazvaný poezie, který se skládá z vjemů, myšlenek, hlasů a slov.“

Myslím, že neodvodím poezii od profese, ale dokážu ji odvodit od příběhu jménem Michal Grac, tam se někde bude nacházet ono niterné ohlodávání zkušeností a vnímání prožitku. Moje poezie bude ve své hloubi zároveň výkazem o vnitřní revoltě a neschopnosti smířit se se systémem světa, který je ideální možná tak pro křečka, který běhá v neustálém kolotoči a dostává za to zrní. Já věřím v duši jednotlivce a myslím si, že konzumní společnost dokonale pošlapává tuto duši, poezie může být nástrojem pro její znovuobjevení.

Michal Grac. (Foto: Jakub Jančík)

V roce 2023 ses stal finalistou Literární soutěže Františka Halase. Změnila se od té doby tvá poetika? Řekl bys, že jsi urazil jako básník nějakou cestu?

Já vlastně ani moc neovládám svou poetiku, ani téma či styl, téma si mě samo najde a stylu začínám rozumět, až když mi někdo začne vysvětlovat, jakým stylem píšu. Myslím, že jestli jsem někam jako básník urazil, tak jsem určitě dorazil někam na začátek a dorazil jsem tam proto, abych udělal další kolečko, ve kterém bude další začátek. Poezie je jako pravidelná stolice a strava jsou všechny vjemy, které vstřebáváš, co z toho vzejde, je výsledek samo o sobě, každému chutná něco jiného. Proč mi chutná to, či ono, už neřeším. Vždycky jsem byl tulák a stravoval jsem lesy, hory a krajinu, ale v tom všem byl vždy můj podrážděný žaludek, který musel v minulosti skousnout všechny nástrahy života, a tak je onen výsledek často ovlivněn i tím, co jsem vstřebával dříve.

Morový kříž

K jihu Odra
meandrující tanečnice
potápí nohy do křtitelnice
v peřejích řeční
zaříkává mrazem
plovoucí morové kříže
unesly proudy poraněné
hřeby svědomí proražené
bílé košile plují
jako letící andělé
z nahé chvíle narozené

Píšeš pod tíhou okamžiku, nebo necháváš texty dlouho kvasit v hlavě? Jaká je tvá metoda psaní?

Píši všelijak, někdy v zápalu okamžiku, jindy až na druhý den po opilosti zjistím, že jsem něco napsal, pak jsou to vnitřní obrazy témat, pro které zaplanu a uvnitř se utvoří síla, o které mám často pochyby, jestli ji dokážu písemně zpracovat, často z toho vzejde pouhý fragment. Někdy se stane, že napíšu hotový text hned napoprvé, jindy to vypadá jako v tesařské dílně, kdy vydlabávám myšlenky, ořezávám verše a mnu je v náručí. Pak mě třeba v průběhu týdne napadne několik zajímavých konceptů, které zaznamenávám na cokoliv, co mám po ruce, většinou píšu s IKEA tužkou na počmárané papíry od dětí, ty pak spojím dohromady, celek přepíšu na psacím stroji a báseň je hotová. Můj sen je mít volný týden na to, abych sestavil dohromady všechny popsané čmáranice.

Hladké Životice – Seitendorf

Rozhánění větrů
zablácenými údy
naplavená hlína
prsty kravského trusu
pastely práce
hněť boží muka
vlastního žití
porobené statky
zrezlé pluhy úrody
odpluly pantofle
staré Filomény
i její pokání
posrali ptáci

Tvá kniha je plná živlů, nejdominantněji hlíny. Proč hlína?

Hlína je život, z hlíny je nakrmení, z hlíny jsou stromy, rostliny, všechno máme jenom díky ní. Po zemi chodíme a ta zem, se kterou máme styk, je hlína. Když vystoupíme z betonu na přirozenou podlož, tak to jsou vzácné živiny, minerály a byliny, tisícero názvů, které jednoduše nazveme zemí, a tím to pro nás končí, ale ona to s námi taky jednoduše skoncuje třeba tím, že nás zahrabe v hrobě a rozloží na živiny. Hlína evokuje podstatu, základ a matku, možná proto se mi ve sbírce objevuje, protože jsem postavil sbírku jako dům na zemi, jehož základy jsou uloženy hluboko v hlíně. Všímám si živlů, které tak jednoduše přehlížíme a vůbec nás nenapadne, o jak důležitou věc jde, když máme pevnou zem pod nohama, z které bereme jídlo, že máme vodu, z které jsme složeni a díky níž žijeme, myslím si, že živly si právem zasluhují naši pozornost.

Budišov nad Budišovkou – Bautsch

Exodus 1946
Projde krajinou pláč
rozedraného peří
vyklizených peřiňáků
za uzdy protlačených ženbřiňáků
do bavorského Grafenau
statikou zborcená muka
do lítosti
brambory vytáhly
z celiny kosti
pomatené jaro 1946
deště odkrvily louky
bajonety spolkly
jak povidlový vdolky

Tematika Sudet, respektive krajů vylidněných poválečným odsunem Němců, je v současné české literatuře (hlavně tedy v próze) velmi exponované téma. Proč ses rozhodl psát zrovna o této tolikrát literárně zpracované problematice?

Jak jsem již říkal, téma si vybralo mě, to, že mě něco uchvátí, za to já nemůžu, za to může sudetský uchvatitel, to psaní si vybralo mě, ne já jeho. Já můžu polemizovat o tom, jaký vliv na mě mělo cokoliv sudetského, ať už v literatuře, anebo jinde, můžu uvažovat nad tím, jak došlo k zápalu, který vyvrcholil sepsáním sbírky Obecní ampliony. Ze svých vzpomínek, které mohly posloužit jako vnitřní spouštěč, bych vypíchnul své každoročně prožívané prázdniny u rodiny v Lukavicích, vesnička, která se nachází pod Orlickými horami, tam asi u mě mohl zakořenit cit pro sudetskou obec, zažil jsem tam mnoho dobrodružství, dům, ve kterém rodina bydlela, byl situován vedle kostela sv. Filipa a Jakuba. Mnoho lidí dodnes dům mylně považuje za bývalou faru, ale ona to byla původně obecní škola a taky v domě zůstalo mnoho starých knih a dobový nábytek, takže to prostředí vytvářelo kouzelný dojem. Dům měl společnou kamennou zeď s kostelem, u kterého byl starý hřbitov, na té zdi jsme si hráli na vojáky a sloužila nám jako přechodový most. Dalším spouštěčem může být rok 2013, kdy jsem procházel s batohem na zádech oblast Nízkého Jeseníku a například městečko Budišov nad Budišovkou ve mně vyvolalo zájem a prahnul jsem po souvislostech a historii, proto jsem se začal hrabat v kronikách.

Na slatích bezkolence
studny chladu krve
volské spletence
podepřená kosa
křísek kamenná muka
boží stíny
okukují žence
Nimrode
na slaměných přízích
rozpletené věnce
nahota ve chlévě

Nevytahuješ cizí trauma? Z jaké perspektivy texty reflektují historii, tíhu lokalit?

Vytahuji to, co se odehrálo, a zároveň poukazuji na to, co po tom všem zůstalo, samozřejmě tady nevytahuji žádné politické souvislosti, u kterých bych snad zastával nějaké stanovisko. Od toho tu jsou jiní borci, já procházím krajinou a osahávám historii, která vytvořila současný stav venkova v příhraničí. Baví mě ty kombinace sudetského, komunistického a kapitalistického prolínání, to, jak se vše o sebe otírá, německé selské dvory, družstevní zemědělské bytovky a kapitalistické rekonstrukce domů, kdy se vše zakryje fasádou. Ale na tom venkově spatřuji i naději a nejde jenom o Sudety, tou nadějí je citlivý přístup k místu, kdy pozoruji vznik postvenkovské generace, která se navrací z aglomerací na venkov a přistupuje k prostředí velice citlivě. Tak se například obnovují staré domy, tak, aby zůstalo jejich historické charisma. Na těchto obnovujících se venkovech vznikají malá ekologická zemědělství, tento směr je pro mě nadějí pro lidstvo, udělat citlivý krok zpátky k přírodě a venkovu.

Podle jakého klíče sis vybíral místa, o kterých budeš psát?

Bylo to jednoduché, vytipoval jsem si oblast a tu jsem procházel dle libosti, samotná cesta vytváří plán cesty. Takhle třeba sedneš do hospody, dáš se s někým do řeči a on tě odkáže jako domorodec na zajímavé místo, no a tak tam jdeš. Vjem, který mě zasáhne nejvíce, zpracuji. Něco jiného je třeba Poodří, o kterém taky píšu, tady jsem v podstatě doma a ta místa znám odmala, znám zdejší pověsti, které dávají místům kouzlo, a docela mě mrzelo, že jim nikdo v poezii nepropůjčil místo, teda na pár autorů jsem narazil, ale to nebylo ono. Nízkým Jeseníkem zase sbírku začínám a navazuji na něj Oderskými vrchy. Nízký Jeseník je mému srdci nejblíže a myslím si, že v budoucnu se budu zabývat výhradně jím.

Křest sbírky Michala Grace. (Foto: Tomáš Rossi)

Křest knihy proběhl 12. února v Kulturním centru Provoz. Byla to nevšední akce, kamna místo stolu, Odru v láhvi, nebo falešného pravoslavného kněze, nevidí člověk každý den. Jaké to pro tebe celé bylo?

Cítil jsem se jako ve filmu Nejasná zpráva o konci světa od Juraje Jakubiska, protože jsem si do Provozu donesl všechno, co jsem chtěl, jenom z toho důvodu, že jsem to prostě mohl udělat. Snad jsem moc nenarušil standardní atmosféru tohoto podniku, ale život je pestrý, jediné, co mi nevyšlo, byla dechová kapela, která by u vchodu před začátkem akce přivolávávala návštěvníky. Pravoslavný kněz, kterého se ujal Petr Szyroký, tam tajemně vyjadřoval mou vlastní spiritualitu a zvyk brát si s sebou do lesů byzantskou literaturu pouštních otců. Na závěr jsem chtěl, aby mě Petr Ligocký ostříhal holícím strojkem dohola, ale na to jsme se nakonec vykašlali.

Kolik má sbírka kmotrů? Kdo jsou a proč zrovna oni?

Sbírka má šest kmotrů – Petra Ligockého, Ivana Motýla, Petra Szyrokého, Marka Pražáka, Barču Seberu a Filipa Klegu, který tam nakonec chyběl. Tito mi na kulturní scéně přirostli nejvíce k srdci, myslím, že nás všechny propojuje nějaká společná instance. Zároveň všem vděčím, že mě vyzdvihli jako básníka a postavili mě na nohy. S každým z nich jsem si prožil nějaké dobrodružství a spolupráci. Petrovi Ligockému děkuji za přátelství a za to, že mi dělal ve všech věcech ohledně sbírky rádce a texty redigoval.

Podařilo se ti knihou přeseknout to, co měla?

Myslíš přeseknout rodová traumata? Kéž by to literatura dokázala, ale můžeme tomu věřit, každopádně já jsem přeťal tu nebezpečnou myšlenku, která se neviditelně vine v našem rodu a říká, že svět je jednobarevný, všechno je jasně dané a ty jsi v tom všem malý pán, který si musí oddělat to svoje v systému a nic víc od života neočekávat. Já ale na lidského křečka v kleci seru.